RETRO: Rozhovor s Rammstein z roku 1999. Z doby, kdy na kapelu v USA chodily nejvýše tři tisíce lidí

Basista Oli Riedel se ve Schwerinu vyučil pokrývačem, ale už na učňáku si přál, aby se mohl živit výhradně hudbou. Splnilo se mu to před třemi lety, kdy Rammstein šokovali německy mluvící posluchačstvo debutem Herzeleid. O dva roky později si vysloužili ještě větší přízeň a současně silnou vlnu antipatií za LP Sehnsucht. Germánci provokují hudební svět děsivě výpravnou koncertní show, militantní image, svérázným naturelem a bezpochyby také samotnou němčinou, která ve spojení s technometalem budí přinejmenším respekt. Jak to tihle chlapíci z východního Berlína skutečně mají, jsme se jejich basáka zeptali do telefonu.

TOP 10 videoklipů Rammstein: Sex, nahota, kanibalismus i pochmurná historie Německa

Čemu vděčíte za tak nenadálý úspěch?
Snad tomu, že se snažíme být autentičtí a na rozdíl od většiny německých kapel nekopírujeme hlavní trendy angloamerické produkce. Hned na začátku jsme si řekli, že se raději pokusíme o něco vlastního než se stát další z mnoha místních crossoverových kapel. Samozřejmě ale, že zákonitě musíme být něčím a někým inspirováni. Osobně se mi líbí Ministry, Nine Inch Nails, Laibach nebo Kraftwerk. V poslední době hodně sledujeme hlavně koncerty... Za velmi inspirativní považují červnové US turné se Skunk Anansie a Soulfly, což ovšem neznamená, že bychom teď chtěli na pódiu působit takovým stylem, jakým to umí Skin. (pozn. zpěvačka Skunk Anansie)

Kolik chodilo lidí?
Na každý koncert mezi dvěma a třemi tisíci.

ROCKBLOG: Analýza klipu Deutschland od Rammstein aneb Historie Německa v necelých deseti minutách

Jak se Američanům líbila vaše němčina?
Hráli jsme dvě skladby v angličtině a reakce nebyly příliš příznivé. Lidé po nás chtějí němčinu. Potvrdilo se nám, že mateřský jazyk v případě Rammstein funguje i tam, kde mu nemusejí rozumět. Je absolutně nemožné, abychom někdy v budoucnu natočili album v angličtině. Každá hudba má svůj jazyk - flamenco si nedokážeš představit jinak než ve španělštině, šanson se musí zpívat francouzsky...

Změnil se nějak tvůj život po úspěchu alba Sehnsucht?
Stáváme se kapelou s mezinárodním věhlasem a to nás přirozeně nutí věnovat hudbě ještě víc času. Motivuje nás i to, že se na nás někde dívají skrz prsty. Úspěch Sensucht nás v mnohém zavazuje, protože je to nejprodávanější německé album minulého roku, byli jsme nominováni na Grammy a na MTV Europe Awards a získali řadu ocenění. Při přípravách třetí desky se ale snažíme nemyslet na prodejní dopad, jenom chceme natočit ještě lepší desku, než je Sehnsucht. Vyjde začátkem příštího roku.

Tvůj dosavadní největší hudební zážitek?
Když jsme hráli s Kiss v Mexiku. Ale snad ještě větším zážitkem pro mě bývají naše samostatné koncerty, na kterých fanoušci znají naše texty od začátku do konce.

Co říkáš tomu, že o vás někteří novináři i hudebníci, hlavně z Británie, hovoří jako o nacistech a extrémistech?
Myslím, že tenhle názor pochází od novinářů, kteří nejsou příliš povolaní a fundovaní. V článcích, kde se takové názory zveřejnily, se současně objevilo mnoho faktických chyb, z čehož vyplývá, že tihle lidé o nás pořádně nic neví. Viděli akorát naše klipy. Je to vina především německých žurnalistů a prakticky při každém našem veřejném vyjádření se snažíme lidem říct, že pokud nás chtějí soudit, neměli by tak dělat na základě zhlédnutí tříminutového videa. I když připouštím, že Du hast není běžná MTV produkce, ale proč také zapadnout mezi ty stovky klipů, které jsou navlas stejné. V Anglii jsme s tímhle žádné problémy zatím nepocítili jednoduše proto, že jsme tam ještě nehráli. Ale na americkém turné se takové hlasy proti nám ozývaly.

Právě jste vydali dvojkompakt Live aus Berlin.
Věděli jsme dlouho, že chceme natáčet doma v Berlíně a připravovali jsme se na to půl roku. Nahrávka pochází ze dvou koncertů, které proběhly koncem loňského srpna. Měly dobrou propagaci, díky čemuž na ně přišlo přes čtyřicet tisíc lidí, promotér objednal pyrotechniku, fantastické světelné efekty. Byla to velká show a doufám, že je to z toho dvoucédéčka slyšet a vidět.

Text: Jarda Hudec, foto: archiv

Témata: Rammstein, rozhovor