ROZHOVOR | Stingův kytarista Dominic Miller: Nezačnu zpívat. Teď opravdu není vhodná doba na to, abych si zničil kariéru

Jste na turné. Jak vypadá váš běžný den?
Je to úplně jiné, než když létáme letadlem. Pohoda. Kolem čtvrté odpoledne jdeme na zvukovou zkoušku. A právě na ní si většinou hrajeme i s novými nápady. Celé tak porůznu lelkujeme, vtipkujeme a blbneme. No a pak odehrajeme koncert.

RETRO 90s | Sting poprvé v Česku. Praha konečně slyšela Roxanne i další hity The Police

Připomíná to styl mladých začínajících kapel, kdy jsou všichni pořád spolu.
Přesně tak to je. Rád si připomínám, že právě tohle byl důvod, proč jsem vůbec vstoupil do hudební branže. Přesně tohle jsem chtěl dělat, přesně o tohle mi šlo. To, že to dělám na jiné úrovni s někým dalším, je jen bonus. Mým skutečným snem bylo a stále je právě tohle. Trávit čas s přáteli, kteří jsou zároveň úžasní muzikanti. Užívat si tu sounáležitost. Prostě si plníme sny. Všechny nás spojuje jedna věc – obrovská a opravdová vášeň pro to, co děláme. Všechno ostatní jde stranou.

Sounáležitost… Jste s kapelou na tomto turné rodina?
Rozhodně, i když mám samozřejmě i svou skutečnou rodinu. S mými muzikanty se ale vídám častěji než s vlastní rodinou, což je vlastně docela šílené. Jsme si velmi blízcí jako rodina, hlídáme se navzájem a staráme se o sebe. Jsme velmi vnímaví k náladám ostatních. Dokážeme se navzájem podržet, stejně jako by to udělala rodina. Navzájem se podporujeme.

Dochází i k nějakým třenicím nebo napětí?
Ne tak často jako ve skutečné rodině. Ale ano, někdy se napětí nevyhneme. I když vlastně ani ne, protože tohle děláme dobrovolně. Rodina není tak docela volba. Když máte děti, matky a sestry, nemáte na výběr. Jste prostě odkázaní jeden na druhého. Musíte spolu vycházet. Dynamika vztahů v kapele je samozřejmě úplně jiná než v běžné rodině. Přesto jde o rodinnou dynamiku, protože spolu trávíte spoustu času.

Prozradíte nám něco z programu vašeho pražského vystoupení, které proběhne 26. září?
Nikdy nemám program pevně daný. Nemám rád choreograficky nacvičená vystoupení, nevyhovují mi. Mám toho dost ve své běžné práci, takže na tomto turné, když jedu za sebe se svou kapelou, chci pravý opak. Mám obrovský repertoár, který kombinuje mou hudbu, skladby od Stinga, pár předělávek, něco od Bacha a spoustu dalších věcí. Celkem máme hudbu zhruba na čtyři hodiny. 

Kytarista Dominic Miller navodil v brněnském Cabaret des Péchés komorní atmosféru

Podle jakého klíče z takového množství vybíráte?
Nejraději to dělám tak, že prostě přijdu na pódium a snažím se vycítit atmosféru v sále. Co zahrajeme, rozhoduji podle toho, jaký vztah se mi podaří navázat s publikem. Je to jako rande u večeře. Když jdete na večeři a máte předem připravenou každou větu, nebude to asi zrovna vydařený večer. A ke svým koncertům přistupuji stejně. Rád vnímám atmosféru v publiku.
Je to vlastně taková spolupráce. Jde o kombinaci mé vlastní hudby a samozřejmě i hudby Stinga, protože ta je součástí mé kariéry už sedmatřicet let a já se na ní podílím, takže ke mně neodmyslitelně patří. Rád pokaždé zařadím i pár převzatých skladeb, ať je to trochu zábava. Mám v zásobě obrovské množství coververzí, protože miluju dobré písničky. Může to být cokoli od Bacha až po Bee Gees.

Kdyby vás tedy fanoušci následovali z města do města, pokaždé by slyšeli jiný setlist.
Tak především žádný pevně daný setlist neexistuje. Žádný nemám. Prostě začnu hrát a ostatní se přidají. Není to sice každý večer úplně jiné, protože určité skladby hrajeme rádi, takže je hrajeme častěji. A taky když některá skladba zafunguje, máme chuť ji opět zahrát hned další večer.  Ale rád kapelu překvapuji.

Překvapujete rád fanoušky i samotnou kapelu.
Přesně tak. Potřebuji totiž cítit, že pro ně ten večer stojí za to. Když vidím, že se usmívají a jsou třeba i překvapení, teprve pak mám pocit, že můžu komunikovat s publikem. Nejde o to přijít, ukázat, co umíme a čekat na reakci. Baví mě, když nás lidi vidí, jak třeba děláme chyby, trochu se trápíme, hodně riskujeme, vydáváme se hudebně nečekanými směry a sami zažíváme překvapení, zažíváme vlastní překvapení, což se pak přenáší i na ně.

Improvizujete na pódiu?
Hlavně se bavíme. Jedna z věcí, které jsem se naučil od Stinga, je, že když hrajete nějakou skladbu, měli byste respektovat její strukturu. Takže žádné nekonečné jamování. Nehrajeme 17minutové skladby. Mám rád sevřenost a disciplínu popové hudby. Miluju pop i rock. Rád tedy využívám skvělé jazzové muzikanty, kteří hrají svým improvizačním stylem, ale v rámci popové disciplíny. A asi i s popovou atmosférou.

LIVE: Sting v Plzni překvapil, polovinu koncertu věnoval The Police

Takže skladby vlastně přetváříte do trochu jiných zvukových podob.
Někdy je měníme přímo za chodu. Hodně používám signály. Třeba se podívám na baskytaristu a naznačím: „Tak jo, teď přejdeme do fis. Fis moll.“ A pak třeba zakřičím: „Refrén! Jdeme do refrénu.“ K instrumentální hudbě totiž přistupuji stejně jako k písničkám – se slokami, refrény a někdy i mezihrou. Platí stejná pravidla jako v popu.
A právě v tom je ta skvělá stránka komunikace s muzikanty. V jazzu je to obvykle o něco volnější. Já ale rád vyprávím příběh. I když jde o instrumentální hudbu, vždycky je v ní nějaký děj.

Zpívají si lidé někdy s vámi, nebo se prostě jen nechávají unášet hudbou?
Neznají úplně všechny skladby. Někdy totiž hrajeme věci z mých sólových alb, která nejsou zrovna slavná. Ačkoli mám i pár populárních kousků… Takže rád kombinuji skladby, které lidé znají, s těmi, které neznají. A někdy i s těmi, které my sami ještě moc dobře neumíme. Samozřejmě si lidé zpívají, třeba když hrajeme něco známého od Stinga. Mám z toho radost, protože i díky tomu vím, že mezi námi vzniká spojení.

Zmínil jste, že během zvukovek před koncerty pracujete na novém materiálu.
Ano. Vždycky.

Do konce roku by mělo vyjít nové album. Je už hotové?
Všechno je hotové, smíchané a připravené k vydání. Nová deska Diana vyjde přesně 20. listopadu.

Proč Diana?
Protože tak se jmenovala moje matka. Zemřela začátkem tohoto roku a já jsem jí chtěl nové album věnovat. Přiznávám se, jsem „mámin mazánek“.

To je krásné.
Je tam spousta nových skladeb, spousta opravdu zábavných věcí. Nejspíš je nebudeme naživo hrát všechny, ale určitě je začneme zařazovat do repertoáru. Ony vlastně stejně vždycky ty skladby zní naživo jinak než na desce. Ve studiu jsme strávili jen dva dny.

LIVE: Sting bral v Brně dech. V moravské metropoli předvedl bezchybnou show

Nahráváte alba na první pokus?
Většinou na první nebo na druhý. Vždycky děláme dva pokusy. A obvykle nakonec použijeme ten první.

Jaký pro to máte důvod?
Myslím si, že když s nějakým nápadem přijdete, zvlášť u improvizovaného motivu, zní to nejlépe. Je to ten nejautentičtější zvuk. Když totiž neustále opakujete stejný nápad, který jste použili už před dvaceti minutami, přestává být svěží. Je to stejné jako při konverzaci na večeři. Když s někým večeříte, pozná, jestli jste upřímní a bezprostřední. Výhodou prvního pokusu je, že bývá mnohem autentičtější než druhý, třetí nebo pátý. Naživo pak držíme kostru skladby, kterou muzikantům předložím. Následně přidáváme nové nápady, které na této struktuře staví. Dává to smysl?

Rozhodně ano. Nahrál jste i coververze písní Beatles. Jaký k nim máte vztah?
Když jsem byl dítě, první hudba, kterou jsem opravdu vnímal, byla od Beatles a Stones. A taky od Simon & Garfunkel a podobných interpretů. K Beatles mám velmi silný vztah. Jako dítě mě jejich tvorba naprosto uchvátila. A když jsem trochu povyrostl, začal jsem chápat, jak jsou jejich skladby vystavěné. Neřekl bych, že jsem Beatles přímo posedlý, ale rád se věnuji tvorbě konkrétních umělců, jako je Stevie Wonder nebo právě Beatles. Nebo obecně coververzím. Taky třeba písní Eltona Johna.

Co vás na tom tolik baví?
Když totiž proniknete hluboko do jejich hudby, lépe pochopíte jejich hudební jazyk, jejich dialekt i harmonickou slovní zásobu. Fascinuje mě hudební slovník Beatles a způsob, jakým psali písně. A taky jejich forma. Mluvíme-li o formě, jde o skladby dlouhé dvě a půl nebo tři minuty. Dokonalé, kompaktní písně.
Myslím, že o Beatles se bude mluvit i za sto let. A to se o mnoha umělcích říct nedá. Je jen hrstka takových, u kterých si člověk dokáže upřímně představit, že se o nich bude mluvit i za století, stejně jako se dnes mluví o Mozartovi nebo Bachovi.

Takže Beatles, nebo Rolling Stones? Máte obě kapely rád stejně?
Obě mám rád stejně, ale z jiných důvodů. Beatles mám rád proto, že jsou pro mě mnohem muzikálnější. Jejich skladatelská práce je opravdu skvělá. Stouni byli prostě víc „cool“. Měli opravdový rock'n'rollový a punkový přístup a skvělou energii. Třeba to, jak se někdy k publiku otáčeli zády.
Mick Jagger je podle mě neuvěřitelný frontman a v kapele funguje skvělá chemie. Líbí se mi jejich přístup. I když jejich hudbu jako takovou zas tak moc neprožívám. Je to trochu jako Arsenal a Tottenham nebo Blue a Oasis. Dva tábory.

LIVE: Koncert Stinga v pražské O2 areně připomínal závod Formule 1

Podobný druh rivality.
Vždycky jsem se zajímal o cokoli, co zní dobře nebo mě chytne. Jsem tomu otevřený. Takže mám rád to nejlepší od Stones i od Beatles. Ale od Beatles se mi toho líbí víc.

Máte rád i nějaké současné kapely?
Líbí se mi The Weeknd. Byla doba, kdy mě hodně bavila Billie Eilish. Myslím, že napsala opravdu skvělé věci. V současnosti vychází spousta hudby od písničkářů. Napadá mě třeba Jacob Cole, kterého mám fakt rád. Hraje víceméně instrumentální hudbu, takovou směs fusion, rocku, jazzu… Ale vlastně není žádná konkrétní kapela, která by vyloženě vyčnívala.
Před pěti nebo deseti lety jsem hodně poslouchal Bruna Marse. Líbila se mi ta produkce. Prostě mám rád veselý pop. Připomíná mi totiž Earth, Wind & Fire a Stevieho Wondera. Bruno je asi poslední zástupce popu, který sází na klasickou písňovou strukturu, což mám moc rád. Miluji chytlavou hudbu. Proto mám rád Beatles. Uslyšíte melodii, ta vám utkví v hlavě a zůstane tam.

Napadlo vás někdy do vaší instrumentální hudby i zazpívat? 
Občas mě to láká. Koneckonců zpívám doprovodné vokály se Stingem, ale jsem dost starý na to, abych věděl, že teď není ta pravá chvíle si zničit kariéru.

Zpěvem?
No… Třeba spíš svými smutnými a nepovedenými texty. Mé texty jsou hrozné. Neumím psát texty. Lidé nemají ani ponětí, jak těžké je napsat text. Napsat dobrý text. Sting je skvělý textař. Když posloucháte jeho text, často vůbec není o tom, co si myslíte. Miluju i texty Stevieho Wondera. Já sám texty nikdy psát nebudu. Ale občas mě napadne nějaký refrén, který bych si rád zazpíval.

Takže jde spíš o texty než o zpěv.
Ano, ale když neumíte psát texty... a neumíte zpívat... pak je asi lepší zůstat u kytary.

Ale vy zpívat umíte.
Co tam máte dál?

Váš koncert v Praze bude velmi komorní. Dáváte přednost velkým davům, nebo těmto intimnějším vystoupením?
Vlastně na tom až tak nezáleží. Důležité je spojení s publikem. Některé z vůbec nejlepších koncertů jsem odehrál před padesáti lidmi. Zažil jsem skvělá vystoupení před padesáti tisíci lidmi, ale zažil jsem i příšerná vystoupení před 50 tisíci lidmi. Prostě jsme si s publikem vůbec nesedli.

Kdy je těžší navázat spojení?
Čím je koncert komornější, tím je to náročnější. Svým způsobem je to mnohem těžší. Protože se nemáte za co schovat. Všichni vám vidí přímo do tváře. Žádné přetvářky. Je to prostě... Trochu se třesu. Jsem trochu nervózní, což je dobře. Tu energii mám vlastně rád. Jsem stydlivější. Rád navazuji kontakt s publikem. Malé publikum je skvělé. Opravdu se na to těším.

V čem je hlavní rozdíl, kdybyste to srovnal s vystoupením se Stingem?
Hlavní rozdíl je v tom, že se Stingem ten autobus neřídím. Zatímco u své vlastní hudby mám v rukou volant já. Hudebníci sledují, kam se snažím směřovat, kudy je vedu. Snaží se mi pomoct dostat se tam, kam chci. Všechno ostatní je stejné. Interakce mezi hudebníky. Vzájemná souhra. Prostor. Respekt. Pokora. Arogance. Od všeho potřebujete trochu. Někdy si rád představuji, že úspěšné vystoupení je jako chůze po velmi napjatém laně. Když se příliš nahnete na jednu stranu – tam je pokora a přehnaná zdvořilost – spadnete. A na druhé straně je arogance. Nebo sebevědomí. Když jste příliš sebevědomí, vychýlíte se z rovnováhy. Musíte tedy najít ten ideální střed. A to platí stejně, ať už hraji se Stingem, nebo se svou kapelou. Důvěřuji mu stejně, jako mí spoluhráči z kapely důvěřují mně. 

Dominic Miller vystoupí už 26. září v Praze. Vstupenky na jeho koncert zakoupíte zde. 

Text: Liv Boková foto: www.christophbombart-photography.com, Martin Hanáček, Karel Prchal
Témata: Sting, Dominic Miller, The Beatles, The Rolling Stones, Sebastian Bach, The Weeknd, Billie Eilish, Bruno Mars, Stevie Wonder, Elton John, Oasis, Blur, Bee Gees

Líbí se vám tento článek?

Veškerý obsah iREPORTu tvoříme s nadšením a pro všechny zdarma.

Pokud si naší práce ceníte, budeme rádi, když nás podpoříte drobným příspěvkem.

Zabere to jen vteřinu přes QR kód.

Číslo účtu 2374284369/0800

Díky, že nás čtete a podporujete!