RETRO 90s| LIVE: Bob Dylan poprvé v Česku. Obavy, že dorazí vyšeptalá troska, se nenaplnily

Bob Dylan
Praha, Sportovní hala
16. 7. 1994

K prvnímu kontaktu dojde necelý týden před dnem D. Plácám se Kostnicí, zájem té rockreporťácké polovičky mého já velí okukovat plakáty anoncující místní bigbítové menu a tam se setkáváme poprvé. Stojí tam v podobě headlinera dvoudenního festivalu, společně s Jethro Tull, Big Country at consortes, a obvyklý pocit vyjádřitelný slovy „škoda, tohle bych chtěl vidět“ přebije jistota – nevadí, vyčkej do soboty. Ten den je (střih!) tady…

Něco se děje (a ty vůbec nevíš co…)

… a s ním i otázky, pochybnosti a nejistoty, v RR 7/94 už opatrně ventilované. Už ani ne tak zájem o náplň koncertu jako spíš obavy o jeho charakter. Budeme přítomni performanci odkvetlé hvězdy za zenitem, propadlé momentálním náladám? Obrovské deziluzi ze zmršené klasiky? Snad nepřeháním, a i kdyby – vzpomeňte si na Live Aid.

LIVE: Elegán Bob Dylan za sebe v Brně nechal mluvit svou hudbu

První nejistota mizící v nedohlednu se jmenuje divácký nezájem. V sedm vcházím do haly a než se vykecám s množstvím spřízněných duší a ostavím se na dohled svého oblíbeného stanoviště u mixu, je prostor před a okolo něj zcela nedobytný, a navíc jsou chvíle, kdy z pódia nevidím ani ň. Když v osm hodin motyka spustí, je holešovický vigwam napráskán snad ještě víc než neblahé paměti na Deep Purple a klima tomu odpovídá.

Krátce po již zmíněném časovém údaji pódium opanuje Dylanův support, v souvislosti s hlavním chodem poněkud nečekaný, totiž Rány těla, pražská takřka kultovní formace, poslední dobou nepříliš nápadná. Slušný caveovský rock tady ovšem, řekl bych, působící jako pěst na oko. Zajímala by mne reakce přítomných opejkačů, myslím, že dosti nedůvěřivým k těmto způsobům překlenutí času před příchodem Velmistra.

Následující time-out vyplní Bob Marley a stoupající teplota dává tušit, že se sparťanská ratejna změní, co nevidět v parní lázně. Netrvá to dlouho a předpoklad v jistotu proměněn jest. Sauna! A do ní kolem deváté nakráčí Dylan se čtyřmi výtečníky za zády. (Dokud je čas, zařaďme zpátečku a pietně vzpomeňme některých květů ústní pošty, fungující mezi účastníky koncertu před Dylanovým příjezdem. Šeptalo se i nahlas mluvilo o zcela zaručeném i hypotetickém příjezdu nějakého hvězdného generačního souputníka. Nejvíce při tom padala jména Neila Younga, Rogera Mc Guinna, Toma Pettyho, kdosi nakažen Reflexem ventiloval své Visions of Eric Clapton. Bublina sice splaskla, ale myslím si, že ji stojí za to zachovat.)

Na uvítanou neřekne ani bú a místo toho servíruje do reggae hozeného Jokermana. Už začátek potvrzuje některé hypotézy o tom, co se bude dít. Rázné úpravy jednotlivých skladeb. Dlouhé mezihry, zčásti improvizované (i když, kdo ví, jistota těch čtyř za Dylanem tomu příliš nenapovídala) a kladoucí velké nároky na doprovod. Dylan už toho rozhodně moc nenazpívá, odsekané fráze dělají z Lay Lady Lay talkig ' blues. Tahle v pořadí druhá písnička byla tou poslední, kdy jsem ještě pochyboval o ořechovosti této strany pana Zimmermana. Následující tvrdá verze All Along The Watchtower to všechno rozmetala na prach a váš zvěd je, moji milí, „in“ Uwaga: nepokoušejte se, plni nadšení, že jste z prvních slov poznali písničku (jinak to ani nejde), zpívat si podle mustru známého z desek. Nejpozději při refrénu dostanete za uši.

LIVE: Bob Dylan nedal v Lucerně nic zadarmo, fanoušky přesto potěšil

Koncert pokračuje překrásnou verzí Simple Twist Of Fate a stejně jako na albu (Blood On The Tracks, 1975) i tady následuje Tangled Up In Blue. Konec elektrického úvodníku následuje vzápětí, já odhazuji první poznámky, v tom horku naprosto nečitelné. I'll Be Your Baby Tonight? Ten otazník platí i dnes. Ale i kdyby, vypadala spíš jako coververze ZZ Top. Upřímně lituji nebohé opejkače, tohle zatím není nic pro jejich osrdí. I když…

… nechval dnes před večerem, už další chod jim dává satisfakci. Změna nástrojů, nastává čas mírného unplugged v mezích možností. Nemůže chybět nějaký ten zástupce Dylanova protestního období a sonda až na skoro samé dno vynese na světlo denní opus magnum této složky jeho repertoáru, Masters Of War. Ani jednou nezůstává na pódiu sám a je to možná ku prospěchu věci, čtyřčlenná týlová jednotka se zaskví zručností a jistotou, takže pomalu přestávám věřit legendě o tom, že doprovodný team občas neví, co má Mistr zrovna na mysli a co si na pódiu právě zamane.

Po Lonesome Death Of Hattie Caroll přichází další nátěr v podobě God Knows, takže to vypadá, jako by jednoznačně nejtvrdší kousky večera tvořily jakýsi obal folkové části. A pak další pasca pro dobrovolné pěvce v davu, snažící s překonat knedlík dojetí v krku aspoň přibližným – ehm – sborečkem. I Shall Be Released Before The Flood svým chorálovým refrénem k podobným úkonům jako stvořená. Ovšem – ne tady a teď. Tempo se opět přiostří v Maggle's Farm a představovačka muzikusů naznačuje, že se blíží konec základní části. Využijme tedy příležitosti a vrhněme se do jejich řad. Tak za prvé, Winston A. Watson, překvapivě razantní bubeník. Point two, Anthony M. Garnier, působící u Dylana nejméně od devadesátého, baskytara v alternaci s kontrabasem. Kytarová setnina na křídlech: William T. Batxer (občas zahudl i na tuzemskému folkaři drahé dobro) a John S. Jackson. Nezbývá, než je ještě jednou pochválit.

Konec? Ale kdeže. Jak by řekl Petr Vichnar, diváci byli proti. Dupot a řev, jako když Fidel Castro na nějakém shromáždění naordinoval svým poddaným skákání na místě, které určitě imperialistu zažene (a oni skákali a skákali…) a jistě, Dylan se vrací a ve snaze nejlépe identifikovatelné položce večera Ballad Of A Thin Man poprvé a naposledy vzpomene album Highway 61 Revisited. Horko takřka neúnosné. Taky se potíte jako kůň, slečno? (Slečna nabízí skok do Křižíkovy fontány, možná spásonosné, leč nereální!). Ještě jeden návrat k akustickému hávu, totiž It Ain't Me Babe. Tedy konec? Ne. Definitivní tečku za koncertem napíše přídavek třetí, u Dylana až šafránovitě vzácný, dlouhá verze Blowin' In The Wind. Opona, a horkem zmučený a Dylanem na patnáct způsobů kříšený dav začíná nabírat směr východ. Na rozloučenou mu z Výstaviště protíná vzduch ohňostroj, a pak už je opravdu po všem…

Takže kdo mi to shrne, občané? Obvy nepodložené, „Bob z dílen“ (za tento terminus děkuji známému plzeňskému rohlobaronovi Karlu Byerovi) silný a soustředěný, překvapivě hodně akustický a překvapivě vypustivší až na jednu výjimku repertoár z alb Highway 61… a Blonde On Blonde, u nás asi nejproslulejších. Jestli jsem něčím zklamán? Leda tím, že jsem postrádal… a …, ale to se nepočítá.

P.S.: Poznámky o vyšeptalých troskách račte odložit od acta. Takřka dvě hodiny při plném nasazení pánové jeho věku v takových saunách obvykle nepěstují.

Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 9/1994. Znovu ho vydáváme při příležitosti třiceti let od prvního koncertu Boba Dylana v Praze. Zajímá vás více retro tématiky? Prohlédněte si jedno z původních čísel našeho magazínu Rock Report 9/1994!

Text: Radek Diestler, foto: Sony Music, archiv iREPORTu (ilustrační)
Témata: Bob Dylan, Winston A. Watson, Anthony M. Garnier, William T. Batxer, John S. Jackson, Holešovice, Praha