Vydáno 17.11.2020 | autor: Hana Bukáčková
Letos to na výroční koncerty k 17. listopadu moc nevypadá. Zeptali jsme se českých hudebníků, jestli tedy oslaví Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva alespoň v soukromí. Jaké vzpomínky se jim během 17. listopadu vrací? A máme v roce 2020 vlastně, co slavit?
Pro mě je 17. listopad docela magickým datem. Letos jsem měla štěstí a seznámila se v Portugalsku s lékařem Álvarem Belezou, který stál v roce 1989 v čele portugalských studentů, kteří přímo podpořili sametovou revoluci. Rozdávali květiny a veřejně se postavili za studenty. Hodně jsme si o té době vyprávěli, o tom, jak to celé prožíval jakožto mladý kluk.
Co mě zaujalo nejvíce, bylo to, že spousta portugalských studentů byla ideově komunisticky založená, protože v Portugalsku mají levicové strany docela velkou tradici. Komunismus se tam nikdy opravdu reálně neprojevil, takže ho vnímají v podstatě dost romanticky.
RECENZE: Hrdinka naší doby Vladivojna La Chia vydala nahrávku, jaká se v Česku neslyší často
No a ti studenti, když viděli, co totalitní režim v praxi znamená, začali vehementně podporovat Václava Havla, kterého telefonicky propojili s Mário Soaresem. Havlovi na jeho inauguraci dokonce dovezli i Renauta jako symbol západu. Havel na oplátku o rok později už jako prezident navštívil nejzápadnější cíp Evropy Cabo da Roca, kde vznikly slavné fotografie.
Letos si pustím si k 17. listopadu film Havel. Nebo nějaký dokument. No a budu tajně doufat, že se brzy objeví nějaká výrazná osobnost, která trošku navrátí české politice čest a vážnost.
Je hodně událostí, které vnímám jako veledůležité, ale 17. listopad stavím úplně nahoru. Vzpomínky mě vrací hlavně do 21. srpna 1968, noční obloha plná letadel, tanky, cizí vojáci a také třeba rachot samopalu. Znovu se dívám, jak z omítky Národního muzea kulky vyklovávají světlá místa. Podivný, nepravděpodobný pohled, „na muzeum naskákaly pihy“, jsem si tehdy zapsal. Hlavně proto mám 17. listopad tak vysoko, byl jsem totiž u toho, předtím i potom. Výročí určitě oslavím: lahvinka vína, sám nebo s někým, podle okolností. Pořád je co slavit!
Máme co slavit! Na 17. listopad by se nikdy nemělo zapomínat. Letos zkrátka nebudou plná náměstí, ale měli bychom tuto událost prožívat minimálně v našich myšlenkách. Slavit klidně sám se sebou nebo doma s rodinou. Slavit prostě připomenutím si této události, a také jakýmsi vděkem za to, co máme. To zní asi ironicky vzhledem k aktuální situaci, ale já věřím, že se brzy dočkáme a budeme si opět naši svobodu užívat naplno.
Letos si kvůli covidové situaci 17. listopad připomene každý sám doma. V kapele máme už 8 dětí, takže je důležité si to stále připomínat i kvůli nim. Aby věděly, jak je důležité o svobodu pečovat a v případě potřeby o ni bojovat. U nás doma nejspíš zapálíme svíčku a povyprávíme dětem "pohádku" o tomto důležitém datu historii naší země.
17. listopad jako kapela neslavíme, maximálně si každý z nás zavzpomíná. Nevím, jestli je to vyloženě slavící den, spíš si každej, kdo pamatuje komoušský časy, vzpomene na to, co bylo a je rád, že máme demokracii, i když to teď není asi tak, jak by si každý z nás představoval. Věříme, že bude lépe, a momentálně není co slavit, když je teď minimálně půlka národa v prdeli a neví, co v nejbližší době bude.
17. listopadu 1989 mi byly tři roky, osobně si z něj tudíž nepamatuju nic. Ale pamatuju si, že jsem to datum vždy vnímal jako svátek naplněné naděje, jakousi dějinnou katarzi, která zapříčinila to, že můžu žít ve svobodě. A přes všechny nároky a zodpovědnosti, které taková svoboda přináší, přes časté pocity bezmoci, když pozoruju, jak snadno se v té svobodě plave a loví dravcům tuzemským i nadnárodním, přes neustálé a neustávající pnutí společnosti mezi přísným kolektivismem (ve jménu efektivity) a sobectvím (ve jménu individualismu), přesto všechno jsem za to, že jsem mohl vyrůstat ve svobodném čase a prostředí, generaci svých rodičů moc vděčný.
V životě si asi nejvíc cením svobody, laskavosti, nadšení, humoru a tvořivosti. A to mi připomíná: nějakými šťastnými životními odrazy se stalo, že jsem před dvěma lety pracovně zakotvil v knihovně svého celoživotního oblíbence Václava Havla. Mimo jiné jsem pro tuhle instituci pomáhal připravit sérii videí o roce 1989 pro středoškoláky, a díky tomu nakoukal spousty archivních záběrů z "Listopadu".
TOP 8 videoklipů týdne (118.): Cermaque vynáší Ortely, Lady Gaga hledá důvod, proč zůstat
A během toho studia jsem si čím dál víc cenil toho, jak to celé společenské vzedmutí bylo plné legrace, vzájemnosti, radosti, optimismu. Navzdory mrazu i hrozbě násilné odplaty. Dojímá mě to a posiluje to ve mně víru v člověka, který se - i když se to nezdá - nakonec vždy pevněji semkne s jiným člověkem v radosti a lásce než v nenávisti a strachu. Pevně v to věřím a zkušenost mi to pořád potvrzuje.
Co se případných nenaplněných nadějí týče - naděje tu přece není od toho, aby dopadla, ale aby nám dala sílu otevřít cestu dalším snům - když ne naším, tak těm, kdo přijdou po nás. Lidský život je krátký a je důležité tu štafetu naděje předávat dál.
Letošní 17. listopad strávím nejspíš pracovně, ale svíčku zapálím za Bělorusy, kteří se o podobnou dějinnou katarzi zrovna pokoušejí. A za nás všechny, abychom v těhle zádumčivých listopadových dnech v sobě našli sílu k optimismu. Naděje na sebe vzácně bere podobu požáru, ale o to důležitější je připalovat svíčku od svíčky.
Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: archiv interpretů
Témata: Czenda Urbánek, Post-It, Vladivojna La Chia, Michal Němec, Krajina Ró, Hynek Toman, Support Lesbiens, Cermaque, Thom Artway