RECENZE: Veni, Vidi, Nic. DJ Wich se chce líbit všem, nahrál nejkonzumnější desku roku

DJ Wich

Veni, Vidi, Wich

Skladby:
Prooemium, Frisbee, Jak ocel, Nahraditelný, My Love, One More Time, Zvedám strop, Tempo, Choďte šeci do p*če, Tma, Bublina, Party roku, Twerk, Žrádlo, Neopakovatelná, Iná, Nula, Thirsty, Keď teba mám, Liek, Setup, V tomto svete

22 trax / 78 min

vložte odkaz, text nemažte

Distributor: Warner Music

Na první pohled je to obsáhlá deska, která nešetří známými jmény. Měla by nejvíc těžit z Wichových žánrových zkušeností, jelikož většina tracklistu staví na osobnostech z rapové branže. Avšak zde přichází kámen úrazu: album zaměřené na rapové publikum vlastně ani trochu rapové není.

Většina songů sklouzla do elektronických paskvilů a jinak kvalitním umělcům nejspíš zastínil zrak fakt, že spolupracují s legendou - nechali se tím pádem ošklivě zahanbit. Jmenovitě písně jako Twerk, Party roku nebo Choďte šeci do p*če jsou opravdové dno nevkusu. Pokud si někdo z přizvaných hostů chtěl ponechat alespoň špetku své hrdosti, DJ Wich se nebál nakonec celou píseň okořenit o naprosto zbytečný a všude se cpoucí popový refrén jako v tracku Frisbee či V tomto svete, kde ze sebe Supa ze seskupení Moja Reč dostal nádherné verše. Bohužel ani ty to nezachránily. Nemluvě o elektronických úpravách hlasů, ani to se zrovna nepovedlo. Skladba za skladbou poté zní čím dál víc sentimentálně a cílovou skupinou alba nejspíš nebyl nikdo přes 18 let. 

DJ WICH ČAROVAL V HRADECKÉM EDENU

Nesmíme zapomenout, že celý projekt je prokládán producentskými linkami, které desku naprosto tříští. Díky nim vypadá Veni, Vidi, Wich jako malé schizofrenní dítě. Jedna půlka se snaží hrát na rapové obecenstvo, avšak co nejvíc konzumně a popově to půjde. Druhá polovina chce být nadčasová, zabodovat v klubech a na párty, chce znít příliš americky. Nakonec to dává dohromady nedefinovatelné a neidentifikovatelné nic. Celek je nicneříkající a povrchně plytký.

BUDOUCNOST JE JINDE

Světlých momentů je pomálu. Rytmus a Laris Diam ve skladbě Nahraditelný válcují valnou většinu tvorby ostatních svým výborným příběhem o vrcholu a pádu, chuti slávy a také vítězství. Rytmus nám ukazuje, jak se dá stále zvyšovat laťka. Jeho přednes je zde opět fascinující. Prago Union zase obstarali píseň Neopakovatelná - nejkreativnější kousek jak po stránce produkční, tak po té rapové. Text plný moudrosti a originálních slovních hříček byl velkým překvapením. Enormní nával energie poté přišel skrze dva tracky, jimiž jsou Tempo a Jak ocel. Troublegang pod vedením Marpa a Separ s Kalim jsou těmi vyvolenými, kteří si obstojně ponechali tvář a svojí dravost nezkrotili kvůli jakési popovosti nebo zalíbení u něžnějších povah.

DJ Wich už bohužel není na koni, není ve formě a není tím, kým býval. Touto deskou spíše dokázal, že scéna se čím dál víc oddává do rukou nových a mladých producentů, beatmakerů a DJů. Projekt postrádá originalitu a přestože svojí barvitostí chce hrát na všechny strany, ve skutečnosti spíš ukazuje, že přístup "zavděčit se všem" prostě nefunguje. Jde spíš o smutnou ukázku toho, jak dokážou umělci zesměšnit sebe samotné.

Chlebíčkový syndrom, nebo krize středního věku? Je to kruté, ale DJ Wich už není tak světoborný a měli bychom se zaměřit na nové talenty, které budou udávat tempo našeho hip hopu v následujících letech. 

Témata: DJ Wich, Rytmus, Marpo, Troublegang, Prago Union, rap, hip hop