ROZHOVOR | Michal Hrůza: Dřív jsem prodával na ulici prací prášky. Samota dokáže vykouzlit neuvěřitelné pocity

Co symbolizuje název tvého nového alba Kouzlo samoty?
Inspirovala mě k tomu moje cesta do Norska. Zemřel mi před ní táta, bylo mu osmdesát dva let. A zůstalo po něm auto, starý Volkswagen Golf. Z nějaké debaty vyplynulo, že to auto ještě není tak staré, k sešrotování. A já se vsadil sám se sebou, že v něm podniknu cestu za polární kruh. Napadlo mě, že sklopím zadní sedačky, dám na ně desku, aby se tam dalo spát. Pak jsem opravil blatník, protože byl rezavý, a dolil olej, a když jsme jednou měli s kapelou volný víkend bez koncertů, tak jsem vyrazil.

VIDEOROZHOVOR | Michal Hrůza: V mém mozku se emoce snadno změní v melodii

To musela být dost dobrodružná cesta…
Už první den, když jsem stál tři hodiny v zácpě před Berlínem, jsem toho trochu litoval. (smích) První noc jsem strávil v Dánsku, kousek od Odense, asi po patnácti hodinách jízdy. Zajel jsem na parkoviště a tam jsem se vyspal. Druhý den jsem přejel přes ten úžasný most z Kodaně do Malmö a byl jsem ve Švédsku. Kvůli zácpám jsem se vyhnul Stockholmu a po dalších dvanácti stovkách kilometrů jsem se znovu vyspal, a pak jel stále dál na sever směrem k polárnímu kruhu. Ale to tělo už bylo hodně zničené a unavené, takže jsem se nemohl dočkat, až dorazím do Kiruny, kde jsem měl objednaný nocleh v hotelu.

Řídit takový kus cesty, to muselo být náročné…
Když jsem dorazil do hotelu, tak jsem si říkal, že už nikdy více, že tam to auto někde nechám a zpátky pojedu třeba vlakem. Nicméně když jsem se dobře vyspal, tak jsem se rozhodl jet ještě dál na sever, a dorazil jsem až do Narviku, což už je norská strana. A tam mi to začalo docházet.

Michal Hrůza vyprodal Lucerna Music Bar, s kapelou hrál do promítaných klipů

Co ti začalo docházet?
Tam jsem si začal uvědomovat samotu a její kouzlo. Když je člověk deset dní úplně sám, tak přijde doslova radost z toho, jak ta samota dokáže vykouzlit úplně neuvěřitelné pocity. Když jsi sám za polárním kruhem, máš jenom spacák v autě, nesmí dojít nafta v motoru, protože nejbližší benzínka je sto kilometrů daleko, když se doslova dotkneš toho, co vůbec jde, tak tě to úplně pročistí a očistí od těch zbytečností a takzvaných důležitostí, kterýma jsme v tom dnešním shonu zanesení, a u kterých zjistíš až v té samotě, že vlastně až tak důležité nejsou.

Nyní už chápu ten význam názvu alba…
Já nejprve názvem Kouzlo samoty pojmenoval písničku, kterou napsal Honza Horáček, klavírista od Mekyho Žbirky, který s námi poslední tři roky hraje. Já ji neměl otextovanou a když jsem se po deseti dnech znovu vrátil zpět, stejným autem, unavený a s otlačenou patou, hned jsem sednul a začal psát text. Pak jsem si právě díky té cestě uvědomil, že bych takhle vlastně mohl pojmenovat celou desku, protože ona popisuje ten můj pětiletý vývoj, co jsem v životě viděl a zažil. Takže celé album je v podstatě taková prohlídka mého vnitřního cítění z okolního světa za posledních pět let.

Album Kouzlo samoty vznikalo postupně, mnoho písniček vyšlo již dříve na singlech. Podle jakého klíče jsi na desku jednotlivé songy vybíral?
Největší dilema pro mě bylo, abych správně vybral pořadí písniček, aby to vytvářelo jakýsi příběh. A hlavně jsem chtěl na úvod alba dát ty novější songy, ty starší jsou až v druhé polovině.

Na albu se nachází jako bonus písnička Voda živá, kterou jsi napsal pro Anetu Langerovou. Zaregistroval jsem, že ji nyní i hraješ na koncertech.
Když se před časem připravoval humanitární koncert pro jižní Moravu po zásazích tornádem, oslovili mě organizátoři, zda bych tam nezahrál jednu písničku jen tak s kytarou. Napadlo mě zahrát Vodu živou, což mělo velký úspěch. Z toho pak vznikla otázka, proč tuto písničku na svých koncertech nehraju. Já ji před dvaceti lety složil na první desku Anety Langerové a ona ji zpopularizovala, a zazpívala ji tak dokonale, že se z ní stal velký hit. Proto jsem ji naživo nikdy nehrál, ovšem napadlo mě nyní po tolika letech do našeho playlistu zařadit.

Příběh českého hitu: Michal Hrůza - Nad světem (Nezapomínej)

Máš zpětnou vazbu od Anety, co na tvou verzi říká? Slyšela ji naživo?
Já jsem se pak o tom s Anetou bavil a ona říkala, že jí chce strašně moc slyšet, jak ji hrajeme my. Jednou jsme se dokonce potkali na festivalu Mezi ploty, ale jelikož Aneta vystupovala po nás, tak jsme ji nehráli, bylo mi to blbý ji hrát před jejím vystoupením. A ona byla zklamaná, že ji chtěla slyšet naživo. Nakonec ji ale naživo slyšela, a směje se tomu, my to hrajeme trochu jinak. No, a teď jsem ji tedy zařadil jako bonus na nové album, kde ji na té nahrávce hrajeme celá kapela naživo. Já to pak pouze trochu upravil ve studiu, přidal nějaké zpěvy, ale jinak to je živý záznam. Ta naše verze zní trochu jinak než od Anety, je taková syrovější.

Spolupráce s Ivanem Mládkem je pro mě velká čest

Můžeš okomentovat některé další písničky z alba?
Druhá na albu je písnička Převozník, která je o tom, když přijdeme o nějaký vztah a najednou se zjeví jakýsi převozník nebo převoznice, což u mě souvisí s tím známým „pro jedno kvítí slunce nesvítí“, což jsem použil na jedné z předchozích alb. Na desce je i písnička Mikádo, na které hostuje Ivan Mládek, což pro mě je velká čest. Že s ním budu mít písničku, to mě nikdy dříve nenapadlo. Když jsem měl narozeniny, tak mi Ivan Mládek přišel popřát a říkal mi: „Doufám, že se také někdy potkáme i jinde než na benzínové pumpě.“ (smích) Narážel tím na to, že muzikanti se nejčastěji potkávají v noci na pumpách, když cestují po koncertech. Tak já dostal nápad, aby mi zahrál v písničce Mikádo na banjo, což on se svou skromností komentoval: „Vždyť já na to banjo vůbec neumím.“ Nakonec mi tam nahrál úžasné party a je uvedený jako spoluautor.

Četl jsem někde kritiku, že ho v té písničce uvádíš, ale on tam vůbec nezpívá…
Ano, také jsem to zaregistroval, ale pro mě je to i tak velká pocta. On tam sice nezpívá, ale hraje tam, on si vymyslel tu vyhrávku na banjo, a když si uvědomím jaká to je legenda, vždyť jeho Banjo Band nás tady baví více než padesát let, způsobem, na který bolševik nemohl, protože ty jeho fórečky nepochopil. (smích) Ivan Mládek a jeho parta byli krásným únikem před tím bolševickým nesmyslem, přirovnávám to k tomu, co dělali Cimrmanové, jak si našli svůj prostor, kde je bolševik neobjevil. To se podařilo i Ivanu Mládkovi. Takže tato spolupráce, byť i jen na jediné písničce, je pro mě velká čest.

ROZHOVOR | Michal Hrůza: Z každého průšvihu vede cesta

Ptát se, čím je inspirována písnička New York City, je asi nošením dříví do lesa…
My jsme s kapelou hráli v New Yorku, a tři dny nato ve Washingtonu. Bylo to velice vtipné, na koncertech byli většinou Češi, kteří tam žijí, ale bylo tam i pár Amíků… A my hráli i písničku Kovbojská, ve které se zpívá: „Jsem rád, že už nehoním…“, což jsme ještě i trochu divadelně přibarvili. Češi se smáli, ale Amíci vůbec. Takže mě napadlo, aby to náš kytarista a basák přeložili. Byl to ale tedy pěkný danajský dar, přeložit ten dvojsmysl Američanům skoro vůbec nešlo. (smích) Nakonec to možná někteří z nich pochopili, protože když jsme tu písničku hráli podruhé, tak už se smáli i oni.
Tam se také hodně fotilo, a já jsem jel znovu na konci roku 2024 a byl jsem tam do 1. ledna 2025, a to už ten New York byl jiný. Bylo po prezidentských volbách, nový americký prezident Donald Trump je republikán, ale New York je dlouhodobě více demokratický, takže ti lidé, včetně mých známých, co tam mám, z toho byli hodně frustrovaní. Bylo to strašně zajímavé sledovat z pozice Evropana. Celý stát New York má zhruba 25 miliónů obyvatel a Trump tam dostal jen 18 %, takže 82 % volilo Demokraty. Ale v některých zemích té obrovské Ameriky to zase bylo opačně. To bylo velice zajímavé pozorovat, takže jsem si tam vymyslel, že jsem jako mimozemšťan z Evropy. Bylo to fakt hodně zvláštní, přijet do New Yorku, který byl vždycky veselé multikulturní město, a vidět a cítit, jak jsou ti lidé smutní. Ale tohle je prostě krása demokracie, že se to může prostřídat, příště to zase vyhraje někdo jiný. Je to vlastně v pořádku, to střídání je užitečné.

V březnu 2026 vyrážíte na společné turné s kapelou Imodium. Kolik písniček z nového z alba na něm budete hrát?
Tady se ukazuje, že je vlastně velká výhoda, že většina písniček z desky už vyšla dříve na singlech a byla zveřejněná. Určitě zazní titulní Kouzlo samoty, asi i New York City, možná Hodiny…no možná to dáme všechno. (smích) Jedině snad písnička Mikádo bude problém – ne kvůli té vyhrávce Ivana Mládka na banjo, ale spíše kvůli tomu pískání v té písničce. Takhle z patra to teď zapískám, ale zkus si představit, že to mám zapískat někde uprostřed koncertu. (smích) Takže díky za kontrolu playlistu. (smích)

Michal Hrůza interview: Další desku bych rád věnoval lidskému porozumění

Proč jste si na turné vybrali Imodium?
My jsme kamarádi a známe se už velice dlouho. A bubnuje s nimi Adam Jánošík, se kterým já jsem hrál asi šest let a jsme velcí kámoši. Pojedeme turné po klubech a moc se na to těšíme.

Před pár dny jsi avizoval, že jsi zrovna dokončil titulní písničku a hudbu k novému filmu. Kde jsi ji nahrával a s kým?
To prostě nepochopíš – já po pěti letech vydám desku, a ještě ani nevyšla, a zazvoní telefon s žádostí, zda bych nenapsal hudbu k filmu. (smích) Když mi řekli, že režisérem bude Martin Horský, který má za sebou několik dobrých filmů, tak jsem neváhal. Je to komedie s názvem Někdo to rád v Plzni, s natáčením písničky a scénické hudby mi pomáhal Honza Horáček, a co mohu prozradit, tak snad to, že ta titulní písnička je strašně směšná. Snažil jsem se tam totiž do textu dostat plzeňský dialekt… co pa to tu je, co pa to tu je… (smích)

Ty jsi skládal již v minulosti hudbu pro filmy či seriály, jen namátkou Slunečná nebo Lidice. Je to velký rozdíl skládat hudbu pro film a pro kapelu?
To je úplně jiná disciplína. Pro Slunečnou tedy ne, oni si vybrali jednu moji písničku, kterou už jsem měl složenou. Ale pro Lidice to byla tvrdá tříměsíční práce od rána do večera, scénická hudba, dělal jsem na tom s naším klávesákem Karlem, který to krásně uměl rozepsat do not pro celý orchestr. Já jsem písničkář, vůbec jsem netušil, zda bych mohl takový velký projekt dělat. Došlo k tomu tak, že původně to měla režírovat Alice Nellis, ale ta onemocněla, takže to nakonec místo ní točil Petr Nikolaev. Přebral to s celou svou partou, takže přes něj jsem se k tomu dostal. Bylo to pro mě v některých chvílích emočně strašně těžké a silné, dostal jsem zadání, do kterých částí filmu mám složit hudbu, a je tam třeba scéna, kdy nacisti vtrhnou do Lidic a začnou tam ty lidi nahánět, ubližovat jim, vraždit je… A do toho mám složit šest minut hudby. Emočně to bylo fakt těžké.

RECENZE: Michal Hrůza se inspiroval za polárním kruhem i filmy. Na nové desce je Sám se sebou

Po těch zkušenostech, přijal bys nabídku skládat hudbu do podobného typu filmu?
Já jsem podobnou nabídku dostal po nějaké době, nebyl to historický film, ale rovněž to bylo těžké až bestiální téma, a já jsem to musel odmítnout. Skládat hudbu do komedií je mnohem jednodušší a zábavnější.

Pro mnoho fanoušků bude možná překvapivé, že si zkraje devadesátých let hrál v thrash-metalové kapele Anachronic.
Anachronic byli strašně namakaní, já tam nastoupil nejprve na basu a vůbec jsem nestíhal. To bylo takové prog-metalové, ve stylu Voivod, skvělá ale hodně složitá hudba. Později jsem tam i zpíval, vydali jsme tři alba. Byla to úžasná hudební škola. Já jsem byl v té době bez peněz, a abych mohl nastoupit do kapely, musel jsem si koupit basové kombo, já jsem si v práci vydělával čtyřku, a kombo stálo desítku.

Pak ale Anachronic zčistajasna skončil a ty jsi založil Ready Kirken…
Jeden z kapely se oženil a odstěhoval do Anglie a rozpadli jsme se. Nejprve jsem se ale potřeboval zmátořit, začal jsem pracovat pro firmu Henkel. Prodával jsem například prací prášky na ulici, kde mi vyskládali pyramidu a řekli, že do večera musím všechno prodat, jinak že letím. A já k tomu začal nabízet houbičku zdarma, oslovoval jsem s touto neodolatelnou nabídkou paní a dívky na ulici, a skutečně jsem tu pyramidu těch pracích prášků prodal. Pak jsem se stal obchoďákem, jezdil jsem s kufříčkem a prodával tyčinky Mars a Twix, a první, co jsem si z vydělaných peněz koupil, bylo kombo. Začal jsem si skládat písničky do šuplíku a založil kapelu.

Michal Hrůza interview: Občas v životě nevíme, co chceme

S Ready Kirken jste měli velký úspěch, ale právě na vrcholu tě kluci z kapely vykopli i přesto, že jsi ji založil a skládal všechny písničky. Dodnes nevím, proč se to stalo…
To neví nikdo, Jediné, co vím, že to zpunktoval basák Ondřej, který do kapely přišel ke konci, naočkoval ostatní, klasický podvodníček, obral dokonce bubeníka Adama Jánošíka o auto, které měl platit na leasing, ale neplatil ho. Vím, že ho po dvaceti letech hledal za různé podvody Interpol, snad i seděl v base. Vím, že ostatní hrají dodnes, a pořád hrají ty moje písničky, kdyby alespoň měli nějaké svoje nové hity. Nebo kdyby se alespoň přejmenovali Ready Kirken Revival, tak je to čisté. Už se potkávám jen s Adamem Jánošíkem, s ním teď s Imodiem pojedeme to turné.

Já si pamatuji, jak jsme se potkali na takovém zvláštním koncertě Mekyho Žbirky v kině na pražském Andělu, kde s kapelou zahrál a zapíval asi pět skladeb. Bylo to v covidovém mezidobí a krátkém rozvolnění na podzim 2020, ty jsi seděl hned za mnou a pěkně sis to užíval. Písničky jsi zpíval s Mekym nahlas na celý sál. Spojily se vaše cesty někdy hudebně?
My jsme se často potkávali. Meky mi hodně pomohl po mém úrazu v Ostravě. Já jsem nemohl asi rok vystupovat, a on si vzal k sobě do kapely mé čtyři muzikanty. Takže jsme pak byli takoví partneři v tom smyslu, že když se naše koncerty překrývaly, tak kluci hráli se mnou, ale když jsme měli volno, tak hráli i s Mekym. Když potom Meky umřel, tak se jezdily koncerty na jeho vzpomínku, kde jsem zpíval jednu jeho písničku, bál jsem se, že to nezazpívám, ale například na Slovensku se jim to líbilo. Možná to bude tím, že na Slovensku mě skoro nikdo nezná. (smích)

Zpracoval: Aleš Materna, foto: Ondřej Pýcha / Universal Music
Témata: Michal Hrůza, Ready Kirken, Imodium, Aneta Langerová, Miro Žbirka,  Kouzlo samoty, Lidice