ROZHOVOR | Filip Macháček: Ten večer v roce 1988 změnil tisíce životů. Depeche Mode se stali symbolem svobody

Scházíme se znovu po roce. Loni to bylo při příležitosti vydání knihy Depeche Mode Live, která obsahovala i tvoje vzpomínky. Už v té době vznikal tento tvůj projekt?
Ano, v tu dobu jsem celý projekt již zhruba dva roky připravoval. Sháněl fotografy, dobové materiály, fanoušky. Kniha Depeche Mode Live mě svým způsobem v realizaci přibrzdila a nutno přiznat, i obrala o jisté momenty překvapení, protože jsem jako autor československé části musel pečlivě vážit, co si ponechám pro sebe a pro svou publikaci. Jsem samozřejmě poctěn, že jsem byl k účasti na knize osloven, nicméně i její součástí je povídání o koncertu, o kterém je má publikace.

ROZHOVOR | Filip Macháček: Depeche Mode jsem naživo viděl asi stokrát. Chci vydat knihu o prvním pražském koncertě

Koncertů Depeche Mode jsi viděl spoustu, přes tři sta stran nové knihy, která vyjde 24. listopadu, jsi ale věnoval pouze jejich první československé show. Jak těžké bylo sbírat artefakty a svědectví z roku 1988, když tehdy panovala cenzura a většina věcí se šířila “pod rukou”? Byl sis jistý, že stránky zaplníš?
Nebylo to lehké. Vše, co miluji, dělám srdcem, takže jsem si obtíže nepřipouštěl, prostě jsem je překonával. Vzhledem k tomu, jak málo fotografů dostalo oficiální svolení managementu k focení koncertu, jsem cílil zhruba na pět fotografů, u kterých jsem doufal, že tak jako dohledám já je, oni následně dohledají snímky. Takový Jan Šibík je třeba již bohužel nedohledal. Herbert Slavík naopak dohledal fotografie, o kterých už ani on sám nevěděl. Přestože koncert tehdy fotilo i množství fanoušků, bylo velice obtížné sehnat, byť i minimum, takovýchto amatérských snímků. I to se mi však podařilo. Ve chvíli, kdy jsem dostal první sadu fotografií od Otto Dlaboly, jsem věděl, že zadání, které jsem si dal, splním, a že vytvořím něco, co tu ještě nebylo.

Roztrhaný ručník Davida Gahana

Musela být spousta věcí, co tě při sběru materiálu překvapila. Co nejvíc?
Kolik kousků Gahanova ručníku přežilo sedmatřicet let v šuplících návštěvníků koncertu a kolik z nich, kteří tehdy ručník chytili a rozdělili si ho mezi sebe, jsem díky mé knize poznal. Překvapilo mě i to, že jsem narazil i na nikdy nepublikované audio nahrávky koncertu. 

RETRO: Depeche Mode v Praze v roce 1998 - Dave Gahan sklízel bouřlivé ovace za každý pohyb zadku

V knížce se čtenář dočte, jak odlišná byla tehdejší doba. Nejen způsobem domluvy vystoupení takové kapely, ale i obecně. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony, dost věcí působí úsměvně, až neuvěřitelně. Jak bys tehdejší dobu popsal ty? Co si třeba mladší generace nedokáže dneska ani představit?
Ten koncert byl „upečen“ v řádech týdnů a zcela na koleně. Nikdo v Československu, včetně agentury Pragokoncert, neměl nejmenší tušení, co obnáší takový koncert technicky zabezpečit. Proto následně s vykládkou aparatury a stavbou show pomáhala i řada fanoušků, kteří byli posbírání ráno před halou. Komunisté neměli nejmenší tušení, jakým fenoménem Depeche Mode jsou a maďarský promotér koncertu dodnes tvrdí, že nabídku vzali, aniž by slyšeli hudbu Depeche Mode. A to jen na základě zaslaných promo fotek kluků střižených na krátko, vypadajících jako by právě nastoupili vojenskou základní službu.  

V textu popisuješ "depešáctví" jako druh “náboženství”. V čem podle tebe spočívala ta síla a oddanost?
Ve své době se jednalo nepochybně o druh „beatlemanie“. Totální oddání se jedné jediné kapele, nikoliv stylu. Doba bez mobilních telefonů a internetu svědčila potkávání se lidí, kteří to měli stejně. Když se na ulici potkali dva depešáci, vyměnili si na sebe kontakty. Probíhala pravidelná setkání fanoušků z Česka i ze Slovenska. Fanoušci si psali dopisy, deníky, sdíleli společnou vášeň a stavěli tak naprosto unikátní komunitu.  

RETRO 2000 | Depeche Mode: Rok strávený s námi ve studiu je většinou pro lidi noční můrou

Když za kapelou cestuješ i dneska po světě, je tohle oddání cítit z lidí pořád?
Ano, je. I když to oddání stárne se svými nositeli. Je to samozřejmě jiné. Ale ten pocit toho, že jsi právě na koncertě Depeche Mode, tam stále je. Stále jsou tam „motýli“ v břiše a specifická atmosféra před vystoupením i během něj. V knize zmiňuješ i osobní momenty, oběti, které jsi kvůli Depeche Mode přinesl.

"Netroufnu si kastovat depešáky na pravé a falešné."

Co pro tebe dneska znamená být “depešákem”?
Být depešákem pro mě v mých letech neznamená vůbec nic. Být dobrým člověkem všechno. Být depešák pro mě osobně neznamená být někdo speciální. Já si na rozdíl od některých depešáků ani netroufnu kastovat depešáky na pravé, či falešné. Pro mě je to celoživotní postoj, láska k té hudbě a ke komunitě, ve které jsem vyrůstal. Vše, co v rámci této komunity dnes aktivně dělám, je pouze výraz díků za to, že jsem mohl být její součástí. Žádný piedestal si stavět nepotřebuji. Za ta léta mi ty plakáty dávno slezly ze zdi a za to, že jsem se s nimi opakovaně setkal, viděl je více než stokrát po celém světě, si zdraví a štěstí pro sebe a pro lidi, které miluji, nekoupím.  

Více než tisícovka fanoušků Depeche Mode obsadila Karlův most

Setkal ses s někým, kdo tehdy kvůli koncertu riskoval – ať už střet s režimem, prací nebo školou? Co tě na těchto osobních příbězích nejvíc zasáhlo?
Samozřejmě, takových příběhů je v knize celá řada. I já jsem kvůli svému prvnímu koncertu Depeche Mode hodil ve škole „áčko“. 

V knize nechybí vzpomínky “pamětníků”, Šárky, která v sedmnácti utekla z domova, aby na koncert vůbec mohla. Vlastně dost pamětníků nemělo tenkrát víc než sedmnáct let. Bylo to signifikantní pro tu dobu, útěk a vzdor k temnějším kapelám, zatímco v mainstreamu u nás vládl Olympic nebo Petra Janů?
Myslím, že tehdy prostě Depeche Mode hráli v Praze přesně ve chvíli, kdy v ní hrát měli. Oni udělali obrovskou službu svým vystoupením celé československé kultuře a výrazně přispěli k pádu režimu. O tom jsem skálopevně přesvědčený. Řada fanoušků to navíc, zcela logicky s ohledem na tu dobu, brala jako výjimečnou příležitost zažít své hrdiny. A v takovém rozpoložení se „hory přenáší“. Nikoho tehdy nemohlo napadnout, že je uvidí za pár let znovu a znovu.   

Kniha zahrnuje i vzpomínky Mira Žbirky, a to prostřednictvím jeho manželky Katky. Ta popisuje, jak vyrazil v károvaném svetru, zatímco všichni ostatní byli samozřejmě ladění do temných barev. Byl výjimka?
Meky výjimkou nebyl. Na koncertě byla řada návštěvníků prostě proto, že lístky dostala. Rozhodně neplatí, že koncert navštívilo deset tisíc depešáků. Upřímně, i já stále na jejich koncerty chodím v černém, ale že bych to považoval za něco, co by vypovídalo o mém vztahu k té kapele, to si rozhodně nemyslím. Když jsem začal začátkem devadesátých let jezdit do zahraničí na koncerty Depeche Mode, byl pro mě hlavním rituálem proces, jak si na ně vydělat. 

RECENZE: Depeche Mode zaplnili kino Světozor. Koncertní film jako duchovní očištění a přemítání o smrti přinesl jedinečný zážitek

V textu zmiňuješ, že Depeche Mode byli „hudbou našich životů“. Myslíš, že tahle věta může platit i pro mladší fanoušky, kteří kapelu objevili třeba až po roce 2000?
Určitě může. Mladší fanoušci nemohou za to, že nezažili Depeche Mode s Alanem Wilderem. Nikdo nemá právo  posuzovat jiné podle sebe. Já vidím jen do svého depešáckého srdce. Během psaní knihy jsem ani jednou neměl pocit, že by na mě lidé, kteří na pražském koncertě na rozdíl ode mě byli, koukali z patra. 

O koncertu v roce 1988 jsi právě vydal celou knihu. Přesto, kdybys měl v pár větách popsat emoci, kterou to do tvého života propsalo, co bys řekl?
Viděl jsem s odstupem sedmatřiceti let koncert, který byl tím nejzásadnějším nejen pro deset tisíc šťastlivců, ale i pro ty statisíce „smutných“. Slyšel jsem písně, které na něm hrály a viděl krásné depešandy na ramenou svých kamarádů, s černými barety na hlavách, vztahující ruce ke svým idolům. Kdo to může říct?

Ve Sportovní hale jsi byl nedávno na koncertě Yungbluda. S jakými pocity se do téhle haly vracíš a zažíváš v těch stejných kulisách stále nové a nové hudební impulsy?
Vždy s těmi pocity, že to bylo „právě tady“. I na Yungbludovi jsem opět koukal na detaily haly, které důvěrně znám z fotek pražského koncertu. Musím říct, že jeho poslední pražské vystoupení pro mě mělo takový „vibe“, že jsem si dokázal představit, jak strašně dobré to tehdy bylo. 

Zpracovala: Kateřina Hoffer, foto: archiv Filipa Macháčka, Slovart
Témata: Filip Macháček, Depeche Mode, Depeche Mode Praha 1988: Dvacet jedna hodin za železnou oponou, Martin Gore, Dave Gahan, Andrew Fletcher, Slovart