Příběh českého hitu: Jana Kratochvílová – V stínu kapradiny

Nahrávka velkého hitu vznikla 1. ledna 1980 ve Studiu A Československého rozhlasu a vyšla ve stejném roce na singlu i na LP desce Jana Kratochvílová, které vydal Supraphon. Ačkoliv měla zpěvačka díky své výstřednosti v oblékání a módě prakticky neustále v socialistickém Československu problémy, jež vyústily v její vynucenou emigraci, velice záhy se V stínu kapradiny stala nejhranější písní ze zpěvaččina repertoáru v rádiích, kde se hraje dodnes.

Národ sobě, kultura tobě, vzkazují z Národního divadla Vojtěch Dyk, Barbora Poláková, Mig 21, Ivan Hlas i Pokáč

„Kapradina je kontroverzní. Já jsem si odjakživa psala písničky i texty sama, akorát socialistický systém tady to nechápal. Systém měl zaběhlý básníky a textaře a neexistovalo, že by si nějaká zpěvačka napsala text, když tam máte tu potřebu, aby si na tom vydělali schválení textaři, co skládali texty, což byli furt ti samí,“ vzpomíná po letech zpěvačka, jíž bylo v roce 1983 povoleno účinkovat na hudebním festivalu v Irsku a vzápětí po jejím odjezdu bylo rozhlášeno, že emigrovala. Hudební nosiče byly staženy a Jana Kratochvílová přestala oficiálně existovat. V Irsku získala několik ocenění a skutečně emigrovala do Anglie, protože v Československu by ji po návratu čekalo vězení. V roce 1984 se k ní přidal i její přítel Jiří Hrubeš, bubeník kapel Pražský výběr a Žlutý pes. V Londýně zpěvačka působila pod uměleckým pseudonymem Jana Pope.

Písnička V stínu Kapradiny vznikla v okolí Vyšehradu, kde zpěvačka původem ze Zlína v dětství s rodiči žila, a jak přiznala, celé rozlehlé okolí zahrad a parků mnohokráte skrz na skrz prolezla. „Dokonce v jeskyňce, kousek od místa, kde skočil do Vltavy Šemík, jsem tři noci přespala poté, co jsem utekla z domu. Takže písničku jsem vymyslela na Vyšehradě. Bydleli jsme kousek od hřiště Slavoje Vyšehrad, kde hrál můj brácha za místní klub. Byl brankář. Kousek odtud se vyšlo po schodech a došlo se k Libušině studánce, kde tekl pramen výborné vody, tak dobrou vodu jsem nikdy nepila. Když například v činžákách vypli vodu, tak tam chodili lidi s konvicemi a nalévali si ji a brali domů," vypráví zpěvačka.

"Kousek od studánky byl strom, na který jsem lezla s kytarou od svých dvanácti let. Já tenkrát chodila všude jen s kytarou, dokonce jsem s ní i spala, Jak tvrdí můj brácha, na jeho svatbě jsem hrála na kytaru a zpívala čtrnáct hodin. No prakticky furt, a to mi bylo patnáct. Rodiče nás tenkrát posílali na tábory a zpívalo se u táboráku, a když umíte na něco hrát, tak jste zábava tábora, takže každou chvíli jen zavolali ‚Janóó‘ a já hrála a hrála. V mládí jsem měla obrovskou zásobu trampských i lidových písniček. A když došly písničky, tak jsem si vymýšlela svoje. Svým vlastním jazykem, kam jsem přimíchávala něco španělsky i francouzsky."

Jak se dále muzikantka svěřila, před vznikem hitu často hrála a zpívala v Jedličkově ústavu. „To jsem ještě asi nikomu nikdy neříkala, ale já tam chodila hrát docela pravidelně. Když jsem se s tou kytarou toulala těmi zahradami, občas mě někdo z těch lidí toho ústavu slyšel a říkal mi: ‚Pojďte nám zahrát.‘ Tak jsem tam chodila udělat jim radost. I pro mě to byla radost, a to mě v té době ještě ani náhodou nenapadlo, že bych měla být zpěvačka. Já to brala, že to patří k životu, umím hrát, baví mě to, tak jsem furt pro někoho hrála, hulákala jsem mezi činžáky, řvala jsem... Jako teenager jsem byla oprsklá. Ve skutečnosti jsem odmalička chtěla být kosmonautem, přísahám, protože nejstarší brácha chtěl být nadzvukovým letcem. Nakonec ho nevzali, ale lítal s plachťákem a jednou s ním přistál na stromě… Tak já chtěla být kosmonaut, ale maminka mi to kvůli tomu zakázala,“ doplnila se smíchem Jana Kratochvílová.

Na vznik písničky si dodnes pamatuje zcela přesně. „Vznikla na vyšehradském stromě poblíž Libušiny studánky. Vylezla jsem na něj s kytarou a hrála ji... Líbilo se mi to přítmí, miluju ho, vůbec se nebojím. Začnu mít vždy pocit, že splývám s přírodou. Tehdy se mi zdálo, že vidím bytosti, skřítky a podobně. To se se mnou táhne už od školky. Když jsem jednou ve školce odmítala jíst maso, tak mě za trest nechali sedět na hanbě. Já jsem to maso strčila do ponožky, pak jsem někde upadla a rozrazila si čelo a skončila jsem v nemocnici. A v ní jsem z okna v přítmí ve větvích vídala různý malý postavičky.“

Jak ve vzpomínkách přiznala, k písničce napsala i svůj text a pojmenovala ji přímo pohádkově. „Původně se jmenovala Poslední víla. Měla možná patnáct slok a napsala jsem ji o tom, jak víla zachraňuje svět. Svět napadli černí draci, což jsem měla z pohádek, a draci se slétli a všude nastala tma. Lidi se báli, schovali se a víla se rozhodla, že se proti nim postaví. Měla křídla a já jsem to na tom stromě přímo viděla... Jak víla s křídly a sílou té záře draka rozpustí a zachrání planetu.“

Takový text ovšem nemohl v tehdejší době projít cenzurou. „Když jsem ho přinesla, řekli mi nejprve, že je moc dlouhý. Tak jsem ho zkrátila nejprve na deset, poté na pět slok. Pak mi ovšem rovnou řekli, že neprojde. A najali textaře Pavla Vrbu. Zřejmě se snažil zachovat téma, ale narval tam nějaký zbojníky, a já do dneška nevím, co to má znamenat!“ vzpomíná mírně rozhořčeně Kratochvílová.

"Nechápu, proč tam zbojníci jsou! Ale text prošel, komise ho schválila a pokud jsem chtěla, aby to bylo natočený, tak mi nic jiného nezbylo, než aby to bylo s textem ´váženého´ pana textaře Vrby. Chtěla jsem se ho mnohokrát na význam jeho textu zeptat, ale nebyla příležitost, a teď už se ho po jeho smrti zeptat nemohu,“ dodává smířeně v masce oděná Jana Uriel Kratochvílová, která připouští, že díky obrovskému zájmu fanoušků před několika lety zařadila píseň do playlistu její současné kapely Illuminati.ca a v nové moderní rockové úpravě ji s velkým úspěchem hraje na svých koncertech.

Text: Aleš Materna, foto: archiv Jany Kratochvílové
Témata: Jana Kratochvílová, Pavel Vrba, Příběh českého hitu, V stínu kapradiny