Michal Hrůza interview: Občas v životě nevíme, co chceme

Michale, vaše nová deska se jmenuje Sám se sebou. Vedl jste tedy při jejím vzniku vnitřní dialogy?
Když jsme v kolotoči dění, nejsme schopni správně rozhodnout, co je dobře a co ne. Je dobré se občas zastavit, být sám se sebou a přemýšlet o tom, co vlastně chceme. To je ústřední téma desky. Zároveň jsem vždycky toužil být sám se sebou v izolaci, myšleno zeměpisně. Album začíná písní Polárka a končí Polárníkem, odkazuji tam k tomu, že se mi splnil sen a vydal jsem se za polární kruh na Špicberky, kde jsme natáčeli klip. Další klip vznikl za polárním kruhem na severu Norska v Tromsø.

Michal Hrůza vyrazí na turné po zámcích, jeho hosty budou Mňága a Žďorp, Anna K. nebo Tata Bojs

Polární kruh vás asi inspiruje dlouhodobě, jelikož už na minulé desce Den jste měl písničku Rovaniemi, která se tohoto tématu také dotýkala.
Ano, poprvé jsem byl za polárním kruhem už v roce 1992. Fascinuje mě, jak je tam úplně jiné vnímání světa. Potkáte tam člověka v hospodě, řeknete mu, že chcete vidět polární zář, a on na to, že musíme do hor a že nás tam hodí. Naložil nás s kameramanem a režisérem Michalem Budínským do auta, nechal klíče v zapalování a šel se na půl hodiny balit, aniž by se bál, že mu mezitím odjedeme. Lidi tam k sobě mají mnohem blíž.

OBČAS SE OCITNEME NA ROZCESTÍ

Předpokládám ale, že na to, abychom byli sami se sebou nemusíme nutně odjíždět za polární kruh...
To určitě ne. Sami se sebou můžeme být třeba i doma na záchodě (smích), nezáleží na místě, ale na tom, zda se dokážeme zastavit a vystoupit z toho hlavního proudu. Je to vnitřní stav, ne fyzický.

vložte odkaz, text nemažte

Před třemi lety jste byl vážně zraněn při ostravské potyčce ve Stodolní. Také následná léčba byla nejspíš obdobím, kdy jste byl sám se sebou opravdu hodně. Je to tak?
Ano, došlo tam ke zhodnocení důležitých a méně důležitých věcí. Někdy tu důležitost těžko rozeznáváme, až když se dostaneme do situaci, kdy se dotýkáme bytí, je třeba přijít na to, co je v životě podstatné. Každý jdeme svojí vlastní cestou a je důležité si v sobě svoje hodnoty jednou za čas utřídit. Občas se totiž ocitneme na rozcestí.

Máte tedy svoje hodnoty utříděné, nebo jste momentálně na rozcestí?
Ten proces je nekonečný. Celý život nevíme, co chceme. Jsou okamžiky, kdy si myslíme, že to víme, a jdeme si za tím. Když máme štěstí, podaří se nám toho cíle dosáhnout. Můžu si říct, že bych chtěl jet do Paříže a vylézt na Eiffelovku. Pojedu tam, projdu frontou a dostanu se na Eiffelovku. Jupí - jsem tu, splnil se mi sen! A jdu dolů. Ale co teď? To nejlepší pro nás hledáme celý život. Jak člověk stárne, sbírá zkušenosti a moudra, a stále nepřestává hledat.

LIVE: Michal Hrůza ve Švandově divadle trpělivě odpovídal na dotazy diváků

ČEŠTINA JE VELMI SDĚLNÁ

Na Facebooku zveřejňujete ukázky svých textů, většinou muzikanti nabízejí spíš ukázky samotné hudby. Jsou pro vás tedy právě slova duší jednotlivých písní?
Musí to být vždycky symbióza hudby a slov. Je spousta krásné hudby s mělkým textem, stejně jako hodně nádherných textů s mělkou hudbou. Pamatuji si, jak jsme vždycky poslouchali skvělé zahraniční kapely, u kterých jsme vlastně přesně nevěděli, jak to myslí, protože v angličtině ne vždycky rozpoznáme, co je ironie a jaký mají daná slova skrytý význam. Čeština je podle mě velmi sdělná a je třeba té její sdělnosti využít, o což se snažím.

Mnoho lidí vnímá autorství jako vaši nejsilnější stránku, protože máte rozpoznatelný rukopis a napsal jste už poměrně hodně hitů. Považujete i vy autorství za svou přednost?
To se mi těžko hodnotí, ale na nové desce jsou i tři písničky, které napsali kluci z mojí kapely. Dvěma přispěl klávesák Karel Heřman a jednu přihodil kytarista Emil Kopta. Použil jsem i úžasnou báseň Jirky Dvořáka, který je znám jako herec, ale málokdo ví, že píše i poezii. Poprosil jsem ho, zda bych mohl využít kousek jeho básně První a poslední, ze které jsem udělal refrén. Nejsem tedy výhradním autorem. V kapele už se za ty roky tak známe, že když například Karel Heřman přinese písničku, je mi tak blízká, že ji snadno mohu přijmout za svou. Takhle kdysi napsal třeba singl Bílá velryba, já k němu jen dodal text.

Napsal jste písně i pro svoje kolegy, známé jsou třeba ty, které nazpívala Aneta Langerová. Oslovují vás i dnes kolegové s prosbou o písničku?
Momentálně jsem se soustředil hlavně na svou desku, ale není to tak dlouho, co mě oslovila jedna paní zpěvačka, kterou všichni velmi dobře známe. Je to Hana Zagorová. Uvědomil jsem si, jak si ji vážím za to, že se ještě před pádem minulého režimu postavila proti komunistům, když podepsala Několik vět. Asi není ani třeba připomínat legendární proslov Milouše Jakeše na Červeném hrádku, který proti ní za to šel. Bylo mi proto ctí jí poděkovat jednou písničkou – Zasněná – na její zatím poslední desce.

Na každé sólovce máte duet se zpěvačkou. V minulosti vám hostovaly Lenka Dusilová, Katarína Knechtová, Aneta Langerová či Klára Vytisková, tentokrát je to Olga Königová. Proč právě ona?
S Olgou jsem se seznámil přes svého kamaráda almelu, který se mnou léta hrál v kapele. A přestože zpívá dlouho, došlo mi, že její tvorbu vůbec neznám. Našel jsem si na internetu videoklip Holka ve tvý skříni jejího projektu ille a došlo mi, jak skvělá zpěvačka je. Poprosil jsem ji o spolupráci v písničce Na rozcestí, šla do toho a duet je na světě.

Michal Hrůza interview: Těším se zpátky na lidi v Ostravě

To, že máte na každém albu duet se zpěvačkou, je tradice, kterou chcete udržet i do budoucna?
Rád bych, snad bude pořád pro někoho zajímavé si se mnou zazpívat. Sám se občas divím, kolik je u nás dobrých zpěvaček. Všiml jsem si, jak se vyzpívala například Ewa Farna, která je navíc strašně milá holka. V Česku je sice známá, ale v Polsku je úplná megahvězda. Slyšel jsem, že tam nemůže jít ani na benzínku, protože by se na ni lidi hned vrhli.

NA NOVÉ DESCE JSEM SKRYL JEDNU VYHRÁVKU

Jste známý hlavně pro své rádiové hity, ale když si člověk poslechne vaše desky, zdá se, že inklinujete spíše k melancholii...
Svého času se tomu říkalo krasosmutnění a je pravda, že mezi moje oblíbené kapely patří třeba The Cure nebo Depeche Mode. Jsem často označován za popera, za což se vůbec nestydím, protože si myslím, že udělat jednoduchou písničku tak, aby fungovala, je mnohdy těžší než nahrát nějakou složitou. Velmi mě oslovil David Bowie, kterého respektují lidi, co poslouchají obyčejné písničky (viz třeba China Girl), ale zároveň mají jeho skladby hluboký podtext. Je to jeden z mála hudebníků, u kterých můžu dvacetkrát poslouchat jednu písničku, ale až po dvacáté první v ní objevím něco, co jsem předtím neslyšel. A to mě moc baví. Na nové desce jsem v jedné písni postupoval obdobně - skryl jsem tam jednu vyhrávku, která je strašně potichu, takže vyleze až po čase. Nebudu prozrazovat, kde je, budu zvědavý, zda ji lidi najdou.

V druhé polovině května začíná vaše turné, které bude netradičně na zámcích. Proč jste zvolil zrovna tato neobvyklá místa?
Protože je skvělé dělat něco netradičního. Posledně jsme například využili mého jména a udělali šňůru Hrůza v divadle. Abychom vyrazili na zámky, nám poradila při běžné konverzaci jedna paní v hospodě. Chceme to pojmout jako celoodpolední program. Lidé se budou moci jít podívat přímo na zámek, připravena bude zábava pro děti a přijde nám zahrát i pár spřátelených kapel. Dorazí Anna K., Mňága a Žďorp, Tata Bojs, Honza Budař nebo i mladší jména jako Thom Artway a Naděje. Nechceme ale dělat konkurenci klasickým festivalům, spíš nám jde o to užít si příjemný den, oslavit vydání nové desky i to, že už jsem 20 let na scéně.

Chystáte k tomuto výročí i nějaké další projekty?
Na podzim nás čeká velký koncert v Rudolfinu, kde si zahraju s velkým symfonickým orchestrem. Původně jsme plánovali udělat jen jeden koncert, ale nakonec se nám ta myšlenka tak zalíbila, že jsme se rozhodli s orchestrem zahrát hned třikrát. Poprvé v Karlových Varech na Mezinárodním filmovém festivalu, podruhé na Colours Of Ostrava a do třetice právě v Rudolfinu. Bude se mnou hrát kolem padesáti muzikantů, moc se na to těším.

Deset let jste hrál s kapelou Ready Kirken, deset let už jste na sólové dráze. Bylo pro vás některé z těchto období zásadnější?
To se nedá říct, všechno bylo vždycky tak, jak mělo být. Když jsem se přestěhoval do Pardubic a založil Ready Kirken, byl to pro mě obrovský posun. Už předtím, v roce 1994, jsem natáčel desku se zvukařem Petrem Slezákem, který nahrával v ostravském Citronu s Lucií album In The Sky. Lucie, to byla tehdy naprostá jednička a meta. Mně se povedlo dostat do stejného studia a nahrát tam desku Sluneční příběh, která ale nikdy nevyšla. Zkrátka jsme nenašli vydavatele. Je pořád v šuplíku a nikdo ji neslyšel (smích). Bylo by hezké ji po letech nějakou formou dostat mezi lidi. Za těch dvacet let ale ničeho nelituji, vždycky jsem dělal to, co jsem zrovna v tu chvíli považoval za správné.

Přistupujete tedy k životu tak, že důležité je to, co prožíváme zrovna v danou chvíli?
Ano, tomuhle tématu jsem na novém albu věnoval třeba písničku Optimista. Lidi jsou často naštvaní, aniž by pro to měli nějaký závažnější důvod. Každý má svobodu volby a já se zkrátka rozhodl, že budu optimista.

Termíny turné Hrůza na zámku:
20. 5. Sychrov
27. 5. Zbiroh
3. 6. Valtice
17. 6. Telč

text: Josef Martínek, foto: Jiří Hroník

Témata: Michal Hrůza, Kapela Hrůzy, Sám se sebou, Hrůza na zámku