Anketa | 17. listopad ve vzpomínkách Vladivojny La Chia, Michala Němce, Thoma Artwaye a dalších

Vladivojna La Chia

Pro mě je 17. listopad docela magickým datem. Letos jsem měla štěstí a seznámila se v Portugalsku s lékařem Álvarem Belezou, který stál v roce 1989 v čele portugalských studentů, kteří přímo podpořili sametovou revoluci. Rozdávali květiny a veřejně se postavili za studenty. Hodně jsme si o té době vyprávěli, o tom, jak to celé prožíval jakožto mladý kluk.

Co mě zaujalo nejvíce, bylo to, že spousta portugalských studentů byla ideově komunisticky založená, protože v Portugalsku mají levicové strany docela velkou tradici. Komunismus se tam nikdy opravdu reálně neprojevil, takže ho vnímají v podstatě dost romanticky.

RECENZE: Hrdinka naší doby Vladivojna La Chia vydala nahrávku, jaká se v Česku neslyší často

No a ti studenti, když viděli, co totalitní režim v praxi znamená, začali vehementně podporovat Václava Havla, kterého telefonicky propojili s Mário Soaresem. Havlovi na jeho inauguraci dokonce dovezli i Renauta jako symbol západu. Havel na oplátku o rok později už jako prezident navštívil nejzápadnější cíp Evropy Cabo da Roca, kde vznikly slavné fotografie.

Letos si pustím si k 17. listopadu film Havel. Nebo nějaký dokument. No a budu tajně doufat, že se brzy objeví nějaká výrazná osobnost, která trošku navrátí české politice čest a vážnost.

Michal Němec (Krajina Ró, Jablkoň)

Je hodně událostí, které vnímám jako veledůležité, ale 17. listopad stavím úplně nahoru. Vzpomínky mě vrací hlavně do 21. srpna 1968, noční obloha plná letadel, tanky, cizí vojáci a také třeba rachot samopalu. Znovu se dívám, jak z omítky Národního muzea kulky vyklovávají světlá místa. Podivný, nepravděpodobný pohled, „na muzeum naskákaly pihy“, jsem si tehdy zapsal. Hlavně proto mám 17. listopad tak vysoko, byl jsem totiž u toho, předtím i potom. Výročí určitě oslavím: lahvinka vína, sám nebo s někým, podle okolností. Pořád je co slavit!

Thom Artway

Máme co slavit! Na 17. listopad by se nikdy nemělo zapomínat. Letos zkrátka nebudou plná náměstí, ale měli bychom tuto událost prožívat minimálně v našich myšlenkách. Slavit klidně sám se sebou nebo doma s rodinou. Slavit prostě připomenutím si této události, a také jakýmsi vděkem za to, co máme. To zní asi ironicky vzhledem k aktuální situaci, ale já věřím, že se brzy dočkáme a budeme si opět naši svobodu užívat naplno.

Czenda Urbánek (Post-It)

Letos si kvůli covidové situaci 17. listopad připomene každý sám doma. V kapele máme už 8 dětí, takže je důležité si to stále připomínat i kvůli nim. Aby věděly, jak je důležité o svobodu pečovat a v případě potřeby o ni bojovat. U nás doma nejspíš zapálíme svíčku a povyprávíme dětem "pohádku" o tomto důležitém datu historii naší země.

Hynek Toman (Support Lesbiens)

17. listopad jako kapela neslavíme, maximálně si každý z nás zavzpomíná. Nevím, jestli je to vyloženě slavící den, spíš si každej, kdo pamatuje komoušský časy, vzpomene na to, co bylo a je rád, že máme demokracii, i když to teď není asi tak, jak by si každý z nás představoval. Věříme, že bude lépe, a momentálně není co slavit, když je teď minimálně půlka národa v prdeli a neví, co v nejbližší době bude.

Cermaque

17. listopadu 1989 mi byly tři roky, osobně si z něj tudíž nepamatuju nic. Ale pamatuju si, že jsem to datum vždy vnímal jako svátek naplněné naděje, jakousi dějinnou katarzi, která zapříčinila to, že můžu žít ve svobodě. A přes všechny nároky a zodpovědnosti, které taková svoboda přináší, přes časté pocity bezmoci, když pozoruju, jak snadno se v té svobodě plave a loví dravcům tuzemským i nadnárodním, přes neustálé a neustávající pnutí společnosti mezi přísným kolektivismem (ve jménu efektivity) a sobectvím (ve jménu individualismu), přesto všechno jsem za to, že jsem mohl vyrůstat ve svobodném čase a prostředí, generaci svých rodičů moc vděčný. 

V životě si asi nejvíc cením svobody, laskavosti, nadšení, humoru a tvořivosti. A to mi připomíná: nějakými šťastnými životními odrazy se stalo, že jsem před dvěma lety pracovně zakotvil v knihovně svého celoživotního oblíbence Václava Havla. Mimo jiné jsem pro tuhle instituci pomáhal připravit sérii videí o roce 1989 pro středoškoláky, a díky tomu nakoukal spousty archivních záběrů z "Listopadu". 

TOP 8 videoklipů týdne (118.): Cermaque vynáší Ortely, Lady Gaga hledá důvod, proč zůstat

A během toho studia jsem si čím dál víc cenil toho, jak to celé společenské vzedmutí bylo plné legrace, vzájemnosti, radosti, optimismu. Navzdory mrazu i hrozbě násilné odplaty. Dojímá mě to a posiluje to ve mně víru v člověka, který se - i když se to nezdá - nakonec vždy pevněji semkne s jiným člověkem v radosti a lásce než v nenávisti a strachu. Pevně v to věřím a zkušenost mi to pořád potvrzuje. 

Co se případných nenaplněných nadějí týče - naděje tu přece není od toho, aby dopadla, ale aby nám dala sílu otevřít cestu dalším snům - když ne naším, tak těm, kdo přijdou po nás. Lidský život je krátký a je důležité tu štafetu naděje předávat dál. 

Letošní 17. listopad strávím nejspíš pracovně, ale svíčku zapálím za Bělorusy, kteří se o podobnou dějinnou katarzi zrovna pokoušejí. A za nás všechny, abychom v těhle zádumčivých listopadových dnech v sobě našli sílu k optimismu. Naděje na sebe vzácně bere podobu požáru, ale o to důležitější je připalovat svíčku od svíčky.

Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: archiv interpretů
Témata: Czenda Urbánek, Post-It, Vladivojna La Chia, Michal Němec, Krajina Ró, Hynek Toman, Support Lesbiens, Cermaque, Thom Artway