RETRO 2000| Billie Joe Armstrong (Green Day): Spousta lidí mě považuje za arogantního chlápka, ale je mi to jedno

Text singlu American Idiot je ostrý i naivní. Působí jako drtivá kritika Ameriky, ale ve své podstatě je to spíš teenagerský výkřik vzdoru. K čemu jsou takové jednostranné výkřiky?
Ale já nechci spasit svět, protože prostě nevím jak – proto musím křičet jednostranně, sám za sebe. Americkej idiot je o mém osobním zklamání z věcí, které kolem sebe dneska vidím a je jedno, jestli se jedná o nějakou fiktivní realitu nebo CNN. Ten text je o mém strachu, který pociťuji jako obyčejný pozorovatel toho všeho, jasně, je to výkřik jedince, kterej se cítí podvedený a odcizený. A sám název je spíš výrazem mýho smyslu pro humor, kdy si nejraději střílím sám ze sebe. Vždyť i v textu sám o sobě pochybuji, možná, že jsem idiot já sám a ostatní jsou normální. To je základní myšlenka, která často vede k nebezpečnému setření hranic mezi fikcí a realitou. Mezi idolem a idiotem, třeba...

LIVE: Pop-punkoví nestoři Green Day ohromili Prahu zničující show

V americkém tisku referují o novém albu jako o „politické punkové opeře“...
To je dost nadsazené, alespoň nic takového jsme neměli na mysli. Je ale pravda, že nezůstáváme vně politiky, když jsme v minulosti měli co říct, tak jsme to řekli – naplno a zostra. Už jsem se i někde dočetl, že jsme „vyzráli a vyspěli“, s tím bych taky úplně nesouhlasil, protože naše kariéra je dost chaotická. Prostě se sešli tři trochu cáklí kluci, který chtěli nechat únavný práce leštičů podlah a myčů nádobí a založit kapelu. Tak jsme nahráli desku a nějak se trefili do gusta. Punk se v tý době opět změnil z nechtěnýho bastarda v populární figuru na undergroundovém a potom i komerčním divadle. A my se bavili, někdy jsme to přehnali a nadělali se blbostí, ale kdo je čistej tak, aby po nás hodil kamenem? Ale najednou se dostaneš ve svým životě do bodu, kdy se sám sebe zeptáš „tak tohle je všechno, co chceš dělat? Víc nic?“. A potom se musíš rozhodnout, jestli ti stačí se pořád opakovat anebo zkoušet něco nového – ale přitom tak, abys to byl pořád ty a ne nějakej klon. Ne, nenatočili jsme žádnou punkovou operu, jenom se na nový desce odráží pár let zkušeností.

Že jsme o něco zestárli, neznamená, že jsme automaticky nudní

Nudní ne, jen se místo textů ke skočným popěvkům snažíš o nějaké hlubší výpovědi, a ne každý ti to může věřit...
To určitě, ale sranda a vážnost nemusí být vždycky oddělené věci. Teď jsem cítil, že se musím vyjádřit k americké realitě, protože nejsem jediný, kdo si myslí, že to všechno směřuje k strašným koncům. Jak můžu mlčet a tvářit se, že se mě to netýká. Byly doby, kdy mě bolely jiné věci a taky jsem je ze sebe dostal. Třeba Church On Sunday z Warning je přece taky depresivní záležitost, i když není politická, ale spíš vztahová, to jsem byl tehdy v depresi z kompromisů, které musíš udělat, abys dokázala udržet vztah s ženou, na které ti záleží – kompromisy, samé kompromisy. Nutné, ale bolí z nich srdce a hlava.

Kam se poděl ten mladý, rozzlobený muž Billie Joe Armstrong?
Ach, býval jsem rozzlobený, pesimistický egoista. Když se dneska podívám na mé staré texty, tak jsou plné vzteku a přitom působí divně prázdně. Protože jsem tehdy cítil prázdnotu. Dneska se snažím to prázdno vyplnit. Nemusíš nutně odšpuntovat flašku plnou vzteku a zloby, ale tvrdím, a to z vlastní zkušenosti, že má smysl uvědomit si, co tě přesně žere a snažit se jít po příčinách. Je pak každého věc, jestli se změní z rozzlobeného mladíka v zahořklého starce anebo zůstane i nadále vzteklým nespokojencem, který se neustále snaží přijít na důvod svých obav, strachů a nejistot. Ale nikdy jsem vlastní frustrace nepovyšoval na nějakou pseudopunkovou image, která by mi zaručila větší prodejnost. Nikdy nevíš, jestli se tvým fanouškům bude tvoje nová deska líbit, ale tahle nejistota je pro mě spíš výzva, abych se snažil ze sebe dostat to nejlepšího, čeho jsem schopen a ne návod, jak se marketingově podbízet v rámci módních trendů. Jestli ti ta deska něco říká, tak jdi do ní, jestli ne, tak se na ni vykašli. Je to jednoduché. Vím, že mě spousta lidí považuje za arogantního chlápka, ale je mi to jedno. Jestli má někdo rád naše písničky, tak jsem tak naivní, abych věřil, že to je kvůli jejich podstatě.

Cítíš v sobě posun i po skladatelské stránce?
Určitě. Nechci žít ve slonovinové věži, zahleděný sám do sebe, vždycky jsem se cítil součástí celé hudební scény. Proto žiju víceméně normálně, jsem ženatý, mám děti, chodím nakupovat. Stejně přirozeně přistupuji i ke skládání písniček, nejsem hluchý a slepý vůči okolním vlivům, ale mám nějaký svůj instinkt, který mi dovoluje tvořit tak, aby mě to naplňovalo...

Nechceme spasit svět, ale křičet musíme!

Spousta mladých punkových kapel chce hned smlouvu u velké firmy, i když na to není připravena. Jak to bylo tehdy s vámi?
Dodnes tvrdím, že kdybychom vydali debut 39/Smooth u velké společnosti, tak je s náma ámen a neštěkne po nás ani pes. Tehdy nebyl punk v kurzu a tak jsme si udělali jméno trpělivě a sami a až pak jsme mohli natočit Dookie, naši nejúspěšnější desku. Nemůžeš mít jeden hit, i když ti ho hrajou na MTV, musíš mít silný repertoár, nějaké zkušenosti...

Když odhlédneme od zahraniční politiky – zkus vysvětlit Evropanovi, co ti tak vadí na Americe?
Je toho strašně moc, něco je podobné, jako jinde, jen to tu všechno extrémnější, obludnější. Třeba kult mládí, Amerika uctívá mládí v takové míře, že to není nic jiného, než obyčejná paranoia.  Lidi se bojí naprosto přirozené věci, že se jednoho dne probudí a budou staří. A Mecca všeho je Los Angeles, nemám rád LA. Vím, že je tam spousta skvělejch lidí, ale většina jich jsou strojení, vyumělkovaní panáci, kteří uctívají všechno, co je zrovna v módě. Co je módní a mladé, je skvělé, i když je to sebevíc stupidní. Kdyby si třeba Britney Spears obarvila zadek na zeleno, tak si buď jistý, že za hodinu uvidíš zelený prdele po celém LA...

RECENZE: Green Day se na desce Father Of All Motherfuckers vezou na retro vlně

Jak ale ven z téhle povrchnosti?
Ve své podstatě opravdu nejsme politická kapela, v pravém slova smyslu. Nechceme lidem vnucovat nějaký kodex vkusu, nechceme jim říkat, co mají dělat nebo co si mají myslet. Chceme jim říkat, že mají vůbec myslet, to je rozdíl. Když nejsou šťastní, tak by měli pohnout zadkem a něco s tím udělat, i za cenu omylů. Nejhorší je nedělat nic a nechat si cpát do hlavy obecné pravdy, které ti namlouvají, že jsi vlastně v pohodě, protože jinak to ani být nemůže.

Určitě se zase objeví staré dobré hlášky, že Green Day nejsou žádný punk, že si hrají na něco, co nejsou...
Já jenom vím, že punk vždycky byl a bude součástí mého života, ale nebudu se kvůli tomu hudebně omezovat. Už na Warning jsme si vlastně otestovali, jak daleko můžeme zajít, na nové desce jdem ještě dál. Miluju punk a punkové písničky budou vždycky součástí Green Day, ale zároveň to pro nás nikdy nebude žádný diktát.

Řekni něco o svých méně známějších inspiračních zdrojích.
Fascinuje mě triumvirát Dylan, Waits a Springsteen – jejich schopnost udržovat mysl posluchačů otevřenou, být spjat s minulostí, být ve střehu, co se děje v přítomnosti a nebát se budoucnosti – zní to klišoidně, ale takový mám z týhle trojky pocit. Z počátku nás všichni považovali za tříakordové hlupáky, který neumí hrát, ale vím, že jsme se nikdy nebáli experimentovat. Dneska si nikdo neodváží tvrdit, že nahráváme jednu a tu samou desku pořád dokola.

Vystoupení na srpnových festivalech v Readingu a Leedsu jste zakončili coververzí We Are The Champions od Queen!
Pěkně bombasticky, že? To byla spíš recese, ale je to sakra těžká skladba, všechna čest. Třeba jsme mnohým dokázali, že přece jenom umíme hrát, jak by se mělo slušet na kapelu, která prodala několik milionů desek.

Tvé další aktivity?
Těšte se na animovaný film Live Freaky, Die Freaky, to je fakt síla. Jinak jsem se podílel na albu mýho kamaráda Ryana Adamse, už jsme si nějakou spolupráci slibovali dlouho.

Jak bude vypadat turné k albu?
Hrajeme vlastně pořád, v létě jsme objeli pár festivalů, v Japonsku, v Evropě i USA. V září jsme si udělali zahřívací kolečko v Chicagu, LA a New Yorku, oficiálně začínáme světové turné 16. října v New Orleans, v Americe hrajeme až do konce roku, do Evropy bychom se měli na nějaké ucelenější turné dostat někdy v únoru nebo březnu...

Text původně vyšel v časopisu Report v říjnu 2004.

Článek je součástí retrospektivního cyklu iREPORTu, který přináší sondu do historie hudební publicistiky od doby vzniku časopisu Rock Report (později REPORT) v roce 1991. Vybrané články jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu.

Pod tímto odkazem si můžete prolistovat kompletní digitalizované ročníky 1991 a 1992! 

Text: Jan Petričko (ze zahr. mat.), foto: archiv iREPORTu
Témata: Green Day, Billie Joe Armstrong, American Idiot, punk