Mark Hollis - Frontman Talk Talk, který dal přednost umění před komercí a rodině před kariérou

Smrt si říká rock'n'roll - Mark Hollis (375.)

"Jsem z té zprávy velmi šokován a smutný. Hudebně to byl génius a bylo mi ctí a výsadou být s ním v kapele," napsal na Facebooku bývalý basista Talk Talk Paul Webb. Se slovy uznání se připojili také Duran Duran, Depeche Mode, Peter Gabriel, OMD, Marc Almond, Elijah Wood a další. "Nikdo mě svojí hudbou neoslovil a neovlivnil víc než Mark Hollis, díky za vše," uvedl na svém facebookovém profilu Jan P. Muchow.

Zemřel Mark Hollis, zpěvák a zakladatel Talk Talk, hvězdy osmdesátých let

Od popu k experimentům

Zpěvák, kytarista a pianista Hollis se narodil 4. ledna 1955 v Tottenhamu v Londýně. Před zahájením své hudební kariéry pracoval v továrnách a laboratoři. "Nikdy jsem nemohl čekat, až se vrátím domů a začnu psát písně a texty. Celý den jsem zaznamenával nápady na kusy papíru a jen čekal na okamžik, abych to mohl nahrát," vzpomínal. Po krátkém působení v punkové formaci The Reaction za pomoci svého staršího bratra Eda založil Talk Talk spolu s bubeníkem Lee Harrisem, basákem Paulem Webbem a klávesistou Simonem Brennerem v roce 1981.

Během deseti let své činnosti nahráli pět studiových alb. Po popovém debutu The Party's Over s každou další deskou měnili styl a zvuk, takže na jejich poslední nahrávce z roku 1991 Laughing Stock již převažuje psychedelie a zvukové experimenty. Už v souvislosti s debutovým singlem Mirror Man popsal Hollis svou práci jako "blíž k jazzovému kvartetu než k rockové kapele". Později dokonce prohlásil, že jejich první nahrávky zněly tak, jak zněly, protože si nemohli dovolit pořádné nástroje.

Hollisovo hudební hledačství asi nejlépe charakterizuje deska Spirit of Eden z roku 1988, která pro svou obtížnou uchopitelnost zmátla i jejich nejvěrnější příznivce. Hudební měsíčník Q dokonce vzhledem k její nekomerčnosti psal o "nahrávce, která přiměje obchodníky k tomu, aby spáchali sebevraždu". Materiál na toto album podléhal přísné autocenzuře. "Je zapotřebí silné disciplíny k vymazání osmdesáti procent hudby, kterou zaznamenáváte," konstatoval s respektem zvukový inženýr Phill Brown.

Poslední dvě alba Talk Talk Spirit of Eden a Laughing Stock se již vlivy jazzové, lidové, klasické a experimentální hudby radikálně liší od jejich začátků. Ve své době byly komerčními propadáky, ale dnes jsou považovány za jedny z milníků post-rockové hudby.

Rodina především

Hollis v roce 1998 vydal bezejmenné sólové album, na němž pokračoval v ještě minimalističtějším duchu. "Pro mě je nejvyšší ambicí vytvořit hudbu, která se nehodí do dnešní doby, která přesahuje váš vlastní čas," sdělil k němu a následně oznámil, že odchází do hudebního důchodu. V souvislosti se svým sólovým projektem ani nenaplánoval žádné koncerty. "Nebude žádné vystoupení, ani doma v obývacím pokoji. Tento materiál není vhodný pro hraní naživo," prohlásil.

Talk Talk se svým zvukovým průkopnictvím a studiovou prací stali inspirací pro hudebníky mnoha mladších generací. Jejich skladby jsou argumentem proti tvrzení, že pop je vždy jen cosi mělkého a laciného. Hollis do nich uměl zanést těžko popsatelné různorodé emoce, které fungují i po mnoha letech. Jejich určitou mystičnost zvyšuje i fakt, že Hollis příliš nekomunikoval s médii. "Je skoro zbytečné se mě na něco ptát, hudba mluví sama za sebe," prohlašoval umělec, který v posledních letech zmizel z očí veřejnosti i svým bývalým kolegům a manažerovi.

"Vybral jsem si rodinu. Možná, že jiní jsou schopni to zvládnout, ale já nemůžu jet na turné a být zároveň dobrý táta," vysvětlil. Kvůli svým dvěma synům se nakonec vrátil z venkovského prostředí do Londýna, aby jim poskytl kosmopolitní prostředí.

text: Roman Jireš

Témata: Mark Hollis, Talk Talk