ROZHOVOR | Adam Jánošík (LABe): Nechci mít laťku nízko

Adame, co přiměje bubeníka skládat svoje songy? Je za tím neutěšená míra dosavadní realizace?
U většiny bubeníků je to nějaký komplex. (smích) Moje cesta k písničkám byla jiná. Měl jsem závislostní problém. To, že jsem se chodil schovávat do zkušebny, kde jsem hrál a tvořil písničky, byla obrana, abych měl činnost nad rámec utápění se v alkoholu. To byl primární důvod. Bylo to bezcílný, bez nějakých ambicí čehokoliv dosáhnout. Rozhodnul jsem se pro léčbu, vrátil jsem se a bylo to pryč. Neuměl jsem se vrátit k písničkám, co jsem před léčením složil, ale pak plynul čas a objevily se nějaké další problémy, tak jsem se vrátil k těmto demonahrávkám. Uplynuly dva tři roky, a pak to rozštípnul Tomáš nabídkou, jestli si nechci u něj zkusit něco natočit. Šel jsem si to zkusit, nevěděl jsem nic. Netušil jsem, zda to technicky zvládnu udělat. Něco jiného je zahrát, složit to, a něco jiného to je pak udělat ve studiu.
Druhá věc byly texty, které jsem původně neměl. Broukal jsem si nějaké melodie. Jestli jsem někdy něco měl, tak to byla pseudoangličtina v domnění, že se do něčeho takového schovám. Když už šlo do tuhého, tak jsem zjistil, že se nedokážu angličtinou vyjádřit, nemám takovou jazykovou vybavenost, abych poetikou dokázal vyjádřit to, co cítím. Tak jsem zkusil češtinu a zůstal u ní. Až Tomáš mi řekl: „To si nenecháš pro sebe, to ti nedovolím.“ Měl jsem obrovské obavy, že mi to jako přítel slíbil jako revanš, když točím desku pro jeho tátu. Slíbil mi za to svůj čas a studio. Bál jsem se, že když tam dojedu, nebude ho to bavit, že se tam budu trápit a on ještě víc a bude to nepříjemné pro obě strany, ale stal se pravý opak.

PREMIÉRA: LABe v čele s bubeníkem Adamem Jánošíkem debutuje se singlem Dvě srdce - dvě hlavy

Předtím jsi nic nesložil?
Jsem zastáncem toho, ať má song jednotný ksicht autora a ať se z toho nedělá "kompot". Málokdo v Ready Kirken, kde jsem působil, nebo nyní v The Atavists, dokázal skládat. V Kirkenech mám menšinový podíl na pár slokách, refrénech. Textově nikdy nic. Takže teď to pro mě bylo jedno velké poprvé.

Jak dlouho ti trvá napsat text?
Třeba Dvě hlavy – dvě srdce jsem měl komplet hotový za dvacet minut. Neskládám jako, že skládám. Ze mě to spíš padá. V hlavě mám nějaký témata. Je blbý, že moje múza se probouzí obvykle ve tři ráno. U této písničky jsem šel o půl jedné ze zkušebny, vypnul jsem aparáty a zamknul jsem. Najednou rána do palice, musel jsem se vrátit, vše zapnout a za dvacet minut jsem to měl i s textem. Ne vždy to je tak jednoduchý. Jako kdyby to bylo někde ve vzduchu a já jsem tomu pomáhal přistát na zem. I když skládám muziku, mám to v hlavě a jenom to najdu na hmatníku. Tak ze mě padají konkrétní hotový věci. Nejméně uvěřitelné to je pro mě, nechápal jsem, jak se to děje. Neznám to. Nikdy předtím jsem to nezažil. V tomhle si vzpomenu na Michala Hrůzu, když jsme spolu hráli. Říkal, že je to dar, furt jsem nevěděl, o čem mluví, teď mám pocit, že jsem na cestě, abych to pochopil.

Projekt se jmenuje LABe. Proč a proč je v názvu malé "e"?
To, že tam je malé "e", nemá hlubší příčinu. Poprvé jsem si to takhle napsal a už to tak zůstalo. Přijde mi super, že se to stalo logem, mottem, které můžeš běžně použít v textu v tomto fontu a furt to bude ochranná známka. LABe je to proto, že jsem počin nechtěl realizovat pod svým jménem. Adam Jánošík je dobrý tak pro slovenské tance a k mému projektu se úplně nehodilo. Jde o intimní věc, tak jsem chtěl být spíš schovaný. Tím, že jsem z Vrchlabí – Vrch Labe, proto LABe. Všechny písničky navíc vznikly ve zkušebně, kterou jsme měli hned vedle řeky. Původně jsem chtěl Elbe, přišlo mi to víc sexy a navíc, když jsme v Sudetech, se to nabízelo. Ale zjistil jsem, že jedna taková kapela už existuje v Šumperku. Tak jsem název na popud kamaráda Lega počeštil. Šlo o pracovní název a už jsme ho nechali. Zkušebnu jsme nedávno přestěhovali do fabriky, která se jmenuje Labit, takže se kolem mě stále točí osudově Labe.

Projekt doprovází černobílý vizuál. Vidíš svět černobíle?
Nevidím svět černobíle, podle mě nic není černobílé. Přirozeně k tomu inklinuju. Rád fotím, ale nejsem fotograf. Všechny tyhle věci jsem dělal pro to, abych nahradil závislost, i cvakání mobilem je náhražka. Jezdil jsem po nocích dělat cokoliv, co mi nabourá rutinní život. U černobílé jsem přirozeně zůstal, fotky, vizuály. Černá, bílá, šedá – ty barvy mám obecně rád. Příští deska bude třeba bez kytar, jestli vůbec bude, nebo přidám jednu barvu. Jsem takový blázen, vidím komplexně. Kdybychom hráli, tak vím, jaké bude pódium, s jakými barvami. Přijde mi ultra silný mít koncert jenom o bílém světle, kdy najednou rozsvítíš červeně, která zintenzivní ten moment.. Ale to už prozrazuju moc.

Takže máš ambice s projektem vystupovat a koncertovat?
Ambice nebyly žádné, ale přijde nám s Tomášem škoda s tím nejít mezi lidi. Minimálně bychom chtěli desku pokřtít živým koncertem. Jsem si vědom, že nedělám díru do světa, že nevytvářím nic nového na scéně. Za chvíli mi bude čtyřicet pět, nemůžu začít rapovat, vyrostl jsem na grunge a metalu, tak ode mě nejde čekat žádnou prudkou změnu. Když si o to lidi řeknou a tahle muzika je osloví, tak proč ne. Pak se uvidí, jak se rozhodneme.

Písnička pochází ze zamýšleného alba Noční směny. Proč takový název?
Téměř vše vzniklo po nocích, v hrozných stavech. Třeba písnička Noční směny, podle které jsem album pojmenoval, je stěžejní v tom smyslu, že textem zrcadlí celou situaci, v jakém stavu vzniklo a proč. Bolelo to. Napsal jsem desku po nocích, s Tomášem ji dokonce točíme po nocích, protože jindy není čas.

Kdy ji plánuješ vydat?
Dal jsem si osobní deadline a tím jsou moje narozeniny, ale nechci na to upínat případně zájemce. Nikam se neženu. Myslím si, že deska má spíš podzimní náladu, tak bych to směřoval tam. Tomáš je zase taková včela pracovitá a nutí mě neusnout, je takový postrkávač. Naskládanou a otextovanou ji mám celou dávno. Píšu furt, něco bych vyměnil… Ale technicky jsme cca na 65 % desky.

Tomáš Fröde je v tomto projektu zpěvákem. Nevadí ti, že to třeba bude on, kdo slízne tu pomyslnou smetanu a bude víc vidět?
Vůbec. Nejsem egoista. Tomáš má k tomu pokoru, nestaví se do role, že by mu to patřilo. Zkoušel jsem si i zazpívat. Vím, v jaké atmosféře písničky vznikaly, a kdyby v nich nezůstala, až to nahrajeme, tak to nepustím ven. Ztratily by tu podstatu. Kdybych zpíval já, hlasově bych to nikdy nedal. Nejsem zpěvák, ale můžu udělat backvokály, třeba se to časem vylepší a odvážu se víc. Momentálně v tom stavu nejsem a čekat, než v něm budu, ztratily by písničky na aktuálnosti. Tomáše jsem poprosil a ušil na něj habaďuru, kdy jsem schválně ve studiu zapomněl text, aby se na něj podíval. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale pak se to potkalo s jeho náladou a hrozně mu to sedlo. Přisvojil si ji, cítil, že mu něco říká a že on sám svým projevem tou písní něco říká. Poslal mi to a byl jsem dojatý. Tomáš má moji stoprocentní důvěru, on a jeho výraz. To je to, co já cítím v srdci, málokdy mu k tomu něco řeknu. Máme v tomhle podobný cítění, proto nám to funguje. Třecích ploch je mezi námi málo. Spoustu věcí děláme nonverbálně, kdy já na něco myslím a on už na tom dělá. Nepotřebuju sklízet metály, kvůli tomu to nedělám, je mi to jedno, ať o mně neví třeba nikdo, mě jde o muziku jako takovou.

Skladba Dvě srdce – dvě hlavy je o věčném rozporu mezi tím, co říká hlava a co srdce. Je to pro tebe nekonečné dilema? Co vítězí?
Jak kdy.  Jsem víc srdcař. Život je krátký a kdybych měl poslouchat jen rozum, tak budu srdce ranit. Najednou bude po všem a zjistím, že jsem byl celou dobu jenom rozumný a takhle to nechci. Nerad bych se vyjadřoval k textu, mám rád, když si v tom každý najde kus sebe. Sám jsem rád, když se můžu v textech topit, tak bych nechal topit se i ostatní.

Přelepená ústa v klipu znamenají co?
Bezmoc, svázanost. Jsem rád, že klip je stejně jako písnička zahalen do artového obalu. Měl jsem nápad, který jsem přednesl Michalu Pekárkovi. Je to můj kamarád, který zná můj příběh. Do projektu jsou víceméně zataženi lidi, co mě znají i v blbých chvílích. Nekecal jsem mu do toho. Chtěl jsem, aby v tom nechal svůj otisk. Podoba klipu se od mého nápadu liší, ale zůstala tam nálada, která v tom je, a to je stěžejní.

Co tě přimělo jít vlastně na léčení?
Už jsem to nezvládal.

Ty mimo jiné o svém příběhu vyprávíš ve věznicích.
Pro mě je to ozdravný proces, kdy si připomínám, proč jsem se toho zbavil. Snažím se o osvětu, přijde mi, že to téma je stále tabu. Kalit první ligu je v naší zemi bohužel normální. Neříkám teď, že chlast a drogy jsou špatný. Vůbec. Jen nad tím mít kontrolu.

Jaký to je pocit, mluvit o tom právě na takových místech?
Bál jsem se jich (vězňů, pozn. red.) jako takových. Byl jsem mile překvapen, jak jsou pozorní, jak poslouchají. Ani kaplan to nečekal. Ale tím, že tam přišel alkáč, který nepřišel dělat chytrýho, ale chtěl vyprávět svůj příběh, to ocenili. Po skončení se mě dost lidí na hodně věcí ptalo. Když to skončilo, sednul jsem si do auta a hodinu jsem spal, totálně mě to vyčerpalo.

Ale to není jediná zkušenost s vystupováním ve vězení.
Jednou jsme tam i hráli. První písnička, která tam zazněla, se jmenovala Co nás nutí krást. Nebáli jsme se toho a šli jsme na dřeň. Celou cestu domů mi pak jelo v hlavě, co mám kde za průser, abych se tam nedostal, dělal jsem si rekapitulaci sociálního a zdravotního. (smích)

Proč jsi začal víc chlastat?
Prostě rock´n´roll, až to rostlo tak, že ze zábavy to byla nutnost a skončil jsem na dvanácti pivech a dvou flaškách vína denně. Propadal jsem apatii, bylo mi všechno jedno, nedrželo mě nic, ani děti. Sral mě celý svět. Přišlo mi, že je to nespravedlivý, že bych si zasloužil něco jiného, lepšího. Je to falešné lhaní. To je přemýšlení alkáče a alibismus tohle dělat. Pak jdeš na léčení, kde dostaneš symbolicky přes držku a řekneš si, co jsem byl za debila. Gradace byla, když mi sebrali papíry... To jsem neměl žádnou brzdu. Moc si z toho nepamatuju, bylo to jako tobogán. Tenkrát cesta na koncert nebyla „jupí, jedeme hrát“, ale „kurva, kde je první benzínka“. Ve všech stavech jsem uměl hrát, nikdy jsem neposral koncert. Tělo si zvyklo a normální stav bylo být na hadry. Čím víc, tím líp. LABe byla moje terapie, byla to jediná šance se neupít. Místo flašky jsem dokázal chvilkama držet i kytaru. Byl jsem schopný čtyři hodiny ležet ve zkušebně na zemi, hrát na kytaru třeba jeden riff. Měl jsem zaplý delay, aby to bylo ještě smutnější. Dokud na mě ten strop nespadne, tak budu hrát…

To zní teda pesimisticky. Obraťme list. Většinu partů sis nahrál na desku ty sám, pokud se nepletu.
U tohoto singlu nám pomohl Dan Franc, který nahrával tvrdé kytary, zbytek jsem nahrál já.

Na kolik hraješ nástrojů?
Na kolik je třeba. (smích) Začínal jsem s klavírem, na ten jsem hrál asi osm let. Zastihl mě bohužel v období nahánění holek, cvičení mě nebavilo, tak jsem toho zanechal po prvním stupni ZUŠ. Teď bych se za to vypohlavkoval, ale snažím se k tomu pomalu vrátit. I na desce máme klavírní party, které teď bude točit Michal Skořepa. Málo se ví, že jsem v první kapele začínal na basu. Na bubny jsem chodil do hudebky, ale k trumpetistovi. Ve finále jsem se naučil sám až na výjimku, kdy jsem asi rok jezdil za Brankem Križkem.

Jsi perfekcionista?
Ano, až pedantický, nesnáším „a to stačí“. V tomhle se mi podařilo posunout Tomáše. Ne, že by se spokojil s málem, donutil jsem ho být větší detailista, kdy detaily dělají nádheru celku a já na nich lpím. Některé naše debaty končí jeho „a jo“. Například jsem ho donutil přetočit celý bubny. Vyndat je z auta, znovu nazvučit a nahrát. Jen kvůli jiné rychlosti, která je téměř neslyšitelná pro normálního smrtelníka, ale mně to přišlo moc rychlý a písnička tím strádala.

V začátcích jsi hrával v dechovce a se symfoňákem. Co ti to dalo?
Bylo mi šest let, když jsem hrál první koncert s dechovkou. Tenkrát to byla dětská dechovka v Žatci, kde jsem bydlel. V Hostinném jsem už byl mezi pány, dědy. Bylo mi mezi nimi dobře. Pamatuju si, jak dirigent neustále vyřizoval mamce, že hraju dobře, ale hrozně nahlas. To mi zůstalo doteď. Potichu mě to nikdo nenaučil, ani mě to nebaví. Symfoňák přišel ve dvanácti. Naučilo mě to číst noty, poslouchat, kázeň a vnímat hudbu jako takovou. Ctím pravidlo, že můžu dělat cokoliv, co mě bude bavit a nebude mě vadit se za tím do minulosti otočit. Nechci mít za sebou něco, co bych schoval nejradši pod koberec. Potkal jsem se jenom s lidmi, kteří mě na cestě posunuli dál..

Když se chytnu názvu kapely Lucky Losers, ve které jsi předtím působil. Cítíš se tak?
Asi možná jo. Název jsem stejně vymyslel já. Termín vznikl ale ze sportu - u skoků na lyžích, kdy závodník neprojde kvalifikací, ale od rozhodčích dostane zelenou kartu. Mám to podobně. Furt nemám prachy a nějak se v tom plácám, ale jsem šťastný, protože štěstí vidím v jiných věcech, než jsou peníze. Po léčebně si vystačím s málem, raduju se z maličkostí. Po léčení mi stačilo, že jsem se ráno vzbudil, bylo mi dobře a svítilo sluníčko. Měl jsem pocit, že mi nechybí nic.

Všimla jsem si, že máš na bubnech fotku. Koho?
Charlieho Wattse z Rolling Stones, který nedávno zemřel. Vážil jsem si ho tolik, že jsem si dal jeho portrét na blánu hned ten den, co odešel. Jsem ale také jediný v zemi, kdo má opravdu stejné bubny jak on. Mám starý Gretsche ze sedmdesátých let. Koupil jsem je tenkrát na Aukru za pár peněz, hodnota je dnes téměř nevyčíslitelná. Měl jsem sen, že bychom se jednou potkali se stejnými bubny, zahráli si a měli společné fotky. To jsem nestihl, z úcty k němu a tohohle důvodu tam mám jeho portrét.

To je první slavná tvář na bubnech?
Je. Měl jsem tam leccos, ale nikdy nikoho slavného. Dokonce jsem měl  na nich jednoho chlapíka z Maroka, který dělal prodejce pomerančů. Fotil to náš bývalý basák. Fotku jsme měli na desce, na jejíž titulku byla holčička s kartáčkem na zuby.

Někde jsem se dočetla, že by měla vyjít k desce i knížka Krasojízda v dešti. Je to tak?
Baví mě jakékoliv umění. Co mě osloví, to hltám. Občas ze sebe dokážu něco vypsat. Řekl jsem si, že bych ze sebe zkusil vyndat i nějaký věci ve formě příběhu zabarveného jinak. Píšu ho v podobě knihy, ale jsou to jednotlivé povídky, mám zatím deset kapitol. Nechci tlačit na pilu, chtěl bych to vydat jako součást vinylu, nevím, jakou to bude mít podobu, ale mám to téměř dopsané. K celému projektu přistupuju artově, tak možná knížku neudělám jako knížku, ale bude to jenom dvacet kartonových popsaných papírů.

Proč ten název?
Byla to krasojízda, byl to strašně dlouhej a skvělej mejdan, ale prostě celou dobu „prší“… Až když jsem se z toho vyhrabal, tak mi začalo svítit slunce. Zatím je to ale pracovní název, z kterého možná uhnu.

Co říkají tvoji kolegové z The Atavists na tvůj sólo projekt?
Neptal jsem se jich. Ale doufám, že jsem jim neudělal ostudu. Nechci mít laťku nízko. Basák Hugo mi dělal tiskovku, Adam Krofian mi nabídl kytarový sóla. Nevnímám to jako útěk z kapely, ale od svých osobních problémů. Pro The Atavists jsou songy nehratelný, žánrově jiný, nemá smysl je do toho míchat. Nejsem jen bubeník, dvacet let sloužím sice v kapelách za bubny, ale cítím se jako muzikant. Jsem i ten, co umí napsat písničku. Neotravuju s tím nikoho, proto jsem si to udělal jen tak. The Atavists jsou moje doma.

VIDEO: The Atavists za sebe nechali hrát kočky. Rockeři tím pomohou útulku

Už máte natočenou desku?
Máme skvělou desku a těším se, až vyjde. Točili jsme ji u Amáka a Adam napsal skvělý pecky. Covid nám utlumil chuť. Druhou polovinu jsme natáčeli na přelomu února a března a jak to bylo dobrý, tak mě to nakoplo zpátky. Uvědomil jsem si, s kým hraju v kapele a jak je to skvělý. LABe podřídím The Atavists, aby se to termínově ani nijak nekopalo.

Velkým fanouškem The Atavists je Michal Pavlíček. Je něco víc v naší zemi?
Michal Pavlíček má rád Adama. Strašně moc si vážím ikon, co se o nás zmiňují. Je to pro mě čest. Ale také Luboš Pospíšil se nechal slyšet, že ho český věci až na pár výjimek nezajímají, a tou jednou jsme byli i my. To mi udělalo velkou radost. Nebo když s námi vystoupil Michal Prokop na festivalu Krásný ztráty. Nejdřív odmítl pozvání si s námi zahrát svoji písničku, že toho je na něj moc, jak pořádá festival. Noc je můj den jsme hráli totálně po svém a bez něj, když se k nám nečekaně během ní přidal. To bylo nejvíc. Adam je pro mě jeden z nejlepších kytaristů, co tady teď pobíhá. The Atavists jsou primárně jeho dítě, které s nim vychovávám, ale jsem na něj hrdej a snažím se mu dát ty nejlepší podmínky.

V kapele došlo před časem k obměně. Co bylo důvodem?
Kluci si zřejmě mysleli, že když dostaneme dva Anděly, budeme hrát spíš velký věci a míň a my jsme měli rádi rock´n´roll a furt se rádi plácali o víkendech po klubech. V tom se neslučovaly naše představy.

Uvedl jsi, že jsi snílek. Co bys rád dokázal?
S LABem už jsem dokázal jenom to, že se to děje. S The Atavists bych se chtěl podívat do světa. Na vše jsem si sáhl – velké haly, hraní před mnoha lidmi, vyprodané turné, vydávání u velké firmy, ale hrozně bych chtěl zkusit, aby svět věděl, že v Čechách je kapela, která může konkurovat světu třeba jen na klubové scéně.

Text: Hana Bukáčková, foto: Michal Havlíček
Témata: Adam Jánošík, Tomáš Fröde, The Atavists, LABe