ROCK BLOG | Nezapomenutelné koncerty Petra Marka z Midi Lidi aneb V backstage s Thomem Yorkem, kapela snů Koňe a Prase a fascinující David Byrne

Mám spoustu koncertů, na které si budu pamatovat až do konce života. Mezi nimi i jeden „cédéčkový“. Když jsem poprvé slyšel živák New Order BBC Radio 1 Live in Concert z Glastonbury z roku 1987, zažil jsem absolutní euforii, válení se smíchy po zemi na koleji Větrník a výkřiky: „Jak můžou hrát tak strašně!“. Ten záznam je taková ostuda plná chyb a marné snahy působit jako kapela, že mi to opravdu změnilo pohled na možnosti hudby a veřejné prezentace. Byl jsem očarován tím, že to skutečně vydali. Ale vlastně to mám se svou kapelou podobně: v paměti mám právě ty koncerty, kde se všechno pokazilo a museli jsme improvizovat celou show od začátku do konce a hráli na místě vymyšlené písně, některé skvělé a mnohé strašně nepovedené.

LIVE: Midi Lidi vyprodali MeetFactory, místo desky křtili internetový odkaz

Pak jsem viděl poprvé Dunaj v období desky Dudlay. Vzhledem k tomu, že jsem netušil, že se vydali směrem do hardcore, byl to šok. Druhým šokem byla cena koncertu: 50 korun za 50 minut hraní. To bylo tehdy nehorázné a cítil jsem se podveden. Minuta za korunu. Zároveň jsem byl ale očarován a tahle deska se pro mě stala nejposlouchanějším albem té doby. A řekl jsem si: „Dunaj je jediná kapela, kterou bych se nestyděl kopírovat.“. A tak jsme to s kamarády dělali - a špatně.

Jednoho dne do Prahy přijeli Underworld. Hráli v Kolbence a začali tak nenápadně, že jsme nepoznali, že to už není jejich DJ, ale že už improvizuje kapela. Pamatuju si to tak, že jemná improvizace trvala asi půl hodiny, než se z ní začaly klubat známé motivy. Koncert se postupně rozjel do tak velkých dynamických obrátek, že jsem byl nejunešenější. A myslím, že v tom zahrál velkou roli ten dlouhý nenápadný nástup.

Pak jsem zažil Pulp. Dech mi vyrazili především tím, jak moc velký rachot umí tyhle písničky vycházející z mnoha klišé, naživo být, a jaký humor umí Jarvis po celou dobu udržet v tanci i proslovech. Pulpáci smetli všechny dosavadní koncerty. Ne na dlouho, neboť Nick Cave povýšil totéž. Přidal rituálnost, a nikoli trapnou. A dynamiku nevídanou, od nejkrásnější jemnosti po strašlivý nářez, nádherná spolupráce smutku a vtipného sarkasmu.

Midi Lidi si do Jazz Docku pozvali Koňe a Prase a Ještě jsme se nedohodli

Dynamiku pošoupli dál ještě Einsturzende Neubauten na své šňůře k desce Lament. Po dlouhé době umírněných krásných alb znovu nekompromisní deska, kde se ale opět snoubí tvrdost s nadsázkou. Mimo jiné zahráli skladbu Der 1. Weltkrieg (První světová válka), jejíž koncept (jak jen nesnáším konceptuální cokoli!) stojí na primitivním modernistickém nápadu, že každý den světové války je jeden úder bubínku (nebo tak něco). A nikdy předtím, a zatím ani potom, jsem na koncertě nezažil skutečné drama, na které se zároveň dalo skvěle tančit, bylo neuvěřitelně napínavé a závěr, když Blixa řekl: „the War Is Over“, byl největší katarzí, jakou jsem do té doby v hudbě zažil. 

Ale to byl přede mnou ještě koncert Mariuse Konvoje! Ale to musím trochu předběhnout. Marius Konvoj je totiž zároveň frontman skupiny I Love 69 Popgejů. Na tuhle kapelu jsem narazil na MySpace, vlastně ona narazila na mě, neboť poté, co jsem založil účet pro Midi Lidi, objevil se tam první komentář, pouhé číslo "1". A napsali jej Popgejové. Tím si mě lehce získali, a tak jsem zašel na jejich MySpace. Byli srandovní. Pak jsem je viděl naživo. Byli úchvatní, debilní, dojemní, tvrdí, srandovní… Byli všechno nejlepší, co si představuju pod pojmem performance.

Jejich skladba „Adam“, v níž se zpívá „do kostela s tebou nikdy nepudu, aleluja!“ se mi stala symbolem krásy. Na jejich koncert jsem koukal s otevřenou pusou, rozchechtaný, roztančený a dojatý. Po skončení za mnou přišel bubeník a věnoval mi své tričko. Skamarádili jsme se s kapelou a když bubeník odešel za prací do Anglie, nabídnul jsem nesměle, že by mě bavilo si s nimi jednou zahrát. A tak jsem se na několik let stal Popgejem. Ne tak dobrým jako ostatní, ale šťastným. Po letech jsem se dozvěděl, že to tričko bylo poblité.

A teď se vracím k Mariusovi Konvojovi. Frontman Pavel Pernický, „ten naháč s cédéčkem na řetízku kolem krku“, má se svou holkou kapelu. Duo Marius Konvoj je něčím ještě debilnější a hudebně nesmlouvavější než PG’s (a to je co říct!). Když zkombinujete Michala Davida s trash metalem, tak to rozhodně není ještě všechno. A nedá se to popisovat, musí se to zažít. Nedá se to ani jen poslouchat, nebo koukat na záznam. Musíte u toho být. A zažijete nesmírnou krásu. Absolutně vyhrocená „strašnost“ kombinovaná s nejvyšší možnou upřímností bezelstného otevření se vesmírnému přátelství a lásce, důraz na podstatná lidská (společenská) témata a čistá radost z blbosti. Text „my všichni jsme kamarádi, my všichni se máme rádi“ nabádající ke globální pospolitosti, mi zní od té doby v uších jako to nejnádhernější poselství, jaké jsem kdy slyšel. A je to hluboké, dětské i dospělé zároveň. Na tomto místě textu musím zmínit, že tento zážitek zatím překonán nebyl a nebude mi v životě vadit, když překonán nebude.

Nicméně jednou takhle přijel do Prahy David Byrne a předefinoval pojem koncertní show. Jeho American Utopia můžeme brát na jedné straně jako výsměch veškeré pódiové prezentaci a na druhé straně jako virtuózní provedení téhož. A obojí je pravda. Jednoduše popsáno: na jevišti není nic, co si performeři nedokážou přinést a odnést vlastníma rukama. Neleží tam ani jedno kombo, ani jeden drát. Kytaru doneseš v pohodě, ale zkus si přinést a odnést klávesy a bicí soupravu. A ono to jde! Jen to chce trochu víc lidí a nějaká „udělátka“. A navíc to celé hraje náramně čistě, nabušeně a přitom s jemností. A k tomu ty tance! Nepopsatelné a opět patřící do kategorie „ani záznam nestačí“. Koncert, na kterém ti nohy skáčou, srdce plesá, hlava myslí a celý se od začátku do konce chechtáš. Masterpiece. Opus Magnum. Jsem zvědav, co může být víc. A těším se na to.

 V Jaroměři řádili Ventolin a Midi Lidi, diváky rozveselili

Nakonec bych rád zmínil i to, že mezi koncertní zážitky samozřejmě patří i to, vidět poprvé na pódium přijít New Order (hlavně Gillian Gilbert, která působí, že si odskočila od žehlení) nebo LCD Soundsystem. A taky spatřit Jamese Murphyho, jak během koncertu Midi Lidí dostává záchvat smíchu, když se nám jedním blbě načasovaným úderem zbortí dlouho budovaný vrchol skladby, která pak jde úplně do háje. Ale i potkat sám po koncertě v předsálí samotnou Jane Birkinovou, která se mě zeptá „Do you need something?“ a odpovědět „No, thank you“. Anebo se v noci za pódiem na velkém festivalu zeptat ošuntělého technika na cestu do backstage a zjistit, že to je Thom Yorke. A samozřejmě pozvat s kamarády do Brna Cabaret Voltaire a ono to přijede a zahraje nejgeniálnější ultimátní dvouhodinu, která předčí všechna očekávání. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem pak ze studu odmítnul pozvání na večeři. To už bych dnes neudělal. Raději bych byl na té večeři trapnej. I to má přece svou krásu.

A vzpomněl jsem si ještě na jeden hezký moment: když mi bylo 18, kamarád mi dohodil brigádu. Být bedňákem na koncertě Mňágy v Malostranské Besedě. Bylo to za 50 korun. Stejných, jaké jsem zazlíval Dunaji, že mi vytáhl z peněženky. Přišel jsem tedy k dodávce a zeptal se, co mám dělat. A kapela mi řekla, že už si to celé vynosila. A pak jsme si s Petrem Fialou chvíli povídali. A bylo to tak normální, že mi to, myslím, taky trochu ukázalo, že celé je to pořád přece jenom rozhovor lidí s lidma.

A úplně poslední velký koncertní zážitek pak byl opět domácí: z malého stanu na festivalu Zubštejn času jsem najednou z dálky uslyšel něco skvělého. Běžel jsem se tam podívat. Byla to kapela Koňe a Prase. A bylo tam všechno, co od kapely potřebuju: jednoduchost disco-punku, průzračnost aranží, skvělé melodie, naléhavý a zároveň srandovní zpěv, texty o nejzákladnějších nutnostech nápravy světa (v případě Koňe a Prase především ekologických), neomalenost sebeprezentace a s ní spojený úžasný humor a sebeironie celého tria. A samozřejmě naprosto pokažená závěrečná píseň. Prostě kapela snů.

Text: Petr Marek, foto: Kateřina Slezáková
Témata: Petr Marek, Midi Lidi, Koňe a Prase, New Order, Dunaj, David Byrne