ROZHOVOR | Pepa Bolan (Mandrage): Víťa by si zase moc rád zahrál. Nějaké koncerty fanouškům i sami sobě dlužíme

Historie Mandrage se začala psát v roce 2001. V sestavě, v jakém jsme kapelu znali, jste začali hrát v roce 2004. V tom období jste do ní naskočil i vy. Jak na ta léta zpětně vzpomínáte?
Lidé mají tendenci vzpomínat jen na to hezké, takže popisovat to pouze v superlativech by bylo takové zavedené klišé. Byla tam samozřejmě spousta krásných prvních vjemů. První demo, první koncerty, které probíhaly všelijak, první deska, první turné a vše s nejasnou vidinou, že se třeba jednou zadaří a budeme se moci věnovat pouze tomu, co nás baví, a to byla muzika. Pro mě to zpětně byla složitá doba. Měl jsem nejistou práci, v kapse ani floka, posléze přišlo na svět moje první dítě a do toho jsem se chtěl naplno věnovat Mandrage, takže jinými slovy: žil jsem z ruky do huby a coural jsem se s adolescentama po koncertech, protože nám to všem tehdy přišlo dobrý. Když si na to vzpomenu, zní mi to šíleně, ale samozřejmě jsem rád, že jsem to prožil.

TOP 10 písní Mandrage. Plzeňská parta svou kariéru utla v tom nejlepším

Byl jste v kapele nejstarší. Přistupovali k vám (alespoň v začátcích) ostatní kluci s větším respektem? A nevznikaly s ohledem na to – i třeba co se muziky týče, nějaké generační „třenice"?
Byl mezi námi patnáctiletý rozdíl, takže ten se samozřejmě chtě nechtě projevoval ve všem, ale snažil jsem se hudebně přizpůsobit jejich mentalitě a neměl jsem problém skládat písničky, které byly uvěřitelné jejich věku a cílové skupině, kterou byla kapela v té době schopná oslovit. V soukromí třeba poslouchám převážně metal, ale věřte mi, že z pódia je lepší koukat na hezký holky, než na kotel upocených pivařů. (smích)

V roce 2007 jste pod Universal Music vydali debutové album Přišli jsme si pro vaše děti. Vydavatelství mají tendenci kapelám do toho, jak jejich písně budou znít, mluvit. A zejména ty začínající si většinou nedovolí dupnout a říct, že to chtějí podle sebe. Jak tomu bylo u vás? Zkoušelo se vám v tomto směru vydavatelství něco podsouvat, něco měnit?
Ha-ha. Vzdorovat estabilishmentu je takové romantické téma, které vypadá hezky ve filmu, ale reálně když si chceš dělat věci jenom podle sebe, pak nechoď za jinými lidmi, aby ti s tím pomohli. Hudební vydavatelství není charita, která do tebe investuje peníze, aby ses za ně mohl vyblbnout. Pokud podepíšeš smlouvu, že ti někdo dá milion na studio, producenta, klipy, udělá PR, promo a je schopný to vložit do éteru, pak se nesmíš divit, že na to má nějaký názor. Navíc lidi z U-Music nejsou žádní neználkové, ale zkušení matadoři, kteří se v hudebním průmyslu pohybují desítky let. Jejich názory nelze samozřejmě brát jako nějaké dogma, ale určitě je dobré si je vyslechnout a vzít si z toho to, co je pro tebe pozitivní. Záleží pouze na tobě, jaký jsi člověk. Pokud jsi přesvědčený o své genialitě, pak to samozřejmě bereš negativně a máš pocit, že se tě někdo snaží tvarovat podle sebe. Takových kapel bylo tisíce a dodnes o nich nevíme. O nějakém podsouvání nemůže být ani řeč, ale zdravé diskuze probíhaly. Mezi kapelou a vydavatelstvím by měla vzniknout kooperace. Pokud to tak kapela necítí, ať si vydává desky sama.

Opravdový úspěch přišel až se singlem Hledá se žena a třetím albem Moje krevní skupina. V tomto období jste údajně odjeli 180 koncertů během jednoho roku. To muselo být šílené...
Nevím, kde se to číslo vzalo, ale i kdyby to tak bylo, nepřijde mi to tolik. Rok má zhruba 250 pracovních dnů. Kluci do práce nechodili, takže pro ně to byla zábava. Já do práce chodil a dal jsem všechny koncerty plus 250 dní v rachotě, což bylo trochu složitější, ale taky jsem to přežil. Tehdy nám domlouval koncerty Martin Řehoř, který měl pod sebou jako hlavní kapelu Rybičky 48 a ty jich odjely ještě víc. Jednou jsem se bavil s Petrem Jandou a ten mi říkal, že v začátcích Olympiku odjeli přes šedesát koncertů za měsíc, což už se dá nazvat šílené.

Nedolehlo to na vás, co se vztahů v kapele týče? Byli jste ten typ kapely, která se nehádá, anebo u vás naopak docházelo k výměně názorů často?
My jsme hráli rádi, takže nám to vyhovovalo. Nějaké spory samozřejmě byly, ale nevzpomínám si, že by to překračovalo nějakou míru, která je běžná v každém kolektivu.

Kdybyste měl vybrat jeden moment, na který rád vzpomínáte, jaký by to byl?
Náš vztah se soustředil spíš profesně kolem kapely a ve volných chvílích si každý rád od toho odpočinul a trávil čas se svojí rodinou a kamarády. Těch vzpomínek je spousta, takže těžko vypíchnout nějaký konkrétní momenty. Ale třeba první turné s kapelou Peha nebo pařby po koncertech s Rybičkama a koncerty v Anglii, to všechno jsou hezký vzpomínky.

ROZHOVOR | "Žili jsme si moc dobře, to nikdy nevydrží dlouho," říká Matyáš Vorda z Mandrage po roce od konce kapely

A na co jste za léta fungování Mandrage nejvíc pyšný?
Být na něco pyšný mi přijde jako celkem divná vlastnost. Jsem rád, že některé písně přežily zub času a hrají se dodnes, ale pyšný je strašné slovo. Vnímám to spíš jako feedback, že za člověkem aspoň něco zůstalo.

Nechybí vám koncertování, davy, které zpívají vaše písničky?
Ano i ne. Když se dnes rozhodnu, že zítra pojedu do Japonska, tak tam pozítří jsem, což se absolutně neslučuje s kapelovým životem, kde musíte plánovat dva roky dopředu. V tomto ohledu je teď můj život naprosto dokonalý. Mám svůj tetovací salon, kde se mohu umělecky vyřádit, vše si plánuji a řídím podle sebe, takže mám čas i na cestování a všechno tohle mi naprosto vynahrazuje kapelu, čímž nechci říct, že bych si někdy nezahrál, ale spíš nad tím nemám čas přemýšlet.

Když jste se loučili, bylo to hodně emocionální nejen pro vás, ale i pro fanoušky. Jak na to období s odstupem vzpomínáte? Říkáte si, že jste mohli udělat něco jinak?
Nevím co v takové situaci lze dělat jinak.

Spousta lidí za konec Mandrage vinila jen Víťu Starého, vy jste ale vyloženě na něj vinu nikdy neházeli. Přesto, bylo téma jeho zdraví v kapele na pořadu dne? Zkoušeli jste s ním mluvit?
Samozřejmě.

Slyšela jsem, že v roce 2012 jste se prý ocitli v podobné situaci jako před čtyřmi lety. Je to pravda? A jak se vám tehdy povedlo vše ututlat?
No comment. Když máte problémy s manželkou, tak to také nerozkřikujete na náměstí.

Neměl jste kvůli tomu někdy touhu sám kapelu opustit?
Každý kdo měl kdy nějakou kapelu, měl asi v určitý moment slabou chvilku.

O Vítkovi proběhly v médiích v posledním roce různé spekulace. Jste s ním v kontaktu? Mohl byste případně fanouškům osvětlit, jak na tom nyní ve skutečnosti je? Jistě o něj mají obavy...
S Víťou jsem v kontaktu a pokud o sobě bude chtít mluvit, určitě to zvládne beze mě. 

Můžete nyní, čtyři roky od poslední koncertu, říct, že Mandrage již definitivně skončili?
Já opravdu netuším. Bylo nás v kapele pět, takže to není otázka pouze na mě. Co jsem naposledy mluvil s Víťou, říkal, že by si zase moc rád zahrál. Já bych s tím problém neměl, myslím si, že nějaké koncerty fanouškům i sami sobě dlužíme, ale bohužel si to nemyslíme všichni, takže asi máme smůlu.

Myšlenku na založení nové kapely jsem zavrhl

Nyní občas hostujete na koncertech svých kolegů (například u Marka Ztraceného). Nepřemýšlel jste o založení nové kapely?
Tuhle myšlenku jsem zavrhl už tenkrát. Zakládat nové kapely ve 48 letech mi přijde legrační.

Věnujete se vy sám ještě nějakým způsobem hudbě? Píšete například pro jiné hudebníky?
Ne, nedělám to. Písničkam aby dávala smysl, se musí vysedět a nerad bych umřel slavnej a chudej. (smích)

Vaše písně dodnes hrají rádia, můžeme je slyšet na zábavách. Když nějakou z éteru slyšíte, jaké pocity to ve vás vyvolává?
Když jsem poprvé slyšel svoji písničku v rádiu, byl to zvláštní pocit, ale pak už jsem to začal brát jako normální součást života. Samozřejmě to udělá radost.

Po konci Mandrage jste začal naplno tetovat. Kde se ve vás vášeň pro tetování vzala?
Začal jsem tetovat ještě když kapela fungovala, protože neumím jen tak nic nedělat. S kapelou si odjedete víkendy, a pak máte celý týden volno, takže mě to nicnedělání moc nebavilo, ale bral jsem to spíš jako hobby. Když ale kapela skončila, mohl jsem tomu dát 100 % svého času.

Vzpomenete si na moment, kdy jste vzal do ruky poprvé tetovací jehlu? A na čem jste se učil tetovat?
Učil jsem se na lidech. Dnes samozřejmě existují umělé trénovací kůže, ale je to zcela jiná disciplína. Pilotovat letadlo na trenažéru a fyzicky si do něj vlézt a vzlétnout je také velký rozdíl. Já měl to štěstí, že jsem měl vždy kolem sebe spoustu bláznivých lidí, takže umělých kůží nebylo potřeba.

Na svoje první kérky se snažím zapomenout

A kdy jste poprvé vytetoval něco někomu jinému? Co to bylo a komu?
Měl jsem mezi tatéry spoustu kamarádů, takže hned na začátku jsem dostal dobrou radu, že největším nepřítelem tatéra je obava a nervozita. Na svoje první kérky se samozřejmě snažím zapomenout jako na svoje první holky. (smích)

Tatéři se ve svém stylu tetování hodně liší. Jak byste popsal ten svůj?
To musí asi posoudit někdo jiný. Za mě zabřednout do jednoho stylu znamená vytvořit si mantinely. Já dělám velké i jednoduché kérky, tzv. flashe. Realism, black and grey, abstract, geometrii, neo traditional, new school, old school, polynesii i maori, dotwork, greywash i color atd. Bez ohledu na styly se snažím každou kérku udělat nejlépe, jak umím, a pokud mi někdo dá volnou ruku, pak pravděpodobně vznikne něco, co se dá nazývat mým stylem. Mam rád třeba kombinaci realismu s abstraktem.

Mandrage interview: Naše dodávky mezi sebou cestou na koncerty soupeří

V tetování je jakákoliv chyba nevratná. Měl jste na počátku obavy?
Tatér samozřejmě není robot, ale nejlepší cesta jak se naučit plavat je skočit do vody a když zjistíte, že to jde, obavy zmizí. Pokud je tatér dobrý, pak chyby nedělá a pokud ji udělá, pak si s ní poradí.

Odkud čerpáte inspiraci pro své návrhy?
Sleduji trendy a mám spoustu oblíbených zahraničních tatérů, kteří jsou pro mě velice inspirativní. S nástupem internetu a sociálních sítí se rapidně zvedla kvalita a možnosti stylů a motivů. Dříve jste šel do tetovacího salonu, kde jste si buď vybral motiv z katalogu, nebo vám tatér načáral nějaký nesmysly a vy jste doufal, že to dobře dopadne. Dnes máte ty nůžky díky digitálním technologiím mnohem otevřenější. Já občas používám k vytvoření motivů i umělou inteligenci, která je schopná mi vygenerovat co potřebuji. AI vám samozřejmě nezaručí dokonalý motiv, je to pouze jeden z nástrojů do celkové mozaiky, kterou si pak ještě upravuji buď digitálně, nebo rukou. Prostě využívám všechny dostupné možnosti, které dnešní doba nabízí.

Za ta léta jste si zvládl vybudovat vlastní tetovací salón. Co vše je k tomu dnes potřeba? Hádám, že vás to muselo stát spoustu úsilí...
To je téma na samostatný rozhovor. Všechny kurzy, byrokracie a kulatý razítka už bych podstupovat nechtěl. Stát se profesionálním tatérem je celkem zdlouhavá a nákladná záležitost a nejdůležitější je praxe, kterou si nekoupíte, ani neurychlíte, tu si prostě musíte oddřít, ale funguje to jako v jakémkoli jiném odvětví, které se rozhodnete dělat. Začátky jsou vždy těžké, ale člověk když skutečně chce, tak dokáže všechno, co si zamane.

Myslíte, že vám v tomto směru trochu pomohla i známá tvář?
Když děláte skvělé kérky, dozví se to pár lidí a když děláte špatné kérky, dozví se to všichni. Vzhledem k tomu, že poptávka má vzestupnou tendenci, troufnu si říct, že lidé jsou snad s mými pracemi spokojeni. Kdyby tomu tak nebylo, pak člověku nepomůže ani známá tvář.

Spousta složitých tetování se dělá na několik sezení, která trvají několik hodin. Na čem vy jste zatím pracoval nejdelší dobu?
Každému tatérovi vyhovuje jiný systém práce. Já nejsem fanoušek extrémně dlouhých sezení. Po čtyřech hodinách kérování už je pro klienta nepříjemné i být v jedné poloze a nesmět se pohnout, takže pokud lze větší práce rozdělit, určitě to je pro všechny příjemnější. Některé věci samozřejmě rozdělit nelze a musí se vytrpět na jeden zátah, ale nikdy jsem si to nestopoval. Každá kérka se dá vydržet, ta bolest není tak strašná, jak se občas traduje, záleží samozřejmě na místě a motivu, ale pokud se s tím někdo patlá osm hodin, pak je to zbytečné týrání.

Ocitl jste se už někdy v situaci, kdy jste člověka přemlouval, aby se nenechal tetovat? (Například když byl podnapilý, chtěl nějaký šílený obrázek...) A jak to dopadlo?
Podnapilí lidé ke mně nechodí. Nemám to zařízené tak, že si ke mně přijdou lidi z ulice pro kérku jako do krámu pro mlíko. Na tetování je třeba mi napsat mail a objednat si termín. Člověk se tak vyhne i momentálním neuváženým nápadům.

Tatér se často ocitá v roli psychologa. Zažil jste to někdy? S čím nejšílenějším se vám lidé svěřují?
S klienty trávím spoustu času, takže těch neskutečných životních příběhů jsem si vyslechl opravdu hodně, ale vše zůstává mezi námi. Myslím, že by nikdo nebyl rád, kdybych jeho životní eskapády vytahoval veřejně, nicméně jsem si vyslechl vše od nemocí, zneužívání, týrání i znásilnění. Lidé mají po těchto zážitcích nejen jizvy na duši, ale i fyzické na těle a já pro ně můžu udělat alespoň to minimum, že jim ty fyzické pomohu odstranit. Ostatně přetetování jizev je moje oblíbená disciplína, protože z ní klienti mají vždy upřímnou radost a pokud bych měl jmenovat jednu vlastnost, kterou mi práce tatéra dala do života, pak je to určitá empatie.

Navštívil jsem 64 zemí

Hodně cestujete. Ovlivnilo cestování vaši tvorbu?
Cestování a poznávání světa je moje celoživotní láska, kterou jsem při fungování Mandrage dost zanedbával, takže si to teď hodně užívám a člověka to ovlivní hlavně osobnostně. Dostane větší nadhled na svět kolem sebe. Cestování mě naučilo dívat se na život jinýma očima, než jaké má Středoevropan zvyklý na materiální blahobyt. Pro tatéra je samozřejmě také dobré vidět, jak se řemeslo dělá v jiných koutech světa. V době Instagramu můžete vidět každému až do kuchyně, ale je to z valné části pozlátko, které je lepší vidět a zažít napřímo.

Máte spočítané, kolik jste procestoval zemí? A kde se vám zatím líbilo nejvíce?
Pocházím z generace, která se narodila v hluboké normalizaci, kdy cestování jak ho dnes známe, bylo naprosté sci-fi. Do svých dvaceti let jsem byl akorát s mámou vlakem v Rumunsku, takže i když mám momentálně za sebou 64 zemí, každý výlet je pro mě velká událost, kterou neberu jako samozřejmost. Nejvíce mě baví naprosto odlišné kultury. Necestuji, abych hledal hezká místa. Mám rád i ta ošklivá, i ta, kde prakticky nic není. Rád poznávám svět takový, jaký ve skutečnosti je, takže můžu říct, že se mi z hlediska nějakého cestovatelského dobrodružství líbilo v Bangladéši. Nicméně vám hned narovinu řeknu, že jsem větší zoufalost nikdy neviděl a kromě toho, že se tam používají auta a mobily, se toho od středověku moc nezměnilo.

Cestujete i do nebezpečných zemí. Proč si je vybíráte? A ocitl jste se někdy kvůli tomu v nějaké nebezpečné situaci?
To je jednoduché, taková Bolívie je mnohem zajímavější než Maledivy nebo Emiráty. Když chcete poznat svět, nemůžete jezdit do turisticky konzervativních zemí. Navíc já si nemyslím, že jsou země nebezpečné, nebezpeční jsou pouze lidé a ti jsou všude na světě dost podobní. Některé oblasti můžeme nazvat třeba rizikové, ale ocitnout se ve špatný čas na špatném místě lze i v relativně bezpečné zemi a některé se i často příliš démonizují. Například Pákistán je typický příklad země, o které se vede více negativních mýtů, než tomu ve skutečnosti je. V Pákistánu jsem dojel do Abbottábádu, kde se ukrýval Usáma bin Ládin a bylo to velice poklidné městečko v horách. Nedávno našli v Plzni v řece mrtvolu bez hlavy a ve dvě odpoledne pobodali nějakou ženskou přímo v centru, to se třeba v Abbottábádu nikdy nestalo, a přesto je tato oblast považována za rizikovější než Plzeň. Samozřejmě je třeba se vždy chovat s určitým respektem k danému místu, aby se člověk zbytečně nedostával do situací, které by mohly být nepříjemné.

Co vás na dané zemi vždy zajímá? Máte seznam věcí, které chcete vidět? Anebo spíše poznáváte tamní život?
Když jste v Paříži, asi je dobré vidět Eiffelovku, nebo z Delhi si zajedete do Agry na Taj Mahal. To jsou takové klasické pamětihodnosti, které je fajn si odfajfkovat, a pak už se raději bimcam bez nějaké hlubší rozvahy. Nejhorší, co můžete při cestování dělat, je mít očekávání. Mě vždycky nejvíce zajímá ten obyčejný život, takže opera, muzeum nebo historické vykopávky nejsou věci, které bych vyhledával. Raději jedu do Libanonu, kde na předměstí Bejrútu vaří bezdomovci v kotlíku oslí kopyta.

Za dva roky oslavíte padesátiny. Co byste rád do té doby ještě stihnul?
Padesátku neberu jako milník, po kterém už se člověk chystá na podzim života, takže co nestihnu před padesátkou, stihnu po ní.

Text: Andrea Štipčáková, foto: archiv Pepy Bolana, 2media, Tomáš Gál, archiv iREPORTU
Témata: Pepa Bolan, Mandrage, tetování, cestování