RECENZE: Plodný rok Jacka Whitea. Na první desce se vyřval, na Entering Heaven Alive se vyznává

Jack White

Entering Heaven Alive

Skladby:
A Tip from You to Me, All Along the Way, Help Me Along, Love is Selfish, I´ve Got You Surrounded (With My Love), Queen of the Bees, A Tree on Fire from Within, If I Die Tomorrow, Please God, Don´t Tell Anyone, A Madman from Manhattan, Taking Me Back (Gently)

11 skladeb / 40:10 min

Vydavatel: Third Man Records

Samozřejmě se nabízí srovnání obou desek. Už od prvních zmínek o albech víme, že zatímco Fear of the Dawn bylo rockovou nahrávkou, Entering Heaven Alive slibovalo spíše country. Takové brouzdání mezi diametrálně odlišnými světy by se u jiných rockových interpretů mohlo setkat s posměchem, ne tak u Jacka Whitea. Nikoho by snad ani nepřekvapilo, kdyby ohlásil, že příští jeho deska bude třeba dechovka. Kdo ho zná, ví, že si dělá, co chce a co ho baví, bez ohledu na komerční potenciál hotového produktu. Je to jeho hudba a když se vám nelíbí, asi ho to nijak zvlášť trápit nebude.

LIVE: Bez telefonů a zbytečných řečí. Jack White ve Foru Karlín dokázal, že to jde

Ke country má staromilec White přeci bližší vztah než k dechovce, čímž se nikdy netajil - ačkoli White Stripes byli vždy považováni za rockovou kapelu, bluesových a country skladeb je na jejich deskách celá řada. Pro mainstreamové posluchače nebo ortodoxní rockery bude jeho jemnější tvorba pravděpodobně nudná, těm ale většinou stačí halekat melodii Seven Nation Army při hokeji. Pro všechny ostatní by byla velká škoda novou desku opomíjet.

Zatímco na Fear of the Dawn hystericky ječel (což umí velmi přesvědčivě), na Entering Heaven Alive stejně přesvědčivě zpívá balady o stárnutí, umírání (pilotní singl If I Die Tomorrow) a biblických tématech (A Tree on Fire from Within) a samozřejmě i o lásce (All Along the Way). To vyvažují optimističtější kousky, jako je třeba I’ve Got You Surrounded (With Me) nebo hravá Queen of the Bees. Celkově zní deska trochu jako jedno velké vyznání (nejen milostné) - ne vyznání zamilovaného mladíka, ale zralého muže, který ví, že tu nebude věčně, a umí už pojmenovat, co je v životě opravdu důležité. Texty jsou upřímné a člověk se s Whiteovými pocity snadno identifikuje.

Popisovat styl desky jako “country” je trochu zavádějící a mohlo by to některé posluchače i odradit - nejvíc country z desky je závěrečná "gently" verze Taking Me Back z předchozího alba, jinak by to bylo ale opravdu velmi zjednodušené a nepřesné označení. Hudebně připomíná Whiteovu tvorbu s Raconteurs, místy zní i jako pozdní tvorba Beatles, například v již zmíněné Queen of the Bees. Prim hrají samozřejmě akustické nástroje, nevyhýbá se ale ani syntezátorům nebo elektrické kytaře. A ze všech zdánlivě neslučitelných prvků skládá celek, který se poslouchá velmi příjemně.

Entering Heaven Alive není deska pro masy fanoušků, ani na ní nenajdete žádný hit s potenciálem bořit celosvětové hitparády. Podobně jsme ostatně hodnotili i předchozí desku Fear of the Dawn. Jak zpívá v úvodní skladbě A Tip from You to Me, Jack White “nepotřebuje masy, protože masy stejně nevidí”. Jack White si potřebuje hrát a potřebuje fanoušky, kteří na jeho hru přistoupí. I kdyby jich mělo být jen pár.

Text: Barbora Kubalová, foto: David James Swanson (jackwhiteiii.com/live-photos)
Témata: Jack White, Entering Heaven Alive, recenze, album