ROZHOVOR | Jana Kratochvílová a Jiří Hrubeš: Naše seznámení bylo dramatické. Byl z toho monokl a velký průšvih

Jste pověstní svou pracovitostí a nová alba vydáváte prakticky každý rok. Co nového tedy připravujete?
Jana Kratochvílová: My skládáme vlastně pořád. Jsou firmy, které si myslí, že řídí umělce, a přitom jsou bez umělců nic. Když jsme jim dříve přinesli písničky, řekli: „Prosím vás, to se vymyká průměru.“ A později „To se prudce vymyká průměru.“ Nyní si tím pádem desky natáčíme a vydáváme sami a máme absolutní svobodu. A navzájem se s Jirkou vymykáme z průměru. Nadprůměrně. (smích) Takže namísto toho, abychom měli jen dvě nebo tři alba za celou kariéru, která by nám někdo u nějaké firmy schválil, tak vydáváme dvě desky každý rok... Kolik jich Georgi máme?
Jiří Hrubeš: Teď jsi mě zaskočila. Nedávno jich bylo třicet pět, ale teď... Teď už jich máme třicet sedm.

Příběh českého hitu: Jana Kratochvílová – Publikum tvé jsem já

Poslední nahrávkam kterou jsem slyšel, byla 2LP deska s barevným obalem...
Jana: To byl takzvaný živák. I když nevím, proč se tomu tak říká, copak se točí i mrtváky? (smích)

Když jste tak produktivní, znamená to, že natáčíte něco dalšího?
Jana: Ano, nové album. A hádej, jak se jmenuje? To předchozí z loňského roku se jmenuje Alpha. A to nové?

Stali se z nás metalisti, ale lidi pořád chtějí Kapradinu

Netuším...
Jana: Omega! Ale to není konec, to je nový začátek.
Jiří: To jsme přeskočili hodně písmen. (smích)
Jana: Ale to my doplníme. Takže teď jsme v procesu natáčení, ale Jirka kromě toho ještě furt někde rajtuje s tím Pražským výběrem... Oni to mají tak lehké... Natočili jenom jedno album, že jo...
Jiří: Ale neblbni...
Jana: Tak dvě. A hrajou to těch tisíc let furt dokola...
Jiří: Tři.
Jana: Když chceš dělat skutečné umění, není to vůbec lehké. A kurňa, někdo to umění dělat musí, musíš pořád přicházet s novými nápady. A lidi na to – co to je? Dej tam Kapradinu. (smích) Já už jsem z toho na nervy. My jsme se mezitím stali metalisti, rockeři... Zpívám tvrdým chraplákem a oni furt chtějí Kapradinu. To je podobné, jako kdyby po Micku Jaggerovi chtěli, ať zpívá ukolébavku. (smích)

ROZHOVOR | Jana Kratochvílová: Život v Anglii po vynucené emigraci nám otevřel oči

A chystáte opět nějaký větší koncert, jako byl ten narozeninový v Lucerně?
Jiří: Chystáme, ale až na podzim...
Jana: My teď hlavně skládáme. Jirka píše muziku, já texty, dělám je hned dvojjazyčně, česky i anglicky. Když někde v cizí zemi žiješ déle než ve své rodné zemi, tak to se na tobě podepíše. Ještě to tedy píšu i latinsky...

Takže nové písničky budou nazpívané i latinsky?
Jana: Já umím latinu, však jsem z ní dokonce maturovala.

Pojďme trochu do minulosti. Jak jste se s Georgem seznámili?
Jana: To bylo hodně dramatické. On byl s někým jiným, já byla s někým jiným, já pak dostala modřinu do oka, on měl nějaký průšvih, protože jsme se potkali v Národním divadle, jak byl klub Metro, koukli jsme se jeden druhému do oka...
Jiří: V Národním divadle byl klub Metro? V Národním divadle? (smích)
Jana: No tak naproti, teď je to všechno přestavěný, a všechno bylo jinak než dnes...
Jiří: Řeknu ti historku – jedeme do Česka. Z Londýna. Jana si koupila nové kalhoty, takové moderní, co měly plno kapes. Šel jsem si na letišti dát kafe, a když se vracím přes celou halu zpátky, koukám, že na zemi leží pas. Tak jdu k němu, zvednu a koukám, že je to český pas. Mrknu do něj a s hrůzou – to je můj pas! Jana si totiž koupila takové speciální kalhoty...
Jana: No ony tam ty kapsy byly narafičený a já si myslela, že jsem tam ten pas zastrčila, no...
Jiří: Takhle to dopadlo s mým pasem...

Vy těch historek musíte mít spoustu...
Jana: Jak jsi mě donutil vlézt do popelnice a hledat tam prachy, to bylo nejhorší. (smích) Já byla oblečená na párty a...
Jiří: To je zase jiná historka. Přijeli jsme do Londýna a Jana je zvyklá, že než jde spát, všechno vypere...
Jana: To máme přeci od maminek, máme být čistotní. A taky ty vibrace z venku, s nima nemůžeme jít do postele.
Jiří: Ráno jsme někam jeli, já měl čisté vyprané kalhoty, už sedím v autě, když se ptám: „Jano, kam jsi dala prachy, co jsem měl v zadní kapse?“ To byly peníze za několik vystoupení...
Jana: Tys je totiž dal do obalů od letenek...
Jiří: A Jana mi říká: „Já jsem to všechno vyhodila.“ A já jí říkám: „Kam jsi je vyhodila?“ Bylo to asi tisíc liber, to nebyla prdel. A ona na to: „Tady do popelnice.“ A já v tom autě koukám do zrcátka a vidím, jak se k nám blíží popeláři. Tak na ni volám: „A mazej.“ (smích)
Jana: A já na sobě sukýnku, namóděná na párty, jen si to zkus s těma botama vlízt do popelnice. Já tam málem spadla, ale já ty peníze našla.
Jiří: Další historka. (smích) Hráli jsme na festivalu Glastonbury a Jana zpívala hlubokým hlasem. Když jsem si pak po koncertě na pódiu balil věci, přišli za mnou dva fanoušci a říkali mi: „Vsadili jsme se o flašku vodky – že ten váš zpěvák je z Brazílie?“ (smích)
Jana: Nám se před tím porouchalo auto a já jsem na Glastonbury musela tahat Jirkovy bubny, přitom je má takhle veliký...
Jiří: To byl jen obyčejný virbl...
Jana: Ne, ne, ty je máš veliký, ty bubny... Všechno máš veliký, nepovídej... Všichni mají normální, jen ty je máš tak veliký, a ještě je má dva. (smích)

Příběh českého hitu: Jana Kratochvílová – Copánky

Jana po třech měsících v Anglii dostala milionový deal

Jak se stalo, že jste zůstali v Anglii natrvalo?
Jana: To bylo taky dramatické. Vyhráli jsme s naší písničkou festival v Irsku, tak mě tam poslali s autorem hudby Pavlem Trnavským převzít si cenu. Zpátky už nás nepustili. Že prý jsme vycestovali na služební pas, a že by nám při návratu hrozily až dva roky vězení. Tak jsme tam museli zůstat. Jirka později utekl za námi. A rok nato jsme tam poslali jinou písničku a znovu jsme ten festival vyhráli.
Jiří: Kde jsou ty prachy?
Jana: Tak nějakou dobu jsme z toho žili. (smích)
Jiří: Jana po třech měsících v Anglii dostala milionový deal, od nahrávací firmy Polydor...
Jana: Nejenom já, vy taky...
Jiří: My nic nedostali, my jsme to akorát utratili. (smích)
Jana: Ono to ani nešlo utratit, protože my jsme měli asi tři manažery, a ti nám dávali kapesné...

Jak jste se k tomu kontraktu dostali?
Jiří: Janu pozvali do studia, ať natočí singl. Ona ho nazpívala a producent a majitel studia, který dělal například s The Police, to poslal šéfovi Polydoru. Ten si to cestou na letiště poslechl v autě přímo z kazety a hned volal zpátky, ať tam zůstaneme a ať Jana natočí rovnou celé album. Takže pak byla velká oslava, měli jsme možnost nahrávat v jednom z nejmodernějších nahrávacích studií. Studio bylo v takové jedné malé vesničce...
Jana: Streatley, to zase není tak malé. Něco jako u nás Jevany.
Jiří: A já do té vesničky Janu poslal, ať koupí nějaké pořádné šampaňské, ať to oslavíme. Jana se vrátila s obrovskou flaškou, to snad byla velikost magnum...
Jana: Oni jiné neměli... A říkali, že tohle je nejlepší šampaňské. Já v té době nepila alkohol, ani kafe...
Jiří: Samozřejmě, že ti to řeknou. A já se jí ptám: „Kolik to stálo?“ A ona mi odpověděla, že jí na to málem nestačila šeková knížka. Jak později práskla, asi 90 liber to stálo, takové prachy. Ale byla oslava.

Ty vaše historky by vydaly na několik knih...
Jiří: Jana například za celou tu dobu v Anglii vyfotila možná čtyři kilogramy fotografií...
Jana: Já jsem chtěla minulost nějak zachovat.
Jiří: A kde jsou ty fotky teď?
Jana: Ty jsme přeci pak spálili, když jsme měli spirituální odstup od minulosti. (smích)

Text: Aleš Materna, foto: Jiří Linhart, Eva Vintrová
Témata: Jana Kratochvílová, Jiří Hrubeš, Velká Británie, Glastonbury, rock, metal