RETRO 2000 | Linkin Park poprvé v Česku. Vyprodané hale dokázali, že jejich úspěch není náhoda

Linkin Park
Praha, T-Mobile Arena
3. 9. 2003

Jestliže před sto lety znamenala zkratka LP udání letopočtu a před padesáti označení dlouhohrající gramofonové desky, dnešní mladá generace ji má spojenou s Linkin Park. Zdá se, že strmě vzlétnuvší hvězdu v dohlednu jen tak něco nezastaví. Snad jen zákeřné viry, které údajně stály za zrušenými červnovými koncerty. I jejich atak však Chester Bennington odrazil, a tak na druhý pokus již nic nebránilo americké šestici dobýt Prahu, a navíc si z ní odvézt platinovou desku za úspěšný prodej studiového počinu Meteora v České republice. Zájem o nu-metalové krále nádherně vykreslila i T-Mobile Arena, totálně zaplněná zájemci o revizi schopnosti muzikantů přenést studiový materiál do živého provedení.

RETRO: Pražský koncert Linkin Park: „Když do toho praštili, běhal mráz po zádech.“

Nejprve ovšem muselo dychtivě nažhavené osazenstvo haly zkousnout diskutabilní vystoupení osamoceného chlapíka s kytarou, který si říká J.T. Experience. Elektrifikovanému písničkáři jistě nelze upřít odvahu, avšak kapela za zády mu citelně chyběla a desetiminutové vystoupení uzavřené coverem Summer Of '69 od Bryana Adamse, tak trochu připomínalo výsledek nějaké sázky. Leč díky přítomností bavícího se Chestera, který publikum ponoukal k ovacím, byla odezva příznivá.

Za první regulérní předkapelu tedy považujme kalifornskou formaci Adema. Pětice vedená zpěvákem Marky Chavezém (mimochodem jde o nevlastního bratra Jonathana Davise z Korn) nabídla koláž vycházející z metalu i grunge, ale zahuhlaný zvuk vydanou energii, kterou pánové rozhodně nešetřili, srážel k zemi. Kvinteto, které letos do své diskografie připsalo kolekci Unstable, v rozskákaném bloku neopomnělo mile dotěrné melodie a bez zaváhání se popasovalo s technikou neposlušnou jako tenisky Lucie Bílé, když reproduktory na poměrně dlouhou dobu ztichly. Adema dohrála song jen přes odposlechy.

Po následujících 45 minut patřilo pódium skupině zvané Technics a precizním přípravám na Linkin Park. Houstnoucí atmosféru i téměř nedýchatelný vzduch prořízla až krátká předehra v podání Joea Hahna, vzápětí se rozjelo intro Foreword, na které promptně navázal song Don't Stay a hala doslova vybouchla – nejen dynamickým gejzírem tónů, nýbrž i nadšením publika, které v tu chvíli neznalo mezí.

RETRO: Cvrkot na ovále. Linkin Park v Brně dokázali, že patří na špičku

Frontman Chester Bennington i převážně v rapové rovině se pohybující druhý vokalista Mike Shinoda rázem navázali úzký kontakt s oddanými příznivci a stačilo nepatrné gesto, aby masa teenagerů kýženě reagovala, přestože kvalita zvuku citelně pokulhávala. V záplavě technologických fíglů se místy ztrácel hlasy obou pěvců a patřičného vyznění se nedostalo ani kytaře Brada Delsona. Nelichotivému výsledku tak dominoval arzenál programátora Josepha Hahna, v jehož práci tkví podstatná část invence, a tudíž i úspěchu kapely. Spolehlivě dusala též rytmika.

Zmíněné nedostatky však valnou většinu přítomných zajímaly asi jako sbírka prezidentových kravat a pomyslné misky vah rázně vyvažovaly přirozená mladická energie, živelnost a v neposlední řadě nenucené vystupování hudebníků. Koncert se obešel bez jakýchkoliv pyrotechnických efektů, videoprojekcí či manýristické show a upřímně řečeno, vůbec to nevadilo. Shinoda se pro zpestření občas chopil druhé kytary a při Numb dokonce zabořil prsty do kláves. Ve složení repertoáru dali Linkin Park mezi dvěma řadovkami mírnou přednost debutu Hybrid Theory a prostřednictvím značně syntetické verze Pushing Me Away vzpomněli i remixové album Reanimation. Dohady, zda přehrají obě kompletní alba, nebo připojí i nějaký bonus navíc, uťalo zhruba po hodině loučení formou skladby In the End, v níž (stejně jako v mnoha předchozích) dostalo obecenstvo prostor pro sborový zpěv refrénů.

LIVE: Linkin Park v Praze dokázali, že stále kralují pódiím. Aerodrome festival jim ležel u nohou

Přestože nástroje nepolevily, hlas tisíců hrdel se dokázal prosadit. Ctitelky, které nezkolabovaly vlivem vyčerpání z horka, pak Bennington dohnal k mdlobám během přídavků, když pod heslem „Lidu blíž“ vyrazil v A Place For My Head koridorem vedoucím ke zvukařskému centru, do středu rozvášněného kotle. V závěru One Step Closer ještě vhodil do davu své řádně propocené tričko. Poté Amíci usoudili, že publiku nadělili dost a definitivně se odporoučeli. Stejně už většina přítomných měla dávno spát.

Playlist: Foreword, Don't Stay, Somewhere I Belong, Lying From You, Papercut, Points Of Authority, Runaway, Faint, From The Inside, Figure, With You, By Myself, Pushing Me Away, Numb, Crawling, In the End, přídavky: A Place For My Head, One Step Closer

Text původně vyšel v časopisu Report v říjnu 2003.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Text: Daniel Folprecht, foto: Tomáš Martinek
Témata: Linkin Park, Chester Bennington, Mike Shinoda, Brad Delson, Dave Farrell