ROZHOVOR | Jiří Hrubeš: Zahráli jsme první písničku a lidé na nás křičeli, ať s tím jdeme do prdele

Mohl bys zavzpomínat na své hudební začátky a na počátky Pražského výběru?
Někdy v letech 1978 až 1979 za mnou na jednom festivalu přišel Michael Kocáb a říká mi: „Nechceš si brnknout?“ Já se ho ptám: „Co to jako znamená?“ A on na to: „Že bychom spolu hráli v kapele.“ A já mu na to říkám: „A víš, co to znamená – že se mnou půjde i Michal Pavlíček!“ Na to on kývnul a tady někde se datují začátky novodobého Pražského výběru.

Příběh českého hitu: Pražský výběr - Na václavskym Václaváku

Předtím jste s Michalem Pavlíčkem hráli jazz?
Těch formací byla spousta. Michal Pavlíček hrál v Expanzi 1, kde byla silná sestava, Jirka Novotný na basu, Jirka Jelínek na kytaru, Pavel Trnavský na bicí... Pak se rozpadli, Michal hrál nějakou dobu v kapele Bohemia, ale ta se po čase taky rozpadla. Ani jeden jsme neměli kde hrát, tak jsme založili Expanzi 2. To bylo někdy v roce 1978. Kromě nás a Jirky Novotného v ní byl ještě například Štěpán Markovič. Takhle začala moje spolupráce s Michalem Pavlíčkem. Pak jsme spolu vystupovali ještě s Janou Koubkovou v její kapele Horký dech, já jezdil třeba i se Žlutým psem, pak jsme hráli sami dva – takzvané duo PavBeš, Pavlíček-Hrubeš. On Michal musel být všude první. (smích) A BešPav znělo blbě. (smích) Poté jsem dostal nabídku od Michaela Kocába. Hráli jsme támhle a tůdle, a pak jednou přišel s tím, že viděl hrát na basu nějakého šílence. Tak jsme ho vzali. To byl Vilém Čok.

Chvíli s vámi ovšem hrál na basu i Ondřej Soukup...
Ten to s námi chvíli zkousnul. Pamatuji si, že pod názvem Pražský výběr jsme hráli na prvním jazzovém festivalu v Hradci Králové, tam, kde nás o dva roky později rovnou zavřeli. (smích) Ondřej Soukup byl výborný, byl pro každou srandu. My zahráli první písničku a lidi na nás křičeli – „běžte s tím do prdele.“ (smích) Ale koncert jsme odehráli celý. Po nějaké době odešel Ondřej Soukup ke Gottovi, což jsme zmínili při nahrávání první desky Straka v hrsti. „Haló, Soukup,“ znáš to, ne? A místo něj se zanedlouho objevil Vilém.

A s ním jste šli zanedlouho do studia natáčet album Straka v hrsti, které nakonec skončilo nadlouho v trezoru...
Původně bylo prý domluveno, že ve studiu natočíme jen singl, který vydá Panton. Ale my jsme natočili rovnou celou desku. To se trochu pojí s Janou Kratochvílovou. Když jsme desku natáčeli v A-studiu v Karlíně, Jana byla v té době na festivalu v Irsku. Nahrávali jsme po večerech, přes den už byly domluvené nějaké frekvence. A jednoho dne přišel někdo ze studia a říká: „Jestli chcete někdo nahrávky Jany Kratochvílové, tak si pospěšte, protože zítra se to všechno maže.“ Chtěli zničit všechny nahrávky, co po ní zbyly, zakázali jí se vrátit do republiky a oznámili, že když se vrátí, tak půjde na dva roky do vězení.

Ona byla přinucena zůstat v Anglii a ty ses rozhodl emigrovat po nějaké době za ní...
Jo, tady jsem to nemohl vydržet, ještě bez ní... Miláček, to se nedalo nic dělat, musel jsem za ní. My jsme stejně v té době nemohli hrát, měli jsme zákaz. Zatkli nás v roce 1982 a já za ní odjel na podzim 1984. Takže přes dva roky. Stihli jsme tedy ještě natočit Straku v hrsti, která šla sice hned do trezoru, ale někdo zkopíroval pásy a nahrávka se pak šířila po republice v mnoha desítkách kopií. Na desce pak paradoxně vyšla až po našem druhém albu Výběr, to byl takový guláš. Jinak jsem občas nahrával bicí na desky různých kapel a muzikantů, třeba na album skupiny Mahagon Slunečnice pro van Gogha nebo Kousek přízně od skupiny Marsyas, nahrával jsem i s Otou Petřinou a Janem Spáleným desku Asi v tom bude nějaký háček.

ROZHOVOR | Jana Kratochvílová: Život v Anglii po vynucené emigraci nám otevřel oči

Jaké byly tvé začátky v Anglii? Hrál jsi hned s Janou Kratochvílovou, nebo jsi zkoušel hrát i v jiných kapelách?
Jana byla uvázána na německou firmu Polydor, kde měla mnohamiliónovou smlouvu. Ještě stihla tu dobu, kdy se v šoubyznysu rozhazovaly prachy. (smích) Svou sebedůvěrou a vírou, že to dokáže, ale taky určitou urputností, si Jana půl roku po tom, co zůstala v Anglii, vydobyla ten deal, kontrakt. Samozřejmě na bázi toho, že umí mimořádně zpívat a že se umí prezentovat. Oni to viděli a slyšeli. Já si pamatuju na večírek, kdy u Polydoru vyšlo její album Bohemian. Vedení Polydoru pozvalo zástupce veškerých svých poboček, americké nebo třeba i japonské, a Jana tam tehdy vyskočila na stůl a pořádně to tam rozjela. Japonci na to koukali jako u vytržení a hned volali: „Kde je ten papír, kde je ta smlouva, podepisujeme.“ Okamžitě souhlasili, že to také vydají, no, nakonec to v Japonsku vyšlo, ale v Evropě jen v několika zemích, v Německu nebo Francii, a v Anglii vyšly jen singly, což ovšem mělo jinou příčinu.

V počátku jsi tedy v Anglii s Janou nehrál?
Já se nejdříve rozkoukával, bylo to v období, kdy klasickým bubeníkům na nějakou dobu takzvaně odzvonilo. Nastoupil fenomén automatického bubeníka, který se používal i v nahrávacích studiích. Takže to nebylo jednoduché. Já měl jet původně s Janou promotion turné po Evropě k albu, ale z toho nakonec sešlo, protože oni chtěli jen Janu, z provozních důvodů, takže ona zpívala sama, například na americké vojenské základně v Berlíně, v Paříži vystupovala například s princeznou Stefany v nějakém hudebním pořadu. Za těch 5 miliónu západoněmeckých marek přeci jen po ní požadovali nějaká vystoupení. Takže to bylo nastartované, desítky rozhovorů pro světový tisk, někde v ní dokonce viděli novou Madonnu, a Jana byla touhle smlouvou vázaná, vystupovala třeba s kapelou Europe a tak podobně, to byla osmdesátá léta. Já jsem hrával v londýnském hudebním podhoubí, se spoustou kapel, třeba s Angels in Aspic. Také jsem dost maloval. První bicí jsem si koupil z peněz za prodanou koláž, ty také dělám rád. Později jsem si v Londýně otevřel nahrávací studio v Rainbow Theatre.

V tom slavném hudebním divadle?
Rainbow Theatre byl legendární sál, kde probíhaly skvělé koncerty a hrály tam opravdu všechny rockové hvězdy, které ve světě něco znamenaly. Původně to bylo divadlo, pak se z toho stalo kino pro asi dva tisíce sedících diváků, ale na koncerty tam bylo až šest tisíc fanoušků. Já objevil jeden starší magazín a tam jsem si nalistoval, kdo tam od počátku sedmdesátých let vystupoval – mj. The Beatles, Frank Zappa, David Bowie, Rolling Stones, Deep Purple, také třeba Pink Floyd, Queen, Bob Dylan, Bob Marley, Eric Clapton nebo Paul McCartney, zkrátka všichni, kdo něco znamenali (Jimi Hendrix zde v roce 1967 poprvé na koncertě zapálil svou kytaru Fender Stratocaster, při čemž si popálil prsty, v prosinci 1971 v sále například jeden fanoušek ze žárlivosti shodil při koncertě z pódia Franka Zappu, který si při pádu zlomil ruku a poranil hlavu a musel být šest týdnů hospitalizován v nemocnici, fanoušek pak strávil rok ve vězení. Svá živá alba zde natočily např. kapely Yes, Genesis, Thin Lizzy, Iron Maiden, nebo the Beach Boys, pozn. autora).

Jak jsi se k tomu dostal?
Když to pro veřejnost zavřeli, podařilo se nám ho získat a několik let jsme tam měli studio a tam se to začínalo mlít, scházelo se tam množství skvělých muzikantů, seznámil jsem se třeba s kytaristou Skipem McDonaldem, v té době měl kapelu Tackhead s Dougem Wimbishem z Living Colour a s dalšími muzikanty, také mě v té době učil na kytaru. Pak jsme tam otevřeli ještě zkušebny. Pak jsme se přesunuli jinam. Já jsem v Londýně postupně vybudoval pět nahrávacích studií. A poté, když Janě vypršel pětiletý kontrakt, kterým byla vázaná, jsem začal hrát s ní, když jsme založili kapelu Illuminatica. Vystupovali jsme třeba na legendárním festivalu Glastonbury.

V Glastonbury? To musel být velký zážitek.
To byl. Obrovský. Ale další zajímavý zážitek byl, když za námi po vystoupení přišli nějací britští fanoušci a říkali mi: „Hele, my jsme se vsadili o flašku vodky, že ten váš zpěvák je z Brazílie?“ A mysleli Janu. (smích) Jana už tenkrát vystupovala v roušce, já ji vždy přivedl na pódium až přímo na koncert. Zpěvák z Brazílie. Tak to mě fakt dostalo.

Text: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová, Bontonfilm, archiv Pražského výběru
Témata: Jiří Hrubeš, Jana Kratochvílová, Pražský výběr, Illuminatica, Michal Pavlíček