RECENZE: Mark Hoppus vzpomíná na léta nejen s blink-182 v memoárech, které berou dech

Je dost možné, že to hlavní, co vás od knihy mapující nejen historii a současnost blink-182 bude odrazovat, je skutečnost, že za ní stojí právě Mark Hoppus. Tedy ten na první pohled nejméně zajímavý.

Poppunkové šílenství v Praze. Duchem mladí blink-182 zabrnkali na strunu nostalgie

Bavíme se přece o kapele, v níž hraje Travis Barker považovaný za nejlepšího bubeníka planety, který přežil pád letadla a nadto se ještě přiženil do rodu Kardashianek. Vedle něj je hlavní zpěvák Tom DeLonge, génius a blázen v jednom, za nímž stojí jak rozmáchlé a epické melodie z nedoceněné bokovky Angels & Airwaves, tak zároveň dlouhé roky bádaní nad tím, zda jsme ve vesmíru sami. A každý by si radši přečetl něco o tom, jak daleko se při svém výzkumu mimozemšťanů dostal, než aby četl o nudném basákovi s hranatými brýlemi, jehož největší zásluhou v kapele bylo, že... dostal rakovinu?

Ano, i takto tvrdé soudy vás možná napadnou, když budete v knihkupectví stát nad knížkou s bílorůžovou obálkou, na níž je chlapík vyrůstající v poušti, jehož boční projekt +44 za moc nestál, a kvůli jehož věčným neurózám vedoucím k obsedantnímu používání dezinfekce na ruce se kapela, aniž by to sám sobě přiznal, taky tak trochu rozpadla. 

Jenže stačí se začíst do úvodu, v němž Hoppus popisuje, jak prožíval rozvod rodičů, a jeho snaha udobřit znepřátelené strany se v průběhu let stala jeho superschopností i prokletím, a velmi rychle poznáte, že máte před sebou knihu chlapíka, který má setsakra co říct. 

LIVE: Blink-182 v O2 areně plnili naše teenage sny. What's my age again?

Hrál totiž v kapele, jejímž hlavním posláním byla přece zábava. Svléknout se do naha a běhat po městě. Dobírat si sami sebe při koncertech. Nebo se dokonce nechat zlíbat od Roberta Smithe z The Cure. Akorát, že vůbec.

Kniha Fahrenheit-182 především ukazuje, že i když máte dlouhé roky ženu a dítě, cestujete po světě a vyděláváte spoustu prachů, neznamená to, že se u toho nemůžete cítit jako kus hovna. Na staré pořekadlo, že peníze neznamenají vždycky nutně jenom štěstí, si při čtení vzpomenete několikrát. Hoppus s neskrývanou upřímností popisuje v krátkých kapitolách historky jak z cen MTV, tak také z doby, kdy spolu v kapele byli schopní komunikovat jen skrze manažery. Ukazuje, jak moc se ho dotklo, když Tom DeLonge hned dvakrát opustil skupinu, a jak mu nemůže zapomenout, že nepřišel na pohřeb jejich společného přítele.

Dlouhé hledání správných parťáků do kapely i do života zas a znovu ukazuje, že i v momentech té největší slávy blink-182 jsme sledovali jen nakašírovanou pohádku pro kamery, v zákulisí ale zuřil boj o prachy, vlastní ambice, více či méně úspěšné boční byznysy a pochopitelně tam na sebe narážela i raněná ega. 

To Hoppusovo bývalo uražené často. Od útlého mládí bojuje s obsedantně-kompulzivní poruchou, úzkostmi, panickými atakami, a především téměř nikdy nekončícími depresemi, kdy mu ďábel na jeho rameni zas a znovu připomíná, že za nic nestojí. Přitom je to právě on, kdo s největší pravděpodobností může za to, že Američané nakonec lokalizovali skrýš Saddáma Hussajna. 

RECENZE: Blink-182 s novým zpěvákem, starým zvukem a plnou nůší nudy

Těžko uvěřitelných historek z pozadí známých i neznámých momentů pop-punkové historie sype Hoppus na bezmála čtyřech stech stranách plnou náruč. Jak se koupal se slony a zbavil se depresí. Jak se neplánovaně stal instruktorem potápění a u toho mu zahynula hned první studentka. Jak potkal svou ženu nebo jak probíhal porod jeho syna Jacka. A dojde samozřejmě i na rozpad kapely, Matta Skibu, rozhádání se s Green Day nebo zmiňovaný pád letadla.

Kniha zachycuje spoustu událostí od jeho dětství až po rok 2023. A jakkoliv zamrzí, že je psána hovorovým jazykem plným pražského "-ej", výrazů typu "bysme" a také se při ní složitě orientujete v jednotlivých událostech, protože tady mnohdy chybí alespoň orientační letopočty, je to fascinují čtení. 

Čtení, u něhož si hned několikrát řeknete, že na to, kolik toho kniha pokrývá, tady spousta otázek zůstává nedořešených. Například strašně chybí odpověď na otázku Toma DeLonga, který se po při prvním usmíření zeptá Hoppuse: "Tak co ses za poslední čtyři roky naučil?" Také tady schází hlubší ponor do tvorby jednotlivých studiovek. Protože zatímco o náladě v kapele při nahrávání nebo základních informacích o největších hitech se dozvíte alespoň to hlavní, tak třeba comebackové desky Neighbours nebo California jsou co do jejich obsahu prolétnuté raz dva. 

LIVE: Nova Rock - den druhý. Ohniví Blink-182, špičkoví Pendulum a jeden rozpačitě splněný sen

Hoppus se také ve své neskrývané sebestřednosti někdy lituje až příliš a kolegu Toma vykresluje tak, že si až říkáte, že byste rádi slyšeli názor protistrany. I tak ale jeho historky mívají mnohdy mrazivé pointy a na to, jak humorná kniha dokáže být, vás zejména při své finální třetině tou vážností zavrtá do sedačky. 

Autobiografie, zejména ty hudební, patří dlouhá léta ke knihám, jejichž čtení bývá fascinující. Protože nejlepším scénáristou už dlouho bývá život sám. A podobně jako u Phila Collinse při čtení jeho fenomenální knihy Život, zůstává i nad životem Marka Hoppuse mnohdy rozum stát. Jeho dílo není tak třeskutě zábavnou sbírkou historek o tom, že "tehdy jsem potkal svůj vzor, strašně jsem se bál si s ním zahrát a nakonec to bylo úžasné", jak předváděl například Vypravěč od Davea Grohla z Foo Fighters. Je mnohem lepší.

Mark Hoppus totiž ve své knize ukazuje, že i někdo, kdo hraje na tak nudný nástroj, jakým je basová kytara, může mít za sebou život, o němž by James Cameron mohl v Hollywoodu natočit rovnou trilogii.

Text: Jan Trávníček, foto: Milan Říský - O2 arena
Témata: Mark Hoppus, blink-182, Fahrenheit-182, rock, punk