BLOG: Honza Unger (Zrní ) - Václav Havel byl pro mě majákem, jedním z největších hrdinů a vzorů

19. 11. 2018

Stojim na schodišti našeho domu, okno do zahrady je zamlžený a my na něj se ségrou dětskýma prstama kreslíme OF. zkratku Občanského fóra. A to Ó má oči a usměvavou pusu, což se nám na tom asi líbilo. Živě si vzpomínám na velkou euforii těch dní. naši byli nadšení a my se ségrou, aniž bychom uplně chápali, co se to vlastně děje, jsme byli nadšení s nimi. Z tý doby si toho nepamatuju moc. Zvracení do pytlíku v autobuse na cestách k babičce do Ronova (v autobuse, kterej měl za přednim sklem nápis Hlinsko - Polička a já si představoval, že to už je jistě na konci světa, někde v tajemným území, tajemnej hrad a na něm tajemný rytíři).

RETRO: Rolling Stones v Praze v roce 2003 f*ckovali komunisty, uvedl je Václav Havel

Pamatuju si, jak se táty jednou v jiným autobuse ptám, co to byl ten komunismus, kterej zrovna skončil, a on, jak nám se Zuzkou řiká: že když byl bílej stůl, oni ti řekli, že je černej. A že to už teď skončilo a bílej stůl je teď bílej. Pamatuju si naše kočky. Jak kácíme starou jabloň a ony se kolem toho proplejtaj. Pamatuju si cestu do první třídy s kravatou (z fotek pak vím, že jsem měl krásně nakřivo střiženou ofinu). Pamatuju si malou černobílou televizi, fandění u atletickejch závodů v ní a pamatuju si Havla.

Havel je ten pán, kterej je všude vidět, kterýho maj naši tak rádi, ten úplně normální strejda, sympatickej, trochu potrhlej, s divným knírem a vlasama. Myslel jsem si tehdy, že takoví jsou všichni vůdci zemí. Milí, stydliví a hodní. Myslel jsem si, že takhle to na světě je. Na světě, kterej končil u Poličky a ve kterým hudba byla jenom těch několik desek, co máme doma.

Osm desítek gratulantů obsadilo Lucernu. Václav Havel by slavil 80 let

Postupně, když se mi svět začal zvětšovat, zjistil jsem, že mít za prezidenta Havla je naprosto výjimečný a neopakovatelný. Že tenhle Havel, kterej mi tehdy silně připomínal kamarády našich, kteří k nám jezdili dělat táboráky a hrát na kytaru, je spíš zázrak. Měl jsem ho už tehdy moc rád. (Kdo to o jakým politikovi může říct?) Já o něm jo! Protože z něj sálala pravda a láska a to dítě cejtí. Ale čím jsem byl starší, tím jsem ho měl rád víc. Víc jsem chápal, jaký hodnoty představuje, jak velkej je jeho talent uměleckej, řečnickej, filosofickej, jak velká lidská síla se skrejvá v tom, zůstat pokorným a jemným ve velký životní roli.

SPOJENEC

Havel byl pro mě majákem. Jedním z největších hrdinů a vzorů. A taky spojenec. "Náš člověk" v čele! Spojenec v tom kulturnim, duchovnim chápání naší země, světa a nás v něm. A spojenec v tom nehraným, stydlivým, chybujícim člověčenství.

Když pak umřel, tři dny jsem brečel. Fakt! Nešlo to zastavit. Teda já se dojmu hodně snadno, ale tohle bylo jiný. Před očima mám ty fotky, jak se úplně stařičkej vítá a objímá s Dalajlámou, kterej se s ním přijel rozloučit. Se svým přítelem. A Dalajláma ho hladí a ta Havlova křehkost, ryzost a srdečnost, jakoby tehdy zbyla už jen ona, zatímco tělo, který ji ochraňovalo, už zeschlo a scvrklo se po tom životě, ve kterým toho tolik vybojovalo.

Koukám tehdy na tu fotku a cejtim, že se dovršil největší příběh, kterýho jsem byl zatim svědkem. Ale taky, že konec toho příběhu symbolizuje odcházení generace, která ten příběh prožívala, pro niž byl klíčovej.

A vrátily se mi všechny ty vzpomínky na dětství, na tu sladkou nadšenou dobu, radost táty a mámy, když padl komunismus, jejich kamarády s dlouhýma vlasama a fousama, který hrajou anglický písničky u nás na zahradě u ohně, zahradu, OF, zamlžený okna, černobílou televizi a v ní toho kníratýho stydlivýho prezidenta, kterej, aniž by to tušil, byl nějak členem naší rodiny.

Pocejtil jsem v tu chvíli zodpovědnost. A pocejtil jsem tíhu. Toho, že ti před náma odejdou a už je to na nás. Na naší generaci, na mejch šikovnejch kamarádech a i na mně, abychom to teď nesli někam dál.

Takhle na to pamatuju. Václav Havel odešel 18. 12. 2011, připomínám si to a děkuju mu nahoru. O bílým stole je dneska už zase pře a na mě z toho jde strach, jak křehký to je. Ale nebojím se! Bydlím u Poličky, tam, co byl kdysi konec světa, a mám v srdci Havla.

text: Honza Unger

Témata: Zrní, Václav Havel