ROZHOVOR | Lipo: Chci, aby moje texty měly i literární kvalitu

Desku jste pojmenoval Příběhy. Jak už název napovídá, každá píseň skutečně nese svůj vlastní příběh. Jak vás tento koncept napadl?
Měl jsem svoji hudbu založenou na osobních tématech. Byla mi i autoterapií a to je způsob tvorby, který je autorsky dost vyčerpávající. Těžko se tato zkušenost přenáší, ale platí to, že vaše osobní selhání, neúspěchy, pochyby a bolest jsou zároveň vaší inspirací. A to je trochu toxický způsob existence. Říkal jsem si, že je to něco, v čem nechci setrvávat a utápět se v tom. Je to pro posluchače přitažlivé, ale já jsem chtěl žít normální plnohodnotný život. Našel jsem si proto nový způsob, jak se můžu vztahovat k tématům, která mi přijdou vážná a důležitá, ale celé je to posunuté do jiné roviny. Tím pádem i svoje pocity nebo pohledy na věc dokážu projektovat do příběhů jiných lidí. Je to různý mix mých pocitů, mých názorů, fiktivních postav, ale i skutečných postav. Je to trochu víc jako kdybych psal knihu.

ROZHOVOR | Lipo: Vždy jsem se snažil, aby moje tvorba přirozeně stárla se mnou

Mluvil jste třeba s nějakými lidmi, o kterých zpíváte, o jejich příběhu? Pro jeho bližší pochopení, lepší uchopení tématu? Například v Neodvrátíš svou tvář, kdy zpíváte o práci zdravotní sestry…
Tady jsem to měl trochu jednodušší, protože ta zdravotní sestra je moje máma. Během koronaviru byla na covidovém oddělení a celé toto období pro ni bylo velmi intenzivní. Píseň je takovým mým poděkováním pro ni. Uvažoval jsem, jestli skladbu na desku dát, ale v kontextu ostatních příběhů mi na ni seděla.

A co ostatní příběhy?
Je to různé. Někdy jsem měl ideu, kolem které jsem si vymyslel příběh. Třeba v Bůh na nás zapomenul. Nejde o písničku, kde bych znal konkrétního člověka, který prožívá takové životní trable. Jde o můj pohled na lidi, kteří jsou trochu mimo zájem společnosti a politiků. Tam je ten příběh tedy zcela vymyšlený. Pak jsou na desce ale i příběhy, které se zakládají na skutečných událostech.

Nebojíte se, že budou pro posluchače nové skladby těžké na poslech? Přeci jen témata některých písních, jako třeba Odešla láska, Tajný místa nebo Bůh na nás zapomenul nejsou úplně jednoduchá…
Já nad tím takto nepřemýšlím. Česká mainstreamová hudba je do velké míry zábavou. Má lidi bavit. Nechci říct, že jen klouže po povrchu, ale nejde úplně do hloubky. Já jsem se k písním dostal přes poezii. Bral jsem ji jako něco, co je hodně důležité a podstatné, co je pro mě nejlepším médiem pro vztahování se ke světu. Tento odkaz – poezie a BPM (Básníci před mikrofonem, předchozí projekt Lipa, pozn. red.), si nesu a rozvíjím po celou dobu své hudební kariéry. Jen přístup k textu se postupem času lehce proměňuje. Neustoupil jsem od toho odkazu, poezie je pro mě důležitá.

V komentářích pod jedním z vašich postů na Facebooku jsem narazila na větu, že by se „každá věta mohla stát citátem“. Nemáte v plánu třeba vydat vlastní knihu, básnickou sbírku?
Samostatnou čistou poezii nyní nepíšu, zaměřuji se spíše na písňové texty. Ale přiznám se, že příští rok plánuji vydat knihu, která více přiblíží moji tvorbu a možná moje texty nějakým způsobem zkompiluje. Tento komentář mě potěšil i v tom, že si všiml jedné věci. Chci, aby moje texty měly i literární kvalitu. To znamená, že když si vezmu nějaký verš, byl bych rád, aby obstál sám o sobě. Aby měl svoji estetickou hodnotu. Což si, při vší úctě k současnému hiphopu, myslím, že se neděje. Současný rap má třeba skvělou energii, jako celek je dobře zpracovaný, ale text sám o sobě kvalitativně neobstojí.

Na albu se nachází několik hostů. Podle čeho se rozhodujete, koho oslovíte?
Není to tak, že bych si řekl: „Musím napsat písničku, která by se líbila Kátě Tiché.“ Píšu sloky, kde vyprávím příběh a pak při psaní refrénu přemýšlím o nějaké zpěvné lince. Kdybych ji zpíval já, je zpěv průměrný nebo podprůměrný. Přichází proto potom ta chvíle, kdy se já, případně i s producentem desky ODD, zamýšlíme, kdo by se do skladby hodil. Chci, aby se ten interpret cítil v písničce přirozeně, aby jí obohatil. To znamená, že skladba s Jeleny jde trochu do country, s Káťou se v nahrávce bavíme o velmi těžkém tématu, která by ne každá zpěvačka byla schopna ustát, případně najít odvahu do tématu jít. A Káťa ji projevila.

Šel jste za nimi už s hotovou písničkou? Nebo mohli do textu taky zasáhnout?
Texty jsou už často literárně uzavřené. Ale třeba Káťa si pár slov poupravila, to samé Richard Krajčo. Ale většinou nejde o žádné radikální zásahy.

Příběh českého hitu: Lipo - Ležím v tvé blízkosti ft. Debbi

S Richardem Krajčem jste se před vaší spoluprací znali?
Naše spolupráce vznikla tak, že jsme s ODD pouštěli písničku Sebastianovi, kamarádovi, kterému Ondra taky dělá produkci. Říkal: „Mně by se tam Richard líbil, zkusím mu to poslat.“ Já většinou spolupracuji s lidmi, které osobně znám. Richard na to ale hned reagoval velmi pozitivně. Nakonec byla naše spolupráce velmi úspěšná a já jsme mu vděčný, že se jí nebál a šel do toho. Lidi mají píseň rádi, i když jsme si oba zpočátku říkali, jak to naši fanoušci asi vezmou.

U posluchačů zarezonoval váš poslední singl Vidím, jak se stmívá, jehož videoklip je zasazený do současných událostí odehrávajících se na Ukrajině. Bylo pro vás obtížné tento příběh uchopit?
Inspiraci jsem našel, když se konflikt na Ukrajině rozhořel. Najednou písnička, která pro mě byla lovesongem o odloučení, dostala jiný rozměř. Začal jsem nad ní jinak přemýšlet, text jsem dopsal a má nyní pro mě hlubší výpovědní hodnotu. Někdo by mohl říct, že si jí komplikuju život, protože názor společnosti na toto téma není jednotný. Pop music je v tomhle hodně opatrnická. Já mám ale momenty, kdy si chci stát za svými postoji a navíc, myslím si, že ta věc není polopatická, dá se vykládat více způsoby.

Dlouhodobě spolupracujete s ODD, který vám desku taky produkoval. Ve skladbě Vidím, jak se stmívá, se představil jako zpěvák. Myslím, že takhle ho veřejnost ještě nezná. Stálo vás to nějaké přesvědčování?
Většinou býváme ve studiu s Ondrou jen my dva a je to právě on, kdo nazpívává refrény k mým písním. Vznikají z toho občas vtipné momenty, když zpívá třeba ženský part. Tato písnička mu ale od začátku sedla. On má velký popový hlas. Chvilku jsme sice uvažovali, že bychom do skladby přizvali někoho jiného, nakonec jsme ale zůstali u Ondry a já jsem moc rád, že to tak dopadlo.

Nechal jste se slyšet, že jak vy, tak ODD jste oba perfekcionisté. Nenastávají kvůli tomu mezi vámi konflikty? Není to, nebo v minulosti nebývalo to třeba někdy kontraproduktivní?
Není. Naopak jsme se po letech naší spolupráce dopracovali k větší vzájemné důvěře. On mě ctí jako textaře, v tom, že mám nějaký svůj pohled na svět a poetiku. Přesto, že ví, že některá témata jsou náročná a mohl by mi říct, že řeším věci, které jsou zbytečně složité. Já ho zase ctím jako muzikanta a nechávám mu volnost v hudebních aranžích.

Jak sám říkáte, pro vás je důležité poselství písně, ne to, aby zněla co nejmoderněji. Nepokoušeli jste se třeba nějaké písně obléct do modernějšího kabátu?
Nezkoušeli. Některé písně, jako Jednou jsem slíbil nebo Déšť s Jeleny mají popovější formát, ale na začátku jsme si s ODD řekli, že nepůjdeme cestou současného hiphopu, ale spíše k písničkářství. Jestli jsou skladby inspirované jednou country, jednou folkem, jindy popem, to už je věc druhá. Ale věděli jsme, že jdeme od hiphopu směrem k písním. Pro někoho to může být mínus, protože lidem můžou chybět trendové výkyvy, mně se ale vlastně ulevilo. Nemusel jsem ty věci lámat přes koleno.

Nová deska bude vaší čtvrtou studiovou. Změnil se nějak váš přístup ke psaní?
Odkaz BPM je v mé tvorbě stále cítit. Moje tvorba se ale změnila v textové poetice, píšu teď příběhy. Projekt BPM byl hodně o slovech, lyrice, básnické stylizaci. Aktuálně se snažím o to, aby v mých skladbách bylo méně básnické stylizace a víc života. Aby byly podepřené zkušenostmi reálného života, aby reflektovaly mé stárnutí. Sám před sebou bych si připadal trapně, kdybych se v šestatřiceti stylizoval do role nezávislého rapera. Mluvím v nahrávkách o běžných problémech, které zažívám nebo zažívají lidé mé generace. Mám nyní priority jinde, než když mi bylo dvacet. A to se samozřejmě projevuje i v mých písních. Doufám ale, že moje tvorba zůstává konzistentní.

Pojedete k albu turné?
Na jaře bychom rádi objeli větší česká města. Když jsme hudbu k textům dělali, vycházeli jsme i z toho, že už jezdím s kapelou. Chtěli jsme, aby se dala hudba dobře prezentovat i s ní a na to se těším.

Jaké to je, jezdit po těch letech s kapelou? Jak to vnímáte?
Určitě pozitivně. Co se ekonomické stránky týče, pozitivní to pro mě jako autora není, ale baví mě to moc. Písničkářský potenciál byl ve mně od začátku a teď jsme ho jen dotáhli a potvrdili. Mám kolem sebe super partu lidí. Neumím si už představit, že bych hrál zase jen s DJem.

Kromě skládání se věnujete také práci režiséra. Když píšete vlastní písně, skládáte si v hlavě už jednotlivé obrazy videoklipů?
Je pravda, že se mi to stává. Někdy to ale může být i úskalí. Točit klip není jednoduchá záležitost, a to i po finanční stránce. Chtěl bych, aby byly profesionální, a to nejde vždy zrealizovat tak, aby do nich člověk přetavil svou ideální představu. Je to o hledání kompromisu mezi tím, jak to dobře zpracovat, a jak se zároveň nevyždímat.

Co je pro vás jednodušší? Natáčet pro sebe, nebo pro ostatní?
Pro mě je jednodušší točit pro jiné. Přistupuji k tomu mnohem svobodněji. Se svým textem jsem sžitý a někdy jsem zaseklý v určité perspektivě vidění celé věci. Zatímco když mi někdo pošle písničku, kterou jsem předtím neznal, vidím ji čistým pohledem. A vidím v ní věci, které v ní třeba neviděl ani daný interpret. Příkladem může být videoklip k písni Zničená zem Káti Tiché. Dle mého názoru textem sledovala trochu něco jiného. Já jsem ten význam, ale videoklipem posunul a paradoxně skladbě i odpovídá a třeba jí to dodalo i nějaký nečekaný rozměr. Co se režie týče, dělám tedy raději klipy pro ostatní.

Na sociálních sítích hodně komunikujete s fanoušky. Je pro vás důležité udržovat si s nimi kontakt?
Je a myslím si, že současná generace je v tom mnohem agilnější, než jsem já. Ale je to pro mě důležité, stejně jako střetnutí naživo. I proto se už těším na koncerty. Vnímání živé hudby je úplně jiné a pořád podstatné.

Text: Andrea Štipčáková, foto: archiv Jonáše Červinky
Témata: Lipo, Jonáš Červinka, Příběhy, album, rozhovor