Vydáno 11.07.2021 | autor: redakce
Kapela Zrní slaví dvacet let. Zatímco v první části svého Rock blogu povyprávěla zejména o svých začátcích, ve druhém díle představuje své (i bývalé) členy a celý tým, který jí pomáhá plnit si sny.
ROCK BLOG | Zrní slaví 20 let aneb Kapela vzpomíná (II. část)
Radůza si nás všimla, když jsme dokončovali vymejšlení desky Hrdina počítačový hry jde do světa. Pozvali jsme ji na koncert, ona skutečně dorazila a už druhej den nám volala, že nám tu desku vydá. Bral jsem to jako zázrak. Jako osudovej moment. Byli jsme přesvědčený, že ta deska je hodně silná a osobitá, já k tomu měl napsanou doprovodnou knížku, žili jsme tim a ona to byla ochotná vydat i s tou knížkou. Domluvila nám studio, producenta (díky Peťo!) a my byli v naprostý euforii, že už se to děje! Díky Radůze se o nás dozvědělo spoustu lidí a my se o velkej kus posunuli.
BLOG│Jan Unger ze Zrní: V těžkých dobách je kultura pro lidi důležitou oporou
Do roku 2010 jsme si koncerty domlouvali sami. Staral se o to Jukla. A jezdili jsme po všech možnejch akcích, po kámošskejch oslavách, malejch festiválcích, hospodách. Fakt hodně hraní, ale jenom minimum klubů a větších festivalů, hráli jsme za cesťák a stravu, většinou bez ubytování a vlastně jsme netušili, jak to dělat jinak. Pak jsme si ale řekli, že bychom možná mohli mít nějakýho člověka, kterýho sice nemáme z čeho zaplatit, ale kterej by nám mohl koncerty zařizovat. A tak jsme po Hrdinovi začali shánět manažera. Ozval se nám mimochodem bubeník kapely Už jsme doma, punkáč a začínající manažer Tomáš Paleta. Padli jsme si do oka a plácli si. A Tomáš nás radikálně posunul. Přimluvil se za nás spolu s Martinem Kyšperskym u Ondry Ježka, kterej nás do tý doby nechtěl nahrávat, aby to s náma zkusil.
Nahráli jsme Soundtrack a začali jezdit po klubech a festivalech, začaly hotely, teplý večeře a (ač zatim málo) začala kapela i něco vydělávat. Sehnali jsme si zvukaře, pozdějš i osvětlovače (díky Kazeťáku a Karle a Ondro) a postupně se z nás stala profesionální kapela, která se hudbou živí. To je splněnej sen. Tomáš nám strašně pomohl, dostal kapelu na uplně jinou úroveň a jsme mu za to vděčný. Rozešli jsme se v dobrym po natočení desky Jiskřící, po zhruba sedmi letech spolupráce, kdy Tomáš přišel s návrhem to ukončit a jít dál každej svojí cestou. Tou dobou už nám to dlouhodobě skřípalo a naše názory na to jak a kudy pokračovat se už dost lišily. Takže jsme byli vlastně rádi, že to cejtíme stejně. Takovym vyvrcholenim naší společný cesty byl koncert ve vyprodanym Foru Karlín, což pro alternativní kapelu našeho ražení byl docela úspěch a myslim, že i Tomáš cejtil, že neni už moc kam dál stoupat.
A začala nová etapa. Našli jsme novýho manažera, dalšího bubeníka, tentokrát z kapely Ghost of You, Michala Janíka. Na doporučení Prokopa Holoubka, pod kterym v Bumbum Satori Michal dělá. Poprvé jsme se stali součástí nějaký stáje. Michal vnesl velkej pořádek do financí, začali jsme víc plánovat, přestal finanční punk. Zároveň s ním přišlo velký uvolnění a zklidnění, co se týče sebepropagace. Přestali jsme tak tlačit. Tomáš z nás udělal profi kapelu a snažil se, abychom byli větší a větší, což jsme chtěli a z hlediska uživení se i potřebovali, ale po několika letech už to (alespoň mně) začalo bejt nepříjemný. Jít pořád na sílu, tlačit sítě…
RECENZE: Zrní na svém novém albu rozhodně nevyvolá v pozorném posluchači klid
Došlo mi, že mě ta představa vlastně neláká. Dělat větší a větší show, na větších a větších pódiích s větším zvukem. Je to vlastně celkem nudnej cíl. Daleko zajímavější je hrát na pěknejch akcích, obklopený zajímavejma lidma, objevovat. Daleko důležitější je každá vteřina, kdy nás to baví a je nám spolu dobře.
S Michalem jsme se dostali do jinýho módu. Děláme jenom to, co cejtíme, jenom to, co je nám příjemný. A věříme, že tak se s náma budou pojit jenom situace, lidi a místa, který se k nám pojit maj, že se naše hudba dostane k tomu, pro koho má smysl. Je to víc rodina, víc pěkný místa k hraní, víc inspirativních akcí a setkání a další uvolnění, který vždycky přináší ty nejlepší věci.
Bylo už s náma v týmu spoustu lidí. Snad nikoho nezapomenu. Dlouhou dobu s náma jezdil jako řidič a road manager Brzdič, zažili jsme spolu nekonečně srandy. Pak už to nezvládal sloučit s prací a rodinou a skončil. Řekl bych, že byl v týmu zhruba tak dlouho a zhruba ve stejný době jako Tomáš a tak teď zase (jako na začátku) řídí dodávku Jukla nebo Cait.
Jako osvětlovač s náma nejdřív jezdil Ondra (máváme na onen svět), kterej si jako náhradníka našel Petra Olšu, kterej s náma už několik let jezdí dodneška. A střídá se s inženýrkou Aničkou Laborovou. Oba jsou skvělí parťáci, lidi do nepohody, takže je pořád pohoda. Oba poctiváci a makáči a moc šikovný.
Jako zvukař s náma jezdil Karel Štulo, se kterym jsme se seznámili v Ponci, kde svítil představení, ke kterýmu jsme živě hráli k tanečnímu představení skupiny VerTeDance. A jezdil s náma několik veselejch let. Občas zaskočil milovník analogovejch pultů Kazeťák (a znova máváme na onen svět). Karel nám za sebe našel náhradníka Petra Janečka, kterej se po Karlově odchodu stal našim hlavnim zvukařem, zásadnim členem týmu a kamarádem, kterej s náma jezdí dodávkou už taky několik let. Doplňujou ho Viki a Michal. Všichni pohodáři a šikovný zvukaři. Na tým máme kliku!
O sociální sítě se nám skvělě stará (hádám tak čtvrtym rokem) kamarádka Natálka Kratochvíle, která pomáhá i s vizuálem, a nedávno jen tak mimochodem udělala výbornej klip. Super spolupráce.
Zdeněk Neusar nám dělá PR, to znamená, že hlavně domlouvá rozhovory. Takže třeba: "Honzo, v iREPORTu mají zájem publikovat blog ke dvaceti letům, stíháš do týdne?" A já na to: "Jo, Zdeňku, zkusim něco sesmolit, ale neručim, že to stihnu." Zdeněk s náma dělal ještě za éry Tomáše, pak ho vystřídala Bára Olšanová (děkujeme Báro!) a tu pak s příchodem Michala zase nahradil Zdeněk. Je to srdcař a profik a mám z něj takovej pocit klidu.
Příběh českého hitu: Zrní – Hýkal
Aleš Fulín, kterýmu řikáme (už ani nevim proč) “táto”, asi pro ty jeho stařešinovský šedý vlasy, nám udělal obal k desce Následuj kojota a od tý doby nám dělá veškerej vizuál, plakáty, covery desek, merč, grafiky na Facebook. Je to náš velkej kámoš, kterej s náma občas i vyrazí na šňůru. Aleš dostal za svojí práci pro nás i několik cen. Neni nešikovnej!
Když už jsem takhle začal jmenovat, musim zmínit Míšu, která rozesílá věci koupený přes eshop. Míša je člověk, se kterym se prakticky vůbec nevidim a přitom se na ni můžu spolehnout už spoustu let.
Nejdřív několik let dvě červený škodovky, narvaný k prasknutí, pak jukluv legendární zelenej Volkswagen Transporter postupně narvanej k prasknutí a teď už taky několik let už taky legendární Pistácie, což je Volkswagen LT, která je tak velká, že stačí dobrej tetris a neni narvaná k prasknutí. Byla už s náma v Madridu, v Chorvatsku, v Rumunsku, všude možně a ještě nikdy nás nikde nenechala. Za její levný půjčování vděčíme Láďovi.
Vybavuju si jak máme zrovna půjčenou jinou dodávku, projíždíme kolem Olomouce po dálnici, v rádiu hraje nějakej jazz a najednou přestane fungovat motor a my dojíždíme z kopečka ještě několik stovek metrů. Zapadá slunce, otevřený dveře, vánek, vezeme se a jak auto pomalu zastavuje, končí i ta skladba, ticho, stojíme, smějem se a voláme odtahovku.
Dodávka je fenomén. Když jsme začínali a snili o kapelnim životě, nějak jsme do toho snu zapomněli započítat tu kamioňáckou část. V dodávce trávíme víc času, než na koncertě. Každej už tam má svý místo, znáš každej kousek plastu vedle sebe, sedíš, koukáš z okna, čteš si, posloucháš hudbu, debatuješ o politice a všem možnym, spíš skrčenej, zalomenej, přehřátej, koukáš z okna, čteš si. Největší grády to má při několikadenní šňůře. Narůstá postupně hegeš na podlaze a po sedačkách a taky se vyvine typickej dodávkovej humor, dodávková slang. A začneme bejt nekorektní a sprostý.
A oslavujeme benzínky. Benzínka! benzínka! benzínka! Skandujeme a následuje rituál: cokoli zbytečnýho si koupíš, stojíš v hloučku před benzínkou a jíš to, piješ to. Benzínka je naše!
*Na přání kapely ponechána její textová úprava
