ROZHOVOR | Jana Kratochvílová: Musíme všichni opět najít odvahu, abychom byli svobodní a šťastní

„Tajemstvím štěstí je svoboda, tajemstvím svobody je odvaha,“ prozradila nám Jana Kratochvílová (JK) při rozhovoru na lodi Albatros ukotvené na Vltavě. Jelikož se však původně půlhodinové interview natáhlo na více než dvě hodiny, kdy došlo také na vzpomínání na dobu před emigrací a život v Anglii po opuštění republiky, rozdělili jsme rozhovor s ní na dvě části. První se bude věnovat hlavně jejímu novém albu, druhá vzpomínání na umělecký život v období socialistického Československa a hudebním i životním zážitkům z Anglie. Svými postřehy občas zpestřil rozhovor Jiří George Hrubeš (JH).

Vidím, že máte hezkou masku a roušku…
JK: Děkuji. S tím už jsem začala, když jsme hráli s Pražským výběrem. Dělala jsem si v šatně různé úpravy vlasů a masky. A pak to začalo být poznávací znamení Illuminaticy. Tak jako mají třeba Slipknot ty své masky, tak já jsem nosila zase své a vždy roušku. A nyní máme fanoušky po celém světě. My jsme měli roušku Illuminatica, Jirka (Hrubeš) ji tady někde má, a to byla v té době před covidem rebelie. Ale obličej se přeci obléká, no ne? (smích) Všude nás vyhazovali, nebo na nás řvali, dejte si to pryč, a dneska máme fanoušky prezidenty celého světa. Královská rodina, všichni mají roušky alá Illuminatica, tak je přeci teď nebudeme sundávat, když máme fanoušky po celém světě. (smích) Akorát teď už používám pokaždé jinou roušku, a to co mám dnes na obličeji, jsou kalhotky. (smích)

Příběh českého hitu: Jana Kratochvílová – V stínu kapradiny

Vaše masky jsou pověstné, viděl jsem Vás i ve starém potápěčském skafandru…
JK: Kvůli vám jsem si dnes připravila zcela novou masku, to je úplný originál. Ale k tomu skafandru - no to bylo fakt těžký, on vážil snad 30 kilo. Oblékla jsem si ho v druhé půlce koncertu, a já měla podpatky a mikrofon jsem si strčila pod masku a musela v tom zpívat Copánky… A strašně to v té helmě rezonovalo, to bylo šílené, nejhorší bylo, že se mi zapařilo skleněné okno… A podpatky se mi zarazily do podlahy… Bulvár pak psal, že jsem se v tom skafandru dusila, ale to nebyla pravda, já písničku normálně celou dozpívala. To, že pak za námi vlezli do šatny a vyfotili mě zrovna, jak jsem ten skafandr sundávala, a jedno oko jsem tam měla takhle… No já nevím, jak by vypadali oni, kdyby v tom měli zpívat. (hlasitě křičí, gestikuluje a směje se)

Na hlavě máte dnes Diega…
JK: Koho?

Tygra z pohádky Doba ledová. Jmenuje se Diego, se synem jsme na film mnohokrát dívali.
JK: Aha, tak to já ani nevím, že se tak jmenuje. (smích) To je šavlovitý. Já mám ty tygry dva. Ale ten druhý se mi někde zatoulal. Ovšem to by bylo daleko složitější si naaranžovat, kdybych je musela mít dva. (smích) Nevím, jestli jste viděli na YouTube dokument o posledním šavlozubém tygrovi na světě, děti ho hladily, on už byl hodně starý… A děti se na něm i vozily? Ne? Aha, no to byl opravdu poslední šavlovitý tygr na světě.

Můžete nám říct něco o novém albu Anarchy & Ecstasy?
JK: Je to zcela nová deska, je to pro mě ještě hodně emotivní a srdceryvné. Nebylo vůbec lehké ho přivézt na svět. My nepíšeme knížky, my děláme hudbu a tvoříme CD. Takže naše alba jsou takové naše deníky, pomocí nichž se snažíme sdělovat, co prožíváme. Takže naše poslední album je o tom, jak jsme se cítili poslední rok, kdy to už bylo opravdu kruté, co jsme zažili, zrušili nám koncert třeba jen proto, že chtěli, aby tam mohli jen naočkovaný a my jsme řekli, to je diskriminace, každý má právo jít na koncert. Také jsme se nemohli se vrátit do našich domovů, protože jsme nebyli naočkovaní… Ale my se odmítli nechat naočkovat z principu, my nebereme prášky ani na bolení hlavy, navíc já okamžitě omdlévám, když mě někdo píchá do ruky. Ale zpět k albu - všechno se událo tak rychle, že jsme nestačili na desku ani dopsat texty. Tady na stole to CD někde mám… Musíme je mezi těmi našimi deskami najít…

Tady vidím nějaké raritní CD s písničkou od Rolling Stones.
JK: (přehrabuje se alby vyskládanými na stole) Ano, udělali jsme coververzi mj. písničky Lady Jane, a v roce 2018, kdy Československá republika slavila sté výročí od založení, tak hrál Pražský výběr před Rolling Stones. Oni měli všude ochranku, ale Jirkovi se dokonce povedlo jim tu naši desku s těmi coververzemi předat. A tady je naše nová deska…

Zkuste ji tedy čtenářům blíže přiblížit.
JK: Myslím, že je na něm řada skvělých písniček. Třeba hned úvodní Duality… (začne zpívat – "DNA is a trap") je o DNA, o tom, že by to mohla být léčka, jak uvěznit spirit v té hmotě, ty naše kódy k identifikaci reality… Repent or Die je o tom, jak všichni v dnešní době mají jen idoly, všechno velebí, ať už je to hudební hvězda, sportovec, prezident, barák, nová lednička, auto… Všichni se něčemu klaní, a to jsme cítili, že je to hrozný uvěznění duše a spiritu… Slaughter of Innocents neboli Jatka nevinnosti… To jsme tak cítili, jatka lidí, všech, a Satan vybírá ty poplatky… V písničce to je doslova až vyhánění ďábla… Matrix Race je o pocitu, že jsme všichni řízení nějakými počítači, "kompjůtry", které jsou naprogramované Artificial Intelligence – umělou inteligencí. Že jsme pod invazí biorobotiky, pod invazí nanočástic, pod invazí mimozemských laboratoří, které nás chtějí zotročit… A pak další písnička H &H Unite…
JH: Na to teď točíme videoklip.
JK: Ano, k písničce H &H Unite bude klip. Zde jsem měla pocit, že se mohou spojit dvě strany, ta temná – anděl temnoty… Už při psaní textu jsem myslela na to, aby to bylo maskulin a feminin, takže on, anděl temna, a ona, lady světla – a společně spolu komunikují, říkají si komplimenty (začne nahlas zpívat – "You Are Hell…") – velký klam pekla, a ty jsi zase velký nebeský květ, to jsou totální póly, takže pak jsem měla pocit, že je načase zakopat ty zbraně (začne nahlas zpívat – "Time to Share the Ride"). Takže proto ten název – Heaven & Hell Unite – zkrátka jsem zde přemýšlela o spojení nebe a pekla, což je paradox. Já když mám chuť experimentovat, tak píšu souběžně anglické a české texty (opět začne zpívat – "Spojí se nebe s pekleeeeem…").

Co další písničky? Musím uznat, že album mě překvapilo, je pěkně tvrdé, až, řekněme, metalové…
JK: Je tam třeba Redemption Song, který je o všech těch zákazech, v souvislosti s virem, o problémech, které nás obklopují, takže všichni na Zemi potřebujeme spásné paprsky (znovu začne zpívat – "Redemption My Heart… Your Heart Is Crying Out For Redemption Rays")… Moje tělo, moje srdce potřebuje spásné paprsky, proboha už nás pusťte, nechte nás žít, normálně svobodně. My jsme nemohli žít svobodně, byli jsme locknutí, přišli jsme o hromadu peněz, nemohli hrát… Napsali mi třeba, že mi nemohou poslat kartu na novou adresu, že si ji musím vyzvednout osobně… (začne divoce gestikulovat a křičet): Proboha, jak osobně, když jsme byli tisíc kilometrů daleko! Odmítám se kvůli tomu naočkovat, no strašné! Ok, tak jsme si říkali, že jsme připraveni všechno ztratit, tak jsme měli jen tu tvořivost, pocit, že jsme nevěděli, co se stane, takže jsme měli jen tu hudbu a slova.

Poslední písnička Blue Rock s úchvatným klavírním motivem se dost vymyká všem ostatním. Co k ní můžete říct?
JK: Tady mě Jirka úplně dostal. On je nejenom skvělý bubeník nebo kytarista, ale hraje i na piano. Při ní jsem normálně brečela, když ji zahrál. On je prostě bůh, mně tak tekly slzy…Teď se mi chce znova brečet, když si na to vzpomenu. Ty emoce mě tak dostaly… Jirko, já nesmím brečet… (Jana chvíli dojetím nemůže mluvit)… Zkrátka, já najednou viděla příběh celé té naší planety… jJ jsem to nakonec udělala jemnější, původně ta písnička byla tvrdší… O pádu naší planety… Ježíši, Jirko (začne opět téměř plakat)… Já budu mít rozmazané oči… Ale já nevím proč brečím, na mě to tak působí…
JH: Zaplať pánbůh, že je to poslední písnička. (smích)
JK: Já tu druhou půlku, jak mám chraplák, já jsem měla úplně stažené hrdlo, jako když jsem ve svěrací kazajce. Já prostě doslova viděla, jak ten lidský rod padl do té temnoty, pád andělů a lidi jsou uvězněni…
JH: Ty pořád s těmi anděly…
JK: A jak tomu mám říct? Tak třeba mimozemšťani? My všichni jsme přeci andělé… Když jsme s Jirkou v Anglii meditovali, my jsme se učili soustředit a vizualizovat sílu věcí a napojovat se na vyšší dimenze.

Zajímavý je název písničky. Blue Rock – má něco symbolizovat?
JK: Já měla k té písničce soustu názvů, a pořád jsem se nemohla rozhodnout, jak to nazvat. Jirka na mě volal: "Jano, pohni s tím, já už to musím poslat." Tak jsem to nakonec nazvala Blue Rock.

Na obalu alba máte výrazné motto…
JK: "The Secret Of Happiness Is Freedom, The Secret Of Freedom Is Courage!" Což znamená, že tajemství štěstí je svoboda, tajemství svobody je odvaha. A tuto odvahu teď my všichni musíme najít, protože všichni jsou uzamčení do strachu.

Velice se mi líbí se mi zvuk. Kde jste album nahrávali?
JK: Některé věci, téměř všechny, jsme měli přednahrané v Londýně, vše se mělo stát v Londýně, ale oni nám tam nedovolili letět, nemohli jsme cestovat letadlem, kde nám dříve servírovali šampaňské, ale oni nám tam teď nevzali ani kytary, oni mi vyházeli i nůžky, nesměla jsem nic, oni jsou úplně posedlí…
JH: To v Hamburku měla Jana kecy – oni jí vzali nůžky a Jana je chtěla vrátit zpět, tak na ně začala křičet: "Kde jsou ty nůžky!" (smích)
JK: No protože oni mi je sebrali, copak to je nějaká zbraň?
JH: A víš, jak nás potrestali? Oni nám přivezli kufry až za hodinu… To jsou prostě Němci…

Kdo kromě vás dvou se ještě podílel na novém albu?
JK: Co se týká hudby, vše nahrával Jirka. Všichni byli totiž rozutíkaní po světě. My jsme to nahrávali v Anglii, zbytek kapely byl v Česku, tak my jsme pak doufali, že to dohrajeme s kapelou, ale k tomu nedošlo, protože byly karantény, nikdo nesměl cestovat. Jirka má ještě studio tady v Čechách, tak jsme dodělávali nějaké zpěvy…

Zpíval na albu i George? Přijde mi, že ty hluboké hrdelní tóny, jakoby je zpíval chlap…
JK: (Začne hlubokým tónem chraptět – "ghrhhh, chrchhhgrh") Slyšíš to? (začne se smát) To jsem já. Ale Jirka tam něco malinko také zpíval, nějaký rap. Ale jinak všechno já, protože mě baví zpívat chraplákem. Já jsem takhle začala zpívat ještě v Československu s kapelou Heval, ještě před emigrací, a to jsem s tím chraplákem tady měla velký průšvih, to se tady v socialismu moc nelíbilo.

Je nějaká spojitost mezi vaším novým albem a těmi předchozími?
JK: Ano, je, a veliká. Nová deska je třetí v sérii, první bylo Ruby Rose Mayhem, které vyšlo v roce 2018, druhá v sérii pak byla Trinity z roku 2019. To jsme dělali společně s Pavlem Trnavským, který kvůli tomu přijel… On se mnou v roce 1984 odjel na festival do Irska, kam nás poslali, převzali jsme tam dokonce cenu za jeho písničku, kterou složil a já ji zpívala, ale pak už jsme se nemohli zpátky do Československa vrátit. Byli jsme přinuceni k emigraci. Za čas za námi přijel i Jirka a zůstal tam se mnou… Ale zpátky k otázce - my album Ruby Rose Mayhem s Pavlem Trnavským tvořili také po Skypu, kdy on mi psal z Portugalska, co tam tedy budu zpívat a já mu odpovídala…Třeba písnička Stargate, já mu psala, že tady je plno hvězdných bran na této planetě… A on mi odepisoval, že ty sbory tam nechce a podobně, normálně mě dežurnoval. (smích) Jirka mi nechává svobodu…
JH: No, jen do určité míry…
JK: Jo, jen do určité míry, třeba řekne, že tady to vymažeme a natočíme znova, ale Pavel Trnavský je tvrdý, ten mi třeba řekne, potřebuji k tomu třetí hlas, tady ten vokál není dobrý, přitom já zpívám všechny vokály, že jo… A on mi někdy napíše a já mu odpovídám: Pavle, tohle to se nedá zpívat, a on na to: Tak se to nauč, já to taky musím hrát. (smích)
JH: Jana má velkou výhodu, že píše doslova nadčasové texty.
JK: Třeba ta nová deska Anarchy & Ecstasy, to jsme vůbec netušili, že se do toho tak trefíme, některé písničky a texty jsem napsala rok před tím, než vypukl ten virus…

Kde vlastně písničky vznikají? Tvoříte spolu někde v domácím studiu?
JK: Všude, kde se dá. Třeba některé písničky vznikly i v restauraci, nebo třeba jdeme na břeh moře, Jirka vytáhne kytaru a hraje (a začne zpívat – "tááá dááá táá dadá") a já na to začnu zpívat třeba: "Dej mi sílu jíííít…"

A texty?
JK: Já to mám tak, že ty texty ze mne lezou celé rovnou, já je nikdy neopravuji, mám v tomhle velkou výhodu… To jsem měla i s Pavlem Trnavským, ale hlavně s Jirkou…Já nevím, jestli bych to dokázala s někým jiným, protože my jsme tak naladění na sebe… Jirka je sice bubeník, ale v Anglii dostal školu od kytarové legendy, úžasného kytaristy, který se jmenuje Skip McDonald.

Chystáte k novému albu koncerty? Nebo třeba turné?
JH: Jsme domluveni s firmou Joe´s Garage Davida Gaydečky, který zastupuje třeba Michala Prokopa a organizuje také festival Metronome, nebo United Island of Prague, a nedávno zorganizoval například i ten velký koncert v Národním divadle Národ sobě. Tak s ním máme dohodu, že nám udělá několik koncertů. Zatím jich máme nasmlouvaných asi šest nebo sedm. Na každém tom koncertu to budeme křtít.
JK: My měli to naše nové album pokřtít v Akropoli tady v Praze, loni v prosinci. Ale kvůli tomu covidu nám to nakonec zrušili, tak my jim rovnou napsali, že to je segregace, a oni ani nám nedali žádný náhradní termín.

Kdo s vámi hraje na koncertech?
JK: Za chvíli za námi dorazí náš nový basák Honza Pokorný, říkáme mu Poky… Ááá, tady zrovna je, to je Poky. (Honza Pokorný přichází a vítá se s oběma) Pojď sem, já tě obejmu a představím… Honza je skvělý basák a dělá neuvěřitelnou show na koncertech, vyskakuje do výšky… My jsme měli basáka Kaštánka, ale ten nám před pár lety umřel na rakovinu. A hrál s námi i Zdeněk Baron Juračka, ten také bohužel zemřel. Teď s námi na kytaru hraje Zoty, a pak mám ještě nového rošťáka, alchymistu, on hraje na různé samply a elektroniku, to se nám hrozně líbí. A pak máme ještě dva tanečníky, Jirka někdy protestuje, ale mně se to líbí, já je vůbec v ničem neomezuju. Nechávám jim volnou ruku v tom, co si obléknou, a oni kolikrát mají kostýmy, že já skoro omdlím, když to vidím, jak nádherně jsou oblečení. Já to beru, že jsou to takoví naši šamani, nazvali jsme to Metadance. Jsou spontánní.

Tak hodně úspěchů s novým albem na koncertních pódiích!
Děkujeme! A přijďte se podívat.

Text: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová
Témata: Jana Kratochvílová, Jiří Hrubeš, rozhovor, Anarchy & Ecstasy, album