Vydáno 20.09.2023 | autor: Jakub Gerlich
Po téměř deseti letech se do Prahy vrátili Blink-182 v sestavě, v jakou už asi nikdo nedoufal. V té původní! Předcházely tomu dost strašidelné skutečnosti (Markovy zdravotní problémy), ale ve finále se potvrdilo, že „co tě nezabije, to tě posilní“. Jak jsme si skoro dvě hodiny punkrockového štěstí užili?
Foto: Karel Šanda (Live Nation)
Večírek v O2 areně odstartovaly přesně v půl osmou jiné, dnes už taky poppunkové legendy, jen hrající v jiné době, The Story So Far. Bohužel, stage, celá hala i obecenstvo, všechno bylo asi až moc připraveno a natěšeno na headlinera, a tak působila na jevišti tahle parta asi malinko utopeně. Rozhodně by si ale kluci zasloužili více pozornosti a spíše headlinerský slot na o něco menší akci. Musím se ale přiznat i já, natěšenost na Marka, Toma a Travise byla tak velká, že TSSF sám neumím úplně objektivně zhodnotit.
Poppunkové šílenství v Praze. Duchem mladí blink-182 zabrnkali na strunu nostalgie
Konečně to přichází. Teda, ještě ne. Tihle tři blázni totiž zestárli věkem, ale nejspíš tolik ne mindsetem. Proto nás potrápí patnáctiminutovým zpožděním. Ale konečně začínáme, a to s tóny z Vesmírné Odysey, a pak už hitem Anthem Part Two. Nadšení je velké, ale rozpaky z prvních minut ještě větší. Myslej to vážně? Tohle nezní jako ten návrat, o kterém jsme snili. No, snad to zlomí The Rock Show a vzpomínky na bláznovství z teenage let nebo obohacení slovníčku u Family Reunion…
Ne, první songy byly vážně strašná bída, chyběla energie i kvalita a mrzelo i vynechání Reckless Abandon nebo zpomalení písní. Jediný, kdo zvládal udržet poctivé tempo, byl Travis. Pár hitů jsme si teda odzpívali spíš sami a smířili se s tím, že jako před dvaceti lety to prostě nebude. Se sanitkou nad pódiem a pogovací peckou Dumpweed se ale vlnovka začala pomalu zvedat. Hlavně Tom, zdálo se, dost ožil u nejnovějšího singlu EDGING. Nebo to bylo kvůli jeho následné UFO chvilce? Těžko říct, ale postupně to prostě šlo nahoru. Stejně tak i komunikace a nemístné boomer vtípečky, které k tomuhle prostě patří.
POST SCRIPTUM (17.): Bubeník Blink-182 si chtěl po letecké nehodě objednat svou vraždu
Někdy v půlce setu to už v hale začínalo vřít a Travis za bicími se vyloženě vznášel. Fakt. A to docela dlouho, zavěšený na otočné plošině nad stagí, v doprovodu božského bubenického výkonu. Kdyby nic jiného, tohle prostě chceš zažít! Mysli si o něm, co chceš, ale hudebně je to šílenec v dobrém slova smyslu. Blíží se závěr setu, tempo i emoce se stupňují a přicházejí pecky, které si člověk odzpívá klidně i sám jako Bored To Death či I Miss You. Neuvěřitelně silným projevem o svých zážitcích s rakovinou a následnými depresemi, u kterého jsem samozřejmě nebrečel, pak Mark uvedl Adam's Song, který zanechal heartbreaking dojem.
Poslední čtvrthodinka, mentálně je mi zase třináct, raší mi červené číro a chci běhat se skejtem po ulicích. What's My Age Again? Zázračné omlazení o dvacet let ale nepotrvá věčně, protože následuje First Date a cítíme, že „this night's almost over“. Tady už je nám úplně jedno, jak tohle vystoupení zní, skáčeme na schodech a kdo tohle nezažil a nechápe, je kakabus. Poslední dva songy, All The Small Things, Dammit.
LIVE: Blink 182 v Praze: konečně splněný český sen
Hudebně? Žádná sláva. Energie a nadšení? Postupně od cca dvaceti procent téměř k maximu. Emočně? Ždímačka jak debil, tady byl na chvilku svět zase bezstarostné crazy místo, kde chceš být! Jak vtipně vystihl chlapec v crowdu na transparentu, v takovém „prcičky“ vajbu: „Blink-182 and masturbation made my childhood great!“ Takže užito krásně, díky za tenhle večer a třeba se zase někdy s další show teleportujeme do mládí.
Text: Jakub Gerlich, foto: Karel Šanda (Live Nation), FB/IG Blink-182 (ilustrační)
Témata: Blink-182, Travis Barker, Tom DeLonge, Mark Hoppus, The Story So Far, Praha, O2 arena, Live Nation
