RECENZE: Světlo do tmy Michala Hrůzy je až příliš velkou sázkou na jistotu

Michal Hrůza

Světlo do tmy

Skladby: 
Mezi námi, Most přes nikdy, Světlo do tmy, Nikdo nikdy nepochopí. Hledám Tě, Teď a tady, Nad světem, Odplout, Srdce osamělé, Propojení

10 trax / 35 min

Vydavatel: Universal Music

Atributem, kterým Světlo do tmy zaboduje u posluchače na první dobrou, jsou bezesporu kytary. Ty mohou v kontextu energické rytmiky nejednou vykreslit úsměv na tváři. Údernost i kreativní svoboda v koktejlu všech zpožďovacích, prostorových i zkreslujících efektů, za kterými už čeká bubeník, jenž má za úkol napumpovat endorfin v úhledných balíčcích do jednotlivých skladeb. Pokud někde zbylo holé místo, vyplní ho vhodné syntetické plochy. Hned v úvodní Mezi námi se posluchači tahle energická povodeň mile přežene přes ucho, aby pak už jen bohužel rozčeřila své hladiny do stravitelného množství.  

Deska je tím, čím je, a na nic si nehraje skrze lidově prostá sdělení v textech, kde Fénixové povstávají z popela, protože láska nás vždy zachrání. Někdy si milenci nerozumí, jindy se loučí nebo v nejlepším případě slepí svoje střepy ve štěstí. Zároveň však troubí poselství, že žít svobodně svůj život tak, jak chceme, není nic špatného. Stejně jako lyricky i hudebně je v ní pravidelnost, kterou  v průběhu nikdo nezlomí a není tedy přítomna žádná vyšší invence, jež by třeba celkový zážitek posunula trochu dál. Instrumentální vitalita má svoji úroveň, která je po pětatřicet minut neměnná, vyjma plouživé Hledám Tě a hořké Propojení, jejíž dominantou je akustické piano.

Michal Hrůza interview: Další desku bych rád věnoval lidskému porozumění

ENERGICKÝ I MDLÝ FRONTMAN

Když dojde na lámání chleba, stojí Michal Hrůza na hudební půdě, jež se mu pod nohama rozpadnout nemůže. Jeho rukopis je znatelný a v rámci žánru pořád fungující. Pokud však přijde řeč na jeho vokál, dostáváme se chtě nechtě do protikladů. V momentě, kdy Hrůza dokáže svůj syrově flegmatický projev udržet na uzdě, posílá kouzlo k vyvolání emoce správným směrem, jak však projeví snahu dát svému vokálu ještě sychravější a lhostejnější tón, dostáváte porci jedné pořádné nudy.

V písni Most přes nikdy Hrůza dokonce zní, jako by počítal každou vteřinu do vysvobozující fáze jménem konec, zatímco si posluchač s každou další frází vytrhává další pramen vlasů. Naproti tomu při dlouhých tónech v doprovodných vokálech jeho hlas podtrhuje ráznost rychlejších písní a překvapivě to zní, jako by na desce hostoval opravdu dobrý revival Bona z U2.

Michal Hrůza staví spíše na smíchu než na slzách. Absolutně nic nepředstírá a posluchač dostává jasně srozumitelné signály. Otázkou však je, jestli by výlet za hranice zajetých kolejí přece jen nepřinesl ještě jiné poklady. Překvapení, vzrušení, nepravidelný tep srdce, koneckonců, nejsou tohle přesně ty emoce, co chceme prožívat při poslechu písní o lásce? Takhle je Světlo do tmy pouze jistotou, kterou už dobře známe. Ti, co by od něj chtěli trochu víc, mají smůlu.

text: Filip Pešta

Témata: Michal Hrůza, Světlo do tmy