RETRO 2000| Coldplay: Producent nám do studia přivedl hypnotizéra, při nahrávání jsme pak byli v divném tranzu

GUY BERRYMAN

Za strašidelně přísných bezpečnostních opatření se v Londýně uskutečnila série rozhovorů. V lehce zapadlém hotelu si jejich vydavatelství pronajalo několik zasedaček, kam složitě rozstrkalo novináře a členy skupiny. Protože to bylo ještě před vydáním alba, sloužila jedna místnost i jako poslechová. Nutno říci, že i přes nepříliš kvalitní reproduktory bylo od první minuty nápadné, jak skvělý má nahrávka zvuk. I proto REPORT hodně zajímaly okolnosti natáčení.
V dubnu vyšel na portále MSN článek, kde byl basák Coldplay Guy Berryman (30) identifikován coby čtvrtý nejbohatší mladý Brit (jeho odhadovaný majetek je 25 milionů liber). Jsem z toho trochu nervózní – mám dost nóbl oblečení? No, to teda určitě nemám. Bude to zmlsaný hejsek? A co ty hlášky o tom, že z celé kapely se právě Guy nejvíc straní médií? Nebude to průšvih? Letět takovou dálku mi neva, ale letenka nebyla zrovna nejlevnější, a co když po druhé otázce zdrhne? Ale ne, to vlastně dělává jen Chris.
Nakonec se ukáže, že Guy je, jak už tomu bývá, normálnější než jeho mediální obraz. Je hodně drobný, ale nepípá, nechová se nadutě a na nohách má zaprasené Converse. To by šlo.

Novou desku jste natáčeli ve starém pekařství.
A bylo to super! Vůbec poprvé jsme měli neomezeně času ve studiu. Dřív to fungovalo tak, že jsme museli mít písničky prakticky hotové, protože natáčení ve studiu rovná se spousta peněz za frekvence. Tady jsme měli možnost fungovat prakticky nonstop, i když jsme si stanovili nějaký režim, aby byl čas na odpočinek. Je to třípatrová budova, trochu skrytá – objevil ji Chris na nějaké procházce. Nejdřív nám ji nechtěli prodat, ale povedlo se, takže máme studio a místo na focení, na srazy a tak. Tentokrát jsme tím pádem mohli poprvé experimentovat tak, jak jsme chtěli, předělávat skladby, jak se nám zamanulo…

Nebylo to někdy až moc času?
Tohle nebezpečí tu samozřejmě je. Osobně si několika skladbami nejsem až tak jistý, a jsou to právě ty, s nimiž jsme si vyhráli nejvíc. Problém byl v tom, že jsme některé věci natočili ve spoustě verzí, a pak nastal zásek: máme použít tuhle? Nebo tamhletu? Sám nevím.
Některé věci, které se mi hodně líbí, jsme ale nahráli najednou, a to tak, že hrála celá kapela, což jsme taky dřív nedělali. To je třeba případ skladby Lovers In Japan / Reign Of Love, která je díky tomu plná energie a nadšení. Tahle věc je vlastně dvojdílná. Udělali jsme to schválně, báli jsme se dát na desku příliš mnoho tracků, aby se posluchačům nezdála moc dlouhá. Nechtěli jsme, aby se lidi koukli na zadní booklet cédéčka a našli tam taaakhle dlouhý seznam písní, takže jsme dvě skladby spojili do jedné, což jsme pak ještě zopakovali u Yes / Chinese Sleep Chant.

LIVE: Coldplay v roce 2008 v Praze

Viva La Vida trvá jen tři čtvrtě hodiny.
A to byl náš záměr. Mám pořád silný vztah k deskám, které se vešly na jednu stranu audiokazety, která měla 90 minut. A štvala mě alba, která se na jednu stranu nevešla. Takže jsme udělali poměrně krátké cédéčko, i když jsme tak museli spoustu skladeb zahodit a nevíme, kdy a jestli vůbec je použijeme.

HYPNÓZA VE STUDIU

Váš producent Brian Eno je známý zvláštními metodami práce. Překvapil vás něčím?
Rozhodně. Přinesl si samozřejmě své karty Oblique Strategies (viz box, pozn.) a zkoušel pracovat s nimi – tahali jsme si různé karty a zkoušeli dělat věci, které tam byly napsány, ale po pravdě řečeno to na nás moc nefunguje.
Úlet největší ale byl, když nám přivedl hypnotizéra. Podle Briana to v nás mělo probudit kreativitu. Bylo to strašně zvláštní, ten pocit, kdy jsme byli napůl v tranzu. Po zhypnotizování nás poslal dolů do studia a nechal nás hrát – nespali jsme, jen jsme byli v takovém divném tranzu. Hráli jsme jak ďábli, strašně moc, a lezly z toho zvláštní věci, nahráli jsme spoustu hodin muziky. Zajímavá věc! Ale abych byl objektivní, musím říct, že jsme vůbec nic z toho na desce nakonec nepoužili. Nicméně, člověk musí prostě zkoušet nové věci, i když to nakonec neklapne.

Eno si taky libuje v tom, že občas něco, co kapela nahraje, schválně smaže. U2 chtěl smazat písničku, která podle něj za moc nestála. Byla to Where The Streets Have No Name. U které skladby jste byli rádi, že ji nesmazal
Hehe… vlastně nevím, nemám ještě od desky takový odstup, abych byl schopný ji nějak zhodnotit. Možná skladba Cemeteries Of London, s ní jsme si hodně vyhráli. Pro mě má tahle věc opravdu silnou atmosféru, takový zamlžený dickensovský Londýn. Kdysi jsme fotili jedny promo fotky na londýnském Highgate Cemetery. Podle Chrise je nejlepší věc na desce titulní Viva La Vida, tvrdí, že je to nejpovedenější kousek od vydání Clocks, ale já tohle ještě nepoznám, potřebuju několik let, abych cédéčko uměl zhodnotit.

Eno není jen producent, je i muzikant, občas dokonce zpívá. Zahrál si na něco i u vás?
No jasně, třeba v Lovers In Japan je slyšet jeho kytara. Fór je v tom, že on není ve skutečnosti moc dobrý muzikant, ale má vizi a umí člověka dokopat k výkonu, na jaký by bez jeho pomoci rozhodně neměl. V tom je jeho síla, ne v instrumentální dokonalosti.

V čem je nová deska jiná než tři předchozí?
Jak jsem říkal, nemám až tak odstup, ale můžu říct, že jsme se opravdu snažili najít nové postupy a nový zvuk. Hodně nás ovlivnila španělská kultura a cesty po Jižní Americe, to tam je dost slyšet. Taky jsme se snažili si měnit nástroje – podle mě tahle prajednoduchá metoda může spoustě kapel opravdu pomoct. Chris Martin tak hraje na bicí, no vlastně jsme si všichni zahráli na skoro všechno. Když celé roky hraješ na jeden nástroj, máš už zažitou machu a tendence si práci jakoby ulehčovat, dělat něco zajetým způsobem, což u muziky není nejlepší. Když jsme se občas prostřídali, přišli jsme na spoustu zpestření.

Podle některých médií jste největší kapela na světě, a předčíte i U2.
Co mám na tohle říct. Přece se nemůžu ráno probudit s tím, že jsme největší kapela. A hlavně, pro mě i pro ostatní je ta sláva pořád trochu divná věc – já si pořád nemyslím, že jsme nějak zvlášť dobrá kapela! (S tím dobře koresponduje i nedávné prohlášení Chrise Martina, že bere hodiny zpěvu, což u rockera není úplně obvyklé. „Proč by mi někdo nemohl pomoci dostat ze sebe to nejlepší?“ ptal se redaktora s odzbrojující prostotou, pozn.)

Většina pozornosti je vždycky na Chrisovi.
Přijde mi to přirozené. U těch U2 je to taky tak. A já o nějakou velkou slávu ani nestojím. V kapele funguje demokracie a každý z nás má stran písniček stejná práva říct, že něco se mu líbí nebo nelíbí – vyhovuje to všem.

DIVNÉ COVERY

Část nové desky jste točili v kostelích ve Španělsku. Necítili jste to trošku jako rouhání, hrát rock v nějakém tichém kostelíku?
Neřekl bych. My jsme si tam kromě toho nepřinesli všechny nástroje, točili jsme tam především zpěvy, a byl to pro nás opravdu velmi silný a inspirující zážitek (zasní se).

Španělsko je na Viva la Vida hodně slyšet.
A jsme tomu rádi. Opravdu jsme se snažili, abychom se posunuli jinam – máme ovšem pořád co zlepšovat…

Prý vás ovlivnili Blur.
Ano, hodně je posloucháme, a třeba písnička Lost! je jakousi odpovědí na jejich skladbu Sing, kterou jsme si pouštěli kdysi v šatně a strašně nás nadchnula.

Na světě existuje spousta coververzí vašich skladeb, hlavně samozřejmě Clocks.
A pořád nám chodí další. Nevěřili byste, kolik nahrávek nám lidi posílají. Jedna byla fakt bizarní, nějací staří lidé – celý orchestr! – hrál právě Clocks, to bylo fakt divný… ale kdo jsem, abych je soudil?

* * *

CHRIS MARTIN

Chris (31) je samozřejmě největším tahákem, i proto jsme v Londýně vyfásli Guye (Japonci a další velké trhy obvykle dostávají zpěváky, další v hierarchii je kytarista, a bubeníky a basáky tak obvykle fasují Belgičané, Norové a Češi). Dostali jsme ovšem exkluzivně k dispozici britské interview, kde se Mr. Martin rozpovídal – na rozdíl od několika jiných, kdy v půlce odkráčel (pro úplnost nutno dodat, že tak činil pouze v případech, kdy byly otázky opravdu mimořádně stupidní).

Odkdy jste na Viva La Vida pracovali?
Chris: Hned od chvíle, kdy jsme dodělali minulou desku. Okamžitě jsme pocítili jakýsi hlad a touhu dokázat zase něco dalšího. Takže po koncertech na uplynulém turné jsme se hned zas dali do muziky a psaní – někdy jsme skládali celé noci, nebo jsem si čtyři hodiny něco zapisoval do deníku.

Jak to bylo s vaší inspirací Blur?
Poslouchali jsme je, hlavně skladbu Sing. Nechtěli jsme samozřejmě znít jako oni, ale jako Coldplay, a zároveň jsme si dávali velký pozor, abychom se neopakovali: klíčovým pravidlem natáčení posledního alba bylo, že můžeme krást od kohokoli kromě nás samotných.

CHCETE MĚ?

K producentům jste přišli jak?
Dali jsme si schůzku s Brianem Enem a ptali se ho, koho si máme najmout na produkci alba, kdo je dobrej. A on povídá: „No… já!“. Marcuse, dalšího producenta, který dohlížel třeba nad zvukem bicích, nám doporučili The Arcade Fire. A třetího producenta, Ricka, známe už od doby, kdy pracoval jako zvukař při natáčení naší desky A Rush Of Blood To The Head. Potřebovali jsme víc než jednoho producenta, vyhovuje nám model „hodný policajt – zlý policajt“, a Marcus se skvěle hodil pro roli toho zlého, on je ten typ, co člověku pořád říká „a znova, tohle nestačí zahraj to ještě jinak!“ Po roce a půl jsme ho měli plné zuby, ale je skvělej.

Proč má deska dva názvy, tedy Viva La Vida „aneb“ Death And All His Friends?
Líbí se nám, že si posluchač může vybrat, který se mu víc líbí. Trochu jako ten typ knih, které si čteš – a můžeš si vybrat, jak skončí. Chtěli jsme, aby lidi s naší deskou zažili svobodu: pokud chtějí veselou desku, ať jí říkají Viva La Vida a naprogramují si v přehrávači ty rychlejší skladby, a pokud touží po něčem smutném, ať si ji nazvou Death And All His Friends. A nikdo nám nemůže vyčítat, že jsme moc vysmátí anebo moc temní.

Řekni nám něco víc o jednotlivých skladbách. Třeba Cemeteries Of London.
Tuhle věc inspirovaly komiksy z vydavatelství Marvel – temné, modré a šedé. Příběhy o zvláštních bytostech a duších, story o tom, jak se dřív pálily a taky topily čarodějnice. Je to takový náš thriller.

CHCEME UTÉCT

Pak je tam písnička Lost!
Tahle věc pro nás byl milník. Milníky máme na každém albu – je to jakási hlavní písnička, kolem níž se to celé točí. A pro mne je nejdůležitější skladbou alba právě tahle věc… tu jsme právě napsali pod vlivem Blur.

A co 42?
42 je náš pokus o Bohemian Rhapsody, o Paranoid Android, o všechny ty písničky, které milujeme… tedy co se týče struktury. Mluvím o struktuře, milé děti!

V Lovers In Japan máte staré dobré honky tonk piano.
Tahle věc je takový předěl – je hodně lehounká, což je pro celkovou rovnováhu písniček na albu zásadní. Vypráví o lásce a o tom, jak s někým utečeš… je prostě o svobodě, a to se týká i spousty dalších skladeb na albu: celá tahle deska je textově především o tom, že se chceš vyvázat z vlivu ostatních a někam uniknout.

A co písnička Yes?
Ta je celkem jasná – inspirovali ji Velvet Underground. Od nich jsme si půjčili ladění. Teda ne všichni, bubeník tvrdí, že se prostě vezl s ostatními.

Chinese Sleep Chant, skoro instrumentálka.
Minulá deska byla jako paklík Weetabix (oblíbené snídaňové cereálie, pozn.). I největší fanoušek Weetabix se jich po devatenáctém balení přejí. Tohle album je spíš müsli s oříšky, sušeným ovocem a vším možným. Bez cukru! Ale vážně – tuhle skladbu milujou Brian Eno a Guy Berryman. Každému z nás se na desce líbí trochu jiné věci, což je podle mě super.

BUŠENÍ NA BRÁNU

Viva La Vida. Revoluce!
Viva La Vida je skladba, kdy se snažím být někým jiným, a společně s Lost! je to milník. Strašně se těšíme, až si ji zahrajeme na koncertech, ze všech novinek se nám zdá pro koncerty nejvhodnější právě ona. Když pomyslím na tuhle skladbu, vybaví se mi bušení na nějaké dveře nebo bránu, a téma textu je, co se asi člověku honí hlavou těsně před tím, než vypukne nějaká ta revoluce.

A Violet Hill, první singl?
V té vynikne náš kytarista Jonny. Vždycky mě štvalo, že když se řekne Coldplay, všichni si vybaví mě, ale na Jonnyho už ten lesk nedopadne, a přitom je skvělej. Takže na téhle skladbě se mi líbí, že je tak plná Jonnyho, dělá z něj kytarového hrdinu. Je to Jonny-fest. A taky náš první pokus o protestsong.

Strawberry Swing?
První píseň, kterou jsme udělali – ovšem pak jsme ji na dlouho nechali ležet. Willovi se nelíbila, ale pak si to rozmyslel, tak jsme ji mohli dokončit. Na desce je to začátek fráze „všechno bude v pohodě“. Líbí se mi, jak je vřelá a pozitivní.

Předposlední je Death And All His Friends.
A ta je ze všech nejpozitivnější – k jejímu konci se odehraje zásadní poselství celého alba, což je zhruba „vem na vědomí všechny problémy, který máš, všechny problémy, který mají ostatní, a rozhodni se, že budeš i přes to všechno pokračovat.“

 A na samém konci písnička The Escapist…
Ta byla původně napsána pro film stejného jména – měl by jít koncem léta do kin. Nejsme jejími autory, složil ji John Hopkins, chlápek, kterého nám představil Brian – přivedl ho jako pomocníka pro natáčení některých klávesových partů. John přinesl písničku, zahrál nám ji, a my na to – jé, můžeme ji mít? A John říká: Ano, když zaplatíte. Tak jsme si ji vzali...

Text původně vyšel v REPORTu č. 7-8/2008.

Text: Jana Kománková, EMI, foto: EMI
Témata: Coldplay, Guy Berryman, Chris Martin, rozhovor, Londýn, retro