ROZHOVOR | Koňe a Prase: Pravdu říkáme jenom doma manželkám

Máme dopoledne po koncertu. Jak se vám hrálo? Jaká byla atmosféra?
Martin: Přišla hromada fanoušků. Dneska rozvážíme po Praze desky, které jsme fanouškům slíbili přivézt až k nim domů. Jinak jsme spali v káře, tak to bylo takové náročné.

Neměli jste domluvené žádné ubytování?
Viktor: Měli jsme domluvených více lůžek, než bylo zdrávo, ale spali jsme v autě. 
Martin: Kámoš má volný byt, ale bylo to strašně daleko, tak jsme to nehrotili. A spali jsme s nástrojema. 

Hráli jste s Muchou. Jaký k ní máte vztah?
Martin: Je to na bázi přátelství, což je paráda.

Znali jste se i předtím, než jste jeli koncerty?
Martin: S Muchou jsme se potkali na Banátu, předtím jsem ji neměl rád, neseděla mi. I na Banátu to bylo ostré, ale na druhý den jsme se potkali a úplně se to převrátilo. 
Lenka: Hráli jsme tam U Medvěda. Dali si lavičku před nás a čuměli na nás…

Midi Lidi si do Jazz Docku pozvali Koně a prase a Ještě jsme se nedohodli

Před třemi lety vás objevil Petr Marek z Midi Lidi. Co vám dala tato spolupráce?
Martin: Falešnou slávu. 

A říkal vám, čím jste ho dostali?
Lenka: On má rád, když se něco nepovede. A nám se koncert na Zubštejně vůbec nepovedl. Neměli jsme zkoušku asi dva měsíce, přijeli jsme rovnou z dovolené a nebyli jsme sehraní. Koncert byl průser, samé chyby, improvizace, a to on má rád. 

A vy rádi improvizujete?
Lenka: Ne. Maximálně, když je nálada. 
Martin: Když na to přijde, tak jo. Stačí, že hraješ a zapomeneš co. A nikdo nepozná chybu. 

Váš název nabádá k zeptání, odkud pochází. 
Martin: Máme několik verzí, tak si můžete vybrat, kterou chcete slyšet.
Viktor: Babička dělala v prasečáku a mamka byla velká žokejka, dokonce se několikrát umístila na stupních vítězů ve Velké Pardubické.

Tohle je kolikátá verze? 
Viktor: První oficiální. Pravdu říkáme jenom manželkám doma. Ty ví všechno do detailu. 

Proč je tam ten háček nad písmenem "n"?
Viktor: To je grafický prvek. Nemá to hlubší význam. Protože je spousta kapel se stejným názvem, tak jsme se od nich chtěli trošku odlišit. 

Všimla jsem si, že vám ten háček píšou média a promotéři pokaždé jinak, normálně nad "e". Neštve vás to?
Viktor: Vidíme, jak kdo je všímavý, inteligentní. Když jedeme na koncerty, tak se koukáme, kdo se jak z promotérů s tím popral. Píše se i velké "p" ve slově Prase. 

Vizuál desky tvoříte každý z jedné třetiny. Je tomu i po obsahové stránce?
Martin: Nemohli bychom tvořit jeden bez druhého. To by nešlo. 
Viktor: Chtěl jsem se zeptat, jestli nesedíme moc blízko, když jsme si nestihli vyčistit zuby… 

Myslím, že to je v pohodě. Můžete mě zasvětit do svých začátků, kdy jste si prohodili mezi sebou nástroje?
Viktor: Hráli jsme jenom s Martinem na vernisážích.

Pokud mám dobré informace, tak tam jste hráli jen jednu písničku. To jste si vystačili s tak útlým repertoárem?
Viktor: Vystačili.
Martin: Tu jsme protahovali. 
Viktor: Ve Valmezu jsme po třetím hraní přidali ještě jednu, protože to už bylo nápadné, okaté, ale v ostatních městech to fungovalo parádně. 

Dělali jsme šaškárnu a bavili tím lidi

Jak jste se přichomítli k vernisážím?
Martin: Můj táta je sochař, Viktorův ne, tak se mu to líbilo, že jsme tam hráli. Dělali jsme šaškárnu a bavili jsme tím lidi.
Viktor: Pak jsme hráli na jedné akci, kam se přišla podívat Lenka a Martin ji potkal v hospůdce a oslovil ji, zda by s náma nechtěla taky hrát na bicí. Tak hrála, ale zjistili jsme, že jí to jde víc na klávesy. 
Lenka: Chtěli tehdy, když jsem byla mladší, kočku do kapely. Teď by mi řekli něco jiného. 
Martin: Teď se jí potřebujem zbavit a nevíme jak. Chceme mladší. 
Lenka: Hrála jsem na bicí, ale byla to katastrofa. 
Viktor: Teď jsi na to kápla. My jsme to nepotřebovali hudebně rozšířit, ale protože nám říkali, že jsme dva divní kluci…
Martin: Podivíni.
Viktor: U kláves se to ztratí, že jí to nejde. 
Lenka: Neumím hrát na ně doteď. Říkají tomu samohrajky. Viktor hrál na kytaru.
Viktor: A taky na banjo, po dvou písních jsme se třeba prohodili. 
Martin: Nějak jsem se nachomejtl k bicím a už jsem tam zůstal sedět. Pán Bůh si to přál.

Když jsme u té víry. Věříte v osud?
Martin: Jojo, bráška si mě vybral… Troubil jsem v hospodě a odchytil si mě.
Viktor: Takže to je moje kapela. 
Lenka: A to jsme měli rok pauzu. 
Martin: Lenka s Viktorem měli totiž lovestory, kdy se do sebe zamilovali. Zkoušky byly takové a makové, pak se rozešli a přestali jsme hrát. 
Lenka: A kapela šla do kytek.
Viktor: Pak jsme to oprášili. S Martinem jsme se vídali, ale nehráli jsme.
Martin: A pak jsme začali hrát s Viktorem sami a Lenka se k nám cpala. 
Viktor: Byly tam dozvuky vztahu, ale pak to vyšumělo. 

Naštěstí. A jaké máte přechozí hudební zkušenosti?
Viktor: Martin se pohybuje v hudební branži od patnácti, já nemám žádné.
Lenka: Já hrála v punkových kapelách, kde jsem zpívala. 
Martin: Viktor je velký talent, tak hraje nahned. 
Viktor: Abych si vypěstoval hlas, tak jsem tři roky zpíval ve chrámovém sboru v našem městě. 
Martin: Splnil se mi sen mít kapelu, ale je to řehole.

Debutovou desku Bramborové hity vydáváte po osmi letech. Proč to trvalo tak dlouho? Však jste ji nahrávali, tuším, po čtvrté? V čem byl zádrhel?
Martin: Prostě to furt drhlo. Byly super zpěvy, ale špatný zvuk, nehrálo to, jak to mělo hrát. Pak jsme to nahrávali u kámoše, to ale nedopadlo. 
Viktor: Už jsme to měli nahraný, že to dáme ven, ale ztratili jsme flashku s nahrávkou. Byl to zásah vyšších mocí.

Vyšší moc vás dostala i k Ondřejovi Ježkovi, producentovi desky?
Viktor: Dá se to tak říct. Jsme zvířátka, natáčel to Had, máme Holoubka, Ježka.

A zapomněli jste na Petra Marka alias Muzikanta Králíčka. 
Viktor: S ním hrajeme a budeme mít několik podzimních koncertů. 

My nedokážem zahrát složitějc

V tiskové zprávě jste uvedli: „Jednodušeji už to nejde“. Čím vás láká tato jednoduchost a nechtěli byste dělat obsahově náročnější hudbu?
Martin: To by nešlo. My to nedokážem složitejc zahrát, tak proto to hrajem jednoduše. My na ty nástroje neumíme. 
Viktor: Všichni jsme samouci, tohle je maximum toho, co zmůžem.
Martin: Víc toho nevymáčkem.

Vaši hudbu škatulkujete do žánru eco-punk-disco. Je víc aktivistická, pro zábavu nebo kritiku společnosti?
Martin: Snažíme se humorným způsobem pokárat lidi. 

Je to potřeba? 
Martin: Je. Bydlím v krásné přírodě u přehrady, mám tam chatičku. Člověk tam jde na procházku, vypije pivko a hodí mi odpad do lesa. Už jsem si koupil brokovnici. Nejdřív budu střílet pepřem, když to nepomůže, tak olovem. Štve mě, že se lidi chovaj k přírodě absolutně bezohledně. Sice to nebude mít dosah. Troubové to nepochopí, chytří to dělají. Ale třeba jednoho človíčka to posune. Teď chodím po šroťácích, mám doma hromadu věcí a je to super. Mám doma už jen staré věci. Je třeba si vážit přírody.

Vy hrajete pouze na nástrojích, které mají příběh. Nikdy jste nešli přímo do obchodu, abyste si koupili nový hudební nástroj?
Viktor: Nikdy v životě. 
Martin: Šel jsem pro basu a vidím, jak klučina veze na kole velký buben, tak jsem ho doběhl, jestli by mi ho neprodal. On že ne, že by mi to dal, že by to stejně rozřezal. Byl napůl Maďar, kámoš mu ho dovezl z Maďarska. Hráli na tom brutální řezačky a škopky byly polepené lebkama. Jak ležely na balkoně tři roky, tak byly hrozně vyšisované, že jsem je dva dny čistil. Jo, a u těch přechodů měl borec zasazený rajčata. Bubny jsou papírové, takže se jedná o unikátní nástroj. Hrajou z prdele, ale to té naší kapely se to hodí. 

To zavání vášnivým sběratelstvím.
Martin: Mám toho strašně moc, kytary, bubnů mám asi deset sad. 

Kde to uskladňuješ?
Martin: Různě to tak postrkávám. Vypadá to pěkně jako kus nábytku, postavím to do pyramidky a vypadá to parádně. Byt mám v podkroví, tak jsem si s tím zpříjemnil stěnu. 
Viktor: Můj děda dělala ředitele v průmyslovce ve Valašském Meziříčí, je taky muzikant a hraje na všechno možné. Ve škole na nástěnce viděl inzerát, že někdo prodával basu, tak řekl kolegovi, aby jí šel místo něj koupit, že se to z jeho funkce nehodí. Hrál na ní. Potkal jsem ji u kotle mezi dřevama. Bratránek ji z tama vzal, že to vypadá zajímavě, nechtěl ji spálit, ale zachránil ji. A tak jsme se potkali s Martinem před lety. V hospodě jsme se potkali, povídali, já mu říkal, že mám dvě Jolany. Tenkrát mě to nezajímalo, pro mě to byl jenom krám. Martin mi za ní slíbil vrak tatrovku 603, že si ji můžu opravit. Pak se nám všichni divili, co to máme za káru, že tím jezdili pouze papaláši nebo prezidenti a mocnáři. A tak jsem mu říkal, že se to vůbec nezměnilo. 

Máte písničku Fízli. Máte s nimi nějakou negativní zkušenost?
Martin: Do té doby jsme neměli, až když jsme ji udělali, tak chvilku potom mi sebrali papíry. Lence za EET nasypali pět tisíc pokuty. My jsme si to tou písničku přivolali. 

Další písní je Žvýkačka, která je o cyklistice, což je mi jako vášnivé cyklistce velmi sympatické. Jste opravdoví cyklisté, nebo o ježdění na kole jenom zpíváte?
Martin: Jezdím, ale teď mi na předním kole chybí pneumatika. Mám sto let staré kolo s dynamem. Písnička je o tom, jak jsem byl jako malý na dědině, a když jsem chtěl zaujmout, tak jsem na kole udělal před kočkou smyk. Ale nezaujalo to.

Lenka je „básnířka“ a napsala text k písničce Vysavač. Proč deska nemá více jejího rukopisu?
Lenka: Dělám třeba druhé sloky. Ale texty dělá Martin. Sype to nahned, což já neumím. Jsou takové naivní a já píšu texty, které by se tam nehodily. Mám svůj projekt a tam si dělám svoje.
Martin: To jsou strašné deprese. Je to ventil. 
Lenka: Na příští desce bych se chtěla víc autorsky podílet. Aktuálně už máme dostatek matroše na druhou desku. 
Viktor: Stačí ho vyhrabat a nahrát. 

Text: Hana Bukáčková, foto: Jakub Koutný (promo fotky), Facebook interpreta
Témata: Koňe a Prase, Mucha, Midi lidi, Bramborové hity, Stěhovák