ROCK BLOG | Igor Pruša: Práce na novém EP Nantokanaru trvala dlouhých deset let

Když jsem se před patnácti lety přestěhoval do Japonska, netušil jsem, že nové EP mého studiového projektu Nantokanaru spatří světlo světa až deset let od našeho posledního počinu. Vztah na dálku měl samozřejmě svoje slabiny, a já byl navíc v Tokiu vytížen psaním doktorské práce, ale i tak se nám v roce 2012 podařilo dát dohromady pětipísňové EP She Who Plays with Shadows.

Potom se sice kapela na deset let odmlčela, ale rozhodně nedošlo k jejímu rozpuštění. Naopak došlo k obrodě. Na místo zpěváka přišel zkušený Filip Vlček (z kapely John Wolfhooker) a post druhého kytaristy obsadil americký producent Derek Saxenmeyer. Rytmická sekce zůstala beze změn: u bicích zůstal brněnský matador Michal Grepl a baskytaru si podržel basový mág Vítek Kraváček (ze skupiny Poletíme?). V této sestavě jsme během několika let postupně komponovali a nahrávali materiál pro naše nové EP Emotional Damage Wreckage. Nová kapela pokračuje v rozvíjení nekonvenčního přístupu, ve kterém se mísí syrové emoce, hudební experiment a japonská symbolika.     

ROZHOVOR | Filip Vlček (John Wolfhooker): Kapelu jsem si vysnil, motivuje mě, abych byl lepší

Středobodem EP je singl s názvem Emotional Damage Wreckage, který pojednává o sklíčenosti emocionálně rozervaného jedince v betonové džungli tokijské megalopole. Inspirována mými zkušenostmi z desetiletého pobytu v Japonsku kombinuje tato skladba melancholické vokály a klasické kytarové motivy s těžkotonážními riffy a emotivními výbuchy hněvu. Novému singlu předchází japonsky zpívaná skladba Omatsuri – energický otvírák, který experimentuje s folklórním popěvkem v japonské pentatonice na pozadí synkopovaných odrážek a nekonvenčních zvukových textur. Celé EP pak uzavírá introspektivní poloakustický hymnus In The Light, ve kterém hostuje smyčcové trio členů České filharmonie.

Mým hlavním vlivem z hlediska hudební koncepce byl Richard Wagner s jeho Gesamtkunstwerkem, což je jakési souhrnné umění, které stírá hranice mezi estetickým dílem a realitou. Od Wagnera mám i tu dramatičnost: mám rád prudké změny, dynamické vzestupy a pády. Naživo hraje Nantokanaru výhradně v černých oblecích, aby vznikla teátrální kontradikce mezi tím, co divák slyší a co vidí. Spolupracujeme navíc s japonskou burleskní tanečnicí Maico Tsubaki, která je vyobrazena na bookletu nového EP a se kterou příští rok plánujeme natočit hudebně-taneční videoklip. 

Na novém EP se objevuje i japonština. Tento jazyk není foneticky moc náročný (na rozdíl od tonální čínštiny nebo korejštiny) – vlastně je velmi příbuzný s českou fonetikou. I v případě Nantokanaru nebyl žádný problém naučit zpěváka Filipa Vlčka správnou výslovnost a přízvuky, aniž by rozuměl celému textu. Navíc jsem ho naučil dělat přízvuky i na bezpřízvučných slabikách, aby to konotovalo hravost a experiment. Japonci totiž mají rádi, když cizinci podivně intonují, protože právě toto vytváří efekt exotična.  

Je pravdou, že Nantokanaru jsem založil primárně jako studiový projekt. Polovina členů kapely je navíc velmi vytížená, protože se hudbou živí na profesionální úrovni – zpěvák Filip Vlček je vyhledávaným producentem, který zároveň hraje na basu a zpívá v kapele John Wolfhooker a basista Vít Kraváček zase pravidelně vystupuje s kapelou Poletíme?, takže je poměrně složité najít termín, ve kterém by se celé Nantokanaru dokázalo fyzicky sejít (poprvé jsme se celá parta sešli až minulý rok na natáčení nového videoklipu). Nicméně pro všechny fanoušky tvrdého alternativního rocku mám dobrou zprávu: Nantokanaru vystoupí – poprvé po desetileté pauze – v pražském klubu Cross, a to 16. listopadu 2022. Půjde o jediný koncert v tomto roce, takže si ho rozhodně nenechte ujít!  

Text: Igoš Pruša, foto: archiv Nantokanaru
Témata: Nantokanaru, Igor Pruša, Filip Vlček, Derek Saxenmeyer, Michal Grepl, Vítek Kraváček, rock blog