ROZHOVOR | Kuba Ryba (Rybičky 48): Baví mě dělat cokoliv, co trochu vybočuje

Klub Česká 1, 22. listopad 2002, Kutná Hora. Právě před dvěma týdny jste založili kapelu Banánový Rybičky. Pokusme se vrátit – jaká byla tehdy atmosféra? Měli jste strach z prvního vystoupení? Jak jste si to užili?
Na koncertě hráli tři kapely včetně nás a bylo tam asi padesát návštěvníků klubu. Většinou kamarádi nebo spolužáci. Skoro celej koncert jsem měl zavřený oči, protože jsem se styděl, že zpívám. Předtím už jsem v kapele hrál, ale nikdy nezpíval. Vím, že jsme se potom dost napili. (smích)

Je možné si taky vzpomenout, která skladba měla tehdy největší ohlas?
Myslím, že tenkrát to byla písnička Neonacista. Několikrát jsme ji opakovali. Bylo to o tom, jak jsou náckové pitomý individua.

Poslední koncert před O2 arenou. Rybičky 48 rozezpívaly Litomyšl

Vaše první demo Taková normální kapela mělo 13 skladeb a třináctce jste zůstali věrní. Je v tom nějaká pověrčivost, symbolika? Vy si vůbec rádi hrajete s čísly, že? O slovech nemluvě. Vaše neologismy jsou pověstné, ať už v titulech desek či textech, názvech tour. Za všem stojí frontman?
Já myslím, že na prvních třech demáčích bylo třináct písní spíš náhoda. Pak už jsme tomu šli na ruku, když nás na to někdo z fanoušků upozornil. Ne vždycky jsme se toho drželi. Názvy desek a texty dělám já, takže to bude asi na můj vrub, ale taky něco vznikne při debatě v kapele.

V roce 2006 vydáváte album Adios Embryos, máte za sebou stovky koncertů, velké festivaly... Jaká tehdy byla vaše vlastní „reality show"? Bylo hodně „divoký večírek"?
To jsme měli první větší festivaly, ale hráli jsme v brzkých odpoledních hodinách. Často jsme jeli dva a někdy i tři koncerty denně. Byla chuť hrát a ukázat se kdekoliv. Ale ano, byl to divokej večírek... Ono to bylo celkově hodně divoký prvních sedmnáct let. (smích)

Za následujícím úspěchem je jistě velký kus práce, a to nejen členů kapely. Je někdo, koho byste z toho obklopujícího týmu vyzdvihl?
Kapela určitě, ale obrovským kusem ke všemu přispěl náš manažer Martin. To je pátej člen kapely. Je s námi téměř od začátku. Později samozřejmě osvětlovač, zvukař, technici, řidič a mraky dalších lidí. Dneska už máme kolem sebe tým okolo dvaceti osob. A každej je důležitej.

Zajímavé, plné humoru vám vlastním, jsou i videoklipy. Jak tady vypadá vaše práce? Je to dlouhodobý proces, nebo vše vzniká intuitivně, jen tak?
Klipy velmi často vymýšlím já. Buďto přijdu s námětem, ze kterého potom profík udělá scénář, nebo ho napíšu přímo já. Hodně s konkrétními nápady pak pomáhaj kluci z kapely. Většinou mě napadne nějaká hovadina, a pak se bavíme o tom, jestli je to možné, nebo ne. Často to možné je. (smích)

Příběh českého hitu: Rybičky 48 – Léto

Těsně před patnáctým výročím kapely (před veleúspěšným Tour 115 let ve vyprodaném Karlíně – pozn. redakce) jste v jednom z rozhovorů uvedl: „Podle mě jsem jeden z největších punkáčů v republice, jenom to nevedu tím tradičním způsobem. Žiju mimo systém tak, jak to dovedu. Takže věci, co nemusím dělat, nedělám a žiju si jak dítě." Platí to stále?
Já myslím, že jo... Třeba daně platit musím, dodržuju bezpečnou jízdu autem, protože nechci ohrozit nikoho jinýho, ale zároveň si dělám cokoliv, co chci, pokud tím neomezuju svobodu někoho jinýho... Mám rád kontroverzní věci a baví mě dělat cokoliv, co trochu vybočuje. V dnešní překorektní době je to ale až zbytečně jednoduchý.

Punk, pop. Můžete potvrdit po letech, že jsou slučitelné?
My jsme tenhle termín nevymysleli... Vznikl v zámoří, a jelikož jsme jeli v podobný vlně jako tehdejší západní kapely, tak nás tak označili tehdejší novináři. Ale popravdě nechápu, co je na tom nespojitelný. Všechny zásadní známý původní punkový kapely jako Ramones, Pistole a další byli hlavně pro puberťáky, jako je dneska třeba Justin Bieber. Jen tehdy byli mladý víc nasraný, chtěli jít proti mainstreamu a vybrali si novou vlnu... Upřímně, všechny tyhle kapely hrály za nemalý peníze a byly to normálně komerčně úspěšný bandy.

Ještě trošku minulosti. Pamatujete si vaši první desku, co jste si koupil, dostal?
První CD, co jsem si půjčil v knihovně, byl Nimrod od Green Day. Desku jsem si přehrál doma na kazetu a udělal si svůj vlastní booklet. Na kupování alb jsem takhle mladej neměl peníze.

Které kapely nebo interpreti vás v minulosti nejvíc ovlivnili?
Mám poměrně velkej rozptyl. V pubertě, což mě do budoucna ovlivnilo asi nejvíc, jsem poslouchal Nirvanu, Mötley Crue, The Beatles, Mötorhead, Pearl Jam, AC/DC. Já miluju veškerou rockovou muziku, pokud to má koule.

Vaše oblíbená kapela Mötley Crüe kdysi uvedla, že je lidi „můžou milovat, nebo nenávidět". Vnímáte podobně postoj i k vaší kapele, popularitě všeobecně? Napadlo mě to v souvislosti s tím, že si moc „neladíte" s anketou údajné popularity Český slavík. Váš „český brabec" byl asi výstižný.
Mötley Crüe jsou úplně jinej level. Zažili asi úplně jiný mordory a navíc Nikli Sixx je mistr píárka a propagace. Jinak kontroverzi asi vzbuzujeme. Na Slavíka jsme celou dobu srali, ale minulej rok jsme to poprvé zkusili. Oslovili jsme fanoušky, ať pro nás hlasují a skončili jsme na 4. místě. Po tom, co tam předvedl "majitel" toho ročníku Karel Janeček, tak jsme znechuceně odešli a už se toho nejspíš nikdy nebudeme účastnit. 

Skladba Kickstart My Heart zmiňované kapely patří k mým oblíbeným. Co vás bezpečně nastartuje? Co je pro vás v životě, v práci tím pomyslným hnacím motorem?
Moje taky! Momentálně mě totálně nabíjí můj malej synek. Hlavně v soukromí. Na koncertech mě nabíjí, když je plno a lidi udělaj skvělou atmosféru.

A co byste popřál kapele do další dvacítky?
Zdraví a dalších 40 let! (smích)

Text: Alena Kaňová, foto: Jana Braunová, Jaroslav Noska
Témata: Rybičky 48, Kuba Ryba, rozhovor