ROCK BLOG | Martin Chodúr: Mění se čas?

Jeden z nejslavnějších filozofů 20. století Martin Heidegger se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že fakt, že časově jedna událost předchází jiné události, ještě neznamená, že to dějinně nemůže být naopak, totiž že časově pozdější událost předchází tu časově dřívější. Často na toto vyjádření myslím v souvislosti se dvěma písněmi, se kterými jsem se v nedávné době prezentoval. Jedná se o skladby Dobré časy a Mění se čas. Ačkoliv nebyly původně zamýšlené jako nijak provázané, já jakožto interpret jsem jim vtiskl jistý účel, který je i z aristotelského hlediska jednou z příčin jejich vzniku.

ROCK BLOG | Alžběta Kolečkářová: Za to, že jsem mohla své druhé album vydat, vděčím Leošovi Marešovi

Jejich účelem je poukázat na fenomén času, který se dotýká nás všech, a který je tak úžasně neuchopitelný a nekonečně fascinující. Obě tyto písně ukazují na relativitu a subjektivitu vnímání času. Nezáleží ani na tom, že u jedné písně jsem autorem textu a u druhé „pouze“ interpret. Interpret sám, jakožto vlastně velice pozorný posluchač, vytváří interpretaci dané písně. Stejně jako ostatní posluchači, kteří nejsou zároveň interprety, nebo také autor písně, který skladbu v momentě dopsání vlastně nechává žít svým vlastním životem a dává ji napospas jakékoliv interpretaci ze stran jiného subjektu.

Moje interpretace tedy rozhodně není absolutní, stejně jako jakákoliv jiná. Mnohdy ví autor o své písni méně než její nezávislý posluchač a nechá se jí do takové míry ovlivnit, že přesvědčí sám sebe, že měl právě tuto interpretaci na mysli, když danou nahrávku psal. Pozdější akt se tedy stává důvodem časově předcházejícímu sepsání písně přesně tak, jako to popsal Heidegger. Nutno říct, že ani interpretací není nekonečné množství. Musí existovat nějaký limit. To ale necháme třeba na jindy.  

Skladbu Mění se čas napsal Marian Zíma, slovenský baskytarista a tvůrce hudebního projektu Story. Oslovil mě již koncem minulého roku. Čím dál tím více mám pocit, že je to právě text, který tvoří píseň. Hudba je již jen doplněk jeho citového výrazu. I tato nahrávka mě oslovila zejména textově. Připomíná, že čas je do velké míry jen umělý koncept. Můžeme si klidně přidat hodinu navíc, ale jak s ní naložit? Jak vůbec naložit s naším časem?

Všichni víme, že čas každého z nás není nekonečný. My sami jsme náš vlastní čas, který se ve skutečnosti poměřuje pouze s momentem našeho narození a naší smrti. Nejsme obyčejné hodiny, které jdou lehce přetočit. Naopak jsme přesýpací hodiny, které nejdou otočit vůbec. A když někdo na náš úmrtní list napíše místo 3:00 ráno třeba 4:00 ráno, nepřidá nám tím k životu nic. Je to jen optický klam. Když se mění čas, můžeme o hodinu déle spát, ale písek našeho skutečného času se sype pořád stejnou rychlostí směrem k nevyhnutelnému konci. Na náš čas tedy nemůžeme působit zvenčí, nýbrž pouze zevnitř, a to tak, že změníme způsob jeho vnímání.  

Co to znamená, když řekneme: „To byly tenkrát dobré časy!“ Slovenský skladatel Martin Král, se kterým jsem již v minulém roce spolupracoval na Půlnoční sonátě mě oslovil se svým nápadem a poslal mi hudební podklad, který byl již předem z velké části nahrán ve studiu. Ať se zdá tento postup možná trochu zvláštní, pro mě je taková nahrávka vlastně jen jakési emocionální torzo, forma, do které můžu vložit obsah. Vlastně jsem ani nemyslel na předchozí Mariánovu píseň a napsal poměrně rychle text o Dobrých časech. Vždy mě napadají tisíce různých obrazů spojených s každým slovem textu a s každou myšlenkou. Hledám cestu v bludišti, veden hudbou a snažím se jít po té nejjasnější cestě. Celý význam vlastně ale nacházím až na závěr psaní. Je to jako ohlédnutí na cestě a uvědomění si,kde jsem byl, kudy jsem kráčel a kam jsem došel.

Jak říkal Leonard Cohen, umělec je jen prodloužená ruka něčeho nepopsatelného, co je samo skutečným autorem. Snad je to absolutní duch nebo něco jiného, méně fantaskního. Dobré časy jsou ve své podstatě zamlčením, nebo alespoň potlačením, všech těch negativních věcí, které se nevyhnutelně dějí neustále všude kolem nás. Jsou chvilková sobeckost, kterou si způsobujeme potěšení v zapomnění. Nejsou to druzí lidé, kteří nám dobré časy přinášejí, ale vznikají v nás samých. Jsou to chvilky, minuty, kdy máme pocit, že vše je tak, jak má být. Že víme, kam jdeme, víme, co píšeme, víme, proč něco říkáme, víme, proč někoho milujeme a víme, že někdo miluje nás. 

Někomu jinému se ale ve stejném čase může zdát náš „dobrý čas“ jako naprosto absurdní. Lidé umírají na Ukrajině nebo v pásmu Gazy, jistě je někde na světě hladomor nebo někdo právě pochovává svého blízkého. Jsme to my, kteří ve své momentální „hibernaci“ odmítáme vnímat krutost a hrůzu tohoto světa. Proč nemáme „dobré časy“ častěji a proč často pouze zpětně? Protože sice máme paměť, ale rádi zapomínáme. Dobré časy jsou stejně tak iluzí, jako je iluzí změna času. Z druhé strany, pokud máme moc takové iluze činit, jak s tím naložíme? Budeme ležet ztuhle pod peřinami, nebo se vydáme na plavbu po moři zapomnění, izolovaného od reality břehu, která je stejně předem odsouzena k neblahému konci a nazveme ji „dobrými časy“?

S akcentem na text rozhodně nepřestávám být muzikantem. V písni Mění se čas hraji na klarinet a v druhé písni zase na elektrickou kytaru. Jsem přesvědčený, že právě čím více je člověk muzikantem, tím více se soustředí na to, co chce sdělit a nehledí pouze na způsob, jakým to sdělí. Nutno říct, že často jsou to pokusy o sdělení nesdělitelného.

Text: Martin Chodúr, foto: archiv Martina Chodúra, Nikola Bartošová, Jakub Zvedela
Témata: Martin Chodúr, Mění se čas, Dobré časy, filozofie, čas, rock blog