ROZHOVOR | Between the Buried and Me: Žánrové zvraty v naší hudbě jsou brutální. Fanoušci očekávají, že budeme divní

Na festivalu Brutal Assault jste odehráli hned dva sety. Když si odmyslíme tu „brutální“ stránku Between the Buried and Me, tak skládáte velmi sofistikovanou hudbu. V čem si myslíte, že tkví ona „brutalita“?
Tommy: Když se řekne brutalita, většina lidí si představí death metal a podobně. U nás je to spíš o tom, že spousta kapel nemíchá ten chaos, který mícháme my. A podle mě může být právě tohle brutálnější než jen taková ta „klasická“ brutalita.
Paul: Záleží na tom, jak si kdo definuje brutalitu. Ale jo, myslím, že do line-upu toho festivalu zapadáme úplně v pohodě.

Bláznivá show Gutalax i pád zpěváka a rozbitá hlava kytaristy Landmvrks. Druhý den Brutal Assault vyvrcholil koncertem Gojiry

Narážím taky na to, že když jsem poslouchala váš singl Apsent Thereafter měla jsem pocit, že jste mě vzali na dobrodružnou cestu – přes melodické pasáže, avantgardní cirkus a country až k bluegrass. Myslím, že to je dost brutální.
Tommy: Dost brutální, že jo? Ty žánrové zvraty jsou brutální.

Můžete mi o tom singlu říct víc? Jaký je jeho nápad nebo myšlenka?
Tommy: Obecně my prostě rádi píšeme hudbu. Sdílíme mezi sebou nápady a každý z nás má jiné vlivy. Jakmile začneme skládat píseň, přirozeně se to začne ohýbat a mířit do různých směrů. A to je vlastně to, čím kapela Between the Buried and Me je. A ty country věci? Líbí se mi takový styl kytary, tak jsem chtěl něco z toho zapojit.
Paul: To byl vlastně takový základ. Tam ta skladba začala.
Tommy: Takové jádro písně. Pak tam ale jsou i další věci – velká melodická část a taky spíš éterická, vesmírná pasáž. Všechno je ale postavené na podobných nápadech. Jen používáme jiné zvuky, jiné akordové voicingy a podobně, abychom vytvořili jiný typ atmosféry.
Paul: Takže se to u nás v téhle fázi už děje docela přirozeně. Ale vždycky to začíná velmi jednoduchým nápadem – třeba tím prvním hlavním riffem.

Takže to začalo u riffu, ne nápadem „pojďme udělat jedenáctiminutovou skladbu“?
Tommy: Přesně tak. Právě to je na psaní pro tuhle kapelu zábavné – nikdy nevedeme nějakou velkou debatu o tom, kam se píseň bude ubírat. Píseň může vzniknout z třicetisekundového úseku a pak z toho začneme stavět dál. Nebo někdo má napsanou dvou nebo tříminutovou část, někdo jiný má další nápad a tak dále. Hledáme způsob, jak tyhle dva momenty propojit.
A pokaždé je to jiné. Pro někoho, kdo pracuje s hudbou, je skvělé, že nikdy nevíš, kam to povede. Neustále tě to překvapuje a navzájem se ovlivňujeme, protože každý z nás dělá věci, které by ten druhý nikdy nenapsal. Já třeba přijdu s nějakým nápadem, dám ho Paulovi nebo Danovi a oni z něj vytvoří něco, co by mě v životě nenapadlo.
Paul: To je jedna z nejzábavnějších částí skládání hudby. A myslím, že máme rádi dobrodružství a žádná pravidla. Když nám něco zní dobře, prostě do toho jdeme. A bavíme se u toho. Spousta lidí se při psaní hudby nebaví – a myslím, že je to slyšet. U nás, zvlášť u nových věcí, podle mě slyšíte, že si to užíváme.

Líbí se mi předal nové desky The Blue Nowhere. Je tam zvláštní silueta hlavy na bílém pozadí a celkově to působí dost geometricky. Proč právě tohle?
Tommy: Většinou vezmu koncept alba a texty a pošlu je umělci, který dělá grafiku, aby z nich udělal vlastní interpretaci. A tam začínám. U tohoto alba měl hned na začátku pár opravdu dobrých nápadů. A ten hlavní obraz na obalu mi přišel… nevím. Prostě jiný. Trochu zvláštní, trochu mimo. A nějakým způsobem to podle mě v divném smyslu vystihovalo „modré nikde“. Prostě to působilo správně.
Paul: Buď něco působí dobře, nebo ne. Moc to neanalyzuju. A bílý obal mi pro tohle album připadal správný. Nevím přesně proč, ale někdy prostě musíš dát na intuici.

Procházela jsem i komentáře na YouTube pod videem k tomu singlu a jeden z nich říkal: „Zní to, jako kdyby Dream Theater měli dítě s Mastodon.“ Souhlasíte s tím, nebo je to úplně mimo?
Tommy: Úplně s tím nesouhlasím. Ale to je na tom to krásné, ne? Fanoušci mají vlastní interpretaci a slyší to po svém. Mně to osobně zní mnohem obskurněji než Mastodon nebo Dream Theater. Spíš jako kapely, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Ale pokud to tak někdo slyší, je to skvělé.
Paul: Pro mě je to prostě taková zvláštní metalová skladba s prvky country. Ale fanoušci mají přirozenou tendenci všechno s něčím porovnávat. A my takhle neuvažujeme. Když píšeme hudbu, neříkáme si: „Hele, pojďme napsat něco, co zní jako Dream Theater.“

Dream Theater se vrátili v ikonické sestavě do Prahy, koncert provázel smutek bubeníka nad ztrátou sestry

Takže žádné „dítě Mastodonu“.
Tommy: Přesně tak, takhle určitě nepíšeme. My prostě píšeme hudbu a snažíme se u toho bavit. A pak je vlastně cool, že když to pustíš do světa, každý si může rozhodnout sám, jak mu to zní.

Zmínil jste fanoušky. Máte pocit, že se vyvíjejí spolu s vámi, nebo se musíte znovu představovat novým fanouškům?
Tommy: Jo, my samozřejmě vždycky chceme nové fanoušky.
Paul: Jo, chceme jich hodně. Máme rádi, když jich je hodně!
Tommy: Čím víc, tím líp. Ale máme velké štěstí, že naši fanoušci od nás hodně očekávají. A myslím, že čím víc experimentujeme a čím dobrodružnější naše hudba je, tím víc jsou pro to nadšení. Myslím, že spousta kapel takové štěstí nemá. My jsme opravdu rádi, že naši fanoušci s námi jedou tuhle jízdu.
Paul: Jo, je to super. Máme takovou základní skupinu fanoušků, kteří si zjevně užívají všechno, co děláme. A jak Tommy říkal – očekávají, že budeme divní a blázniví. A po cestě se vždycky přidá pár dalších lidí, kteří chtějí tu jízdu zažít taky. Proto to asi pořád děláme i po tolika letech.
Tommy: Pomalu, ale jistě.
Paul: Pomalu, ale jistě. Máme opravdu velmi loajální fanouškovskou základnu. A pokaždé, když vydáme nové album, zdá se, že se o nás začne zajímat zase pár dalších lidí.

Nové album se jmenuje The Blue Nowhere. Vím, že mi asi řeknete, že je na každém, jak si název vyloží. Ale přesto – co bych si měla představit pod názvem The Blue Nowhere?
Tommy: „The Blue Nowhere“ je hotel. Je to smyšlené místo, ve kterém celé album existuje. Je to neustále se proměňující architektura, která nějakým způsobem shrnuje lidskou zkušenost. Vlastně takový obraz toku života a snahy najít nějaký klid nebo cíl uprostřed všeho chaosu a ošklivosti, která je součástí lidstva. A celé je to zasazené do zdí hotelu, ve kterém se nacházíme.

Můžeme tedy tu desku nazvat jako koncepční?
Tommy: Je hodně koncepční. Není tam sice lineární příběh – není to tak, že „tohle se stane a pak tamto, tahle postava udělá tohle“. Ale pořád je to velmi koncepční deska.

Ve skladbě Things We Tell Ourselves in the Dark jste se pokusili o popovější vokály. Proč?
Tommy: Pokusili, ale ten pop je tam taky trochu jiný. Ta skladba je obecně dost odlišná. Když jsme měli hotovou hudbu, říkal jsem si: „Tak co s tím teď budu dělat?“ Ale to je jedna z věcí, která je na téhle kapele zábavná – pořád se navzájem posouváme. Pro mě je klíč najít hlas, který patří do dané skladby. V každém momentu písně chceš doplnit to, co se děje. A pokud tam existuje nějaký obraz nebo nálada, chceš to všechno propojit dohromady, aby z toho byla píseň. To je v podstatě moje práce.

Takže pořád kontrolujete chaos.
Tommy: Přesně. Kapela Between the Buried and Me je celá o kontrolování chaosu.

Text: Šárka Blahoňovská, foto: Juan Pardo, archiv Between The Buried and Me
Témata: Between the Buried and Me, Tommy Giles Rogers Jr., Paul Waggoner, The Blue Nowhere, metalcore