Ben Cristovao: Projekt Gladiátor je jako Forrest Gump, už běží, ale lidi o tom neví

Vydáno 12.10.2015 | autor: Josef Martínek

Ben Cristovao chrlí jeden klip za druhým a kromě toho si na podzim nachystal i novou desku a velké turné. Do budoucna má ale spoustu tajných snů – třeba návrat k jazzu, který ho inspiroval v dětství, nebo práci s rockovými prvky. Zda patří mezi jeho cíle i vyprodaná O2 arena, se dozvíte v našem rozhovoru.

 

Ben Cristovao: Projekt Gladiátor je jako Forrest Gump, už běží, ale lidi o tom neví Ben Cristovao vydá novou desku

Nedávno jsi vydal nový song IronBen. Text má víc vrstev – jak bys jeho sdělení shrnul?
Není to můj klasický song a to mě na něm baví nejvíc. Každá věta tam má svůj význam. Třeba „Nepotřebuju křídla, za mě mluví čísla, stejně každej ví, kdo jsem“ - znamená to, že za 6 let, co dělám hudbu, jsem dosáhl mnoha úspěchů, ať už třeba z hlediska sledovanosti klipů nebo koncertů, ale nikdy jsem za to nedostal žádnou cenu. Obejdu se i bez toho.

VIDEO: Ben Cristovao se vrací jako IronBen. Epileptici, nedívejte se!

Naši čtenáři tě ale přece párkrát ocenili v Žebříku...
To je pravda, Žebřík ale není cena, která má křídla – to jsou Andělé nebo Slavíci. Ceny ze Žebříku mám stále vystavené doma, jsou to vlastně jediné ceny, které jsem zatím dostal. Nikdy jsme nedostali ani příležitost na vyhlášení nějakých cen vystoupit. Řekl bych, že na to, aby tam mohl člověk vystoupit, musí být buď z velkého labelu nebo mít jiné styky. Nevím, jak to funguje, ale řekl bych, že minimálně 2-3 songy, které jsme za ty roky udělali, si podle ohlasu veřejnosti zasloužily dostat ten prostor zaznít v prime timeu v televizi. Nikdo nám tu možnost ale nedal.

Song IronBen určitým sebevědomím navazuje na tvoje předchozí singly Těžký váhy nebo Žiju proto. Čím to je, že se k tématice „vypracování se nahoru“ opakovaně vracíš?
Spíše než k sobě to sebevědomí směřuji ke skvělému týmu lidí, se kterým pracuji. Ať už jsou to Glowsticks, Barbaři, se kterými se snažíme motivovat lidi, aby na sobě pracovali. Věřím, že svou společnou práci děláme dobře a podle ohlasu, sledovanosti a tak dále jsme na tom často líp než naše popové či rockové hvězdy. A přesto ten prostor nedostáváme, nepomáhají nám rádia, televize, to asi bylo hlavní sdělení songu IronBen, ne se tvářit nějak arogantně. A pokud to tak na někoho působí, jen ať je to provokativní a kontroverzní a ať se nad tím lidi zamyslí.


Nikdy jsi tedy nedostal nabídku na vystoupení na nějakém ostře sledovaném ceremoniálu?
Jednou jsme dostali nabídku vystupovat na Slavících a pak nám to zničehonic zrušili. Jsou to věci, které nechci nechávat jen tak.

Když se vrátím k tomu sebevědomí, není těžké si všimnout, že v rapových klipech se obecně vyskytuje ve velké míře. V čem je hip hop tak specifický, že má většina rapperů potřebu dělat „velká ramena“, i když takoví ve skutečnosti mnohdy nejsou?
Podle mě je rap o budování nějakého fiktivního charakteru. Je to často nadnesené, spousta metafor je přehnaných, myslím, že je cítit, že to mnohdy není reálné. Pracuješ tedy s nějakým charakterem, který si vybuduješ, a záleží na tom, jak moc ti to lidi věří a berou to.

Když pak ale na scénu přijde někdo, kdo rapuje o reálném životě, o skutečných emocích, často ho pak striktní rapoví posluchači právě kvůli těmhle zvyklostem nepřijmou. Není to paradox – že čím víc reálnější člověk je, tím těžší to má?
Máš pravdu, rozumím, co tím myslíš, ale já jsem nikdy nebyl takový, že bych dělal věci tak, aby se někomu zalíbily. Klidně udělám písničku ze života i egotrip. Dělám hudbu takovou, jakou mám rád – když se podíváš na loňské album Made In Czechoslovakia, platilo, že co song, to něco jiného. Mohl bych si říct „Bomby měly 10 milionů zhlédnutí, tak udělám takovou celou desku“, ale to by mě nebavilo. Nikdy jsem se při tvorbě songů sám sebe neptal, co na to lidi řeknou.

Ani podvědomě nefunguje nějaké očekávání – že si třeba řekneš „tohle by mohl být singl, to by mělo úspěch“?
Podvědomě si třeba řeknu, když dodělám song: „To se mi líbí, to bude pecka, to bude lidi bavit.“ Ale někdy se člověk splete – třeba když jsem nedávno vydával song Spi pro projekt Seznam se bezpečně, čekal jsem, že to budou lidi hejtovat, protože to nepochopí – psal jsem to totiž z pohledu psychopata a vystupuji v tom songu v jeho roli, takže to nebyl příjemný pocit. Ale k mému překvapení se ke mně nedostala jediná negativní reakce.

Netajíš se tím, že brzy vydáš novou desku. Kdy vyjde?
Měla by vyjít ještě před turné, které začne v listopadu.

Jaká bude? Znovu pestrá, nebo tentokrát tématicky ucelenější?
Bude trochu ucelenější, zpívané songy tam jsou spíš temnější a atmosféričtější. Měl jsem chuť udělat desku spíš pochmurnějšího rázu. Mám tam i nějaký rap, ale songy jako Těžký váhy vydám později na samostatném EP, sem tematicky nepatří.

Nová deska tedy bude spíš melancholická?
Ano, je tam jeden singl trochu houseový, ale taky je trochu smutný a ponurejší. Pak tam bude třeba song Kolotoč, ne ten Poulíčkův (smích), který je v podobném duchu. Tenhle typ songů mě hodně baví, prošel jsem několika vztahy, ze kterých jsem si odnesl spoustu dojmů, které můžu skrz písničky předávat dál.


Turné bude znovu o něco větší než minule. Je to tvůj cíl – pořád růst a růst do větších prostor?
Je to tak. Loni se skvěle vydařil koncert v Praze v Roxy, ale co se týče vizuálních efektů a show, nebylo tam realizovatelné vše, co bych chtěl. Řekl jsem si tedy, že zkusím Forum Karlín. Chci dělat show podle svých představ, i kdyby třeba přišlo míň lidí, než je kapacita sálu. Budu pracovat hodně s rekvizitami, budu tam mít kompletní živou kapelu a je toho spousta, co chci na koncerty dostat.

Láká tě třeba do budoucna mít koncert v nějaké opravdu velké hale – třeba O2 areně?
V O2 areně asi ne. Sám jsem tam byl mnohokrát na koncertech svých oblíbenců a nerad bych, aby někdo z mého koncertu odcházel s pocitem, jaký jsem měl já, když jsem seděl někde hodně vzadu na tribuně. Pro mě je důležitý nějaký kontakt s publikem. Bylo by hezké vyprodat O2 arenu, nechci se tvářit, že by mi neudělalo radost, kdyby přišlo tolik lidí na můj koncert, nechci ale, aby to bylo za tu cenu, že člověk zaplatí spoustu peněz za lístky a pak mě uvidí z 200metrové dálky. Dokážu si představit třeba Tipsport arénu, to by mohl být takový sen.

A co naopak nějaké komorní koncerty? To by se ti nelíbilo?
To spíš. Já mám moc rád jazz, swing, když jsem kdysi dostal prvního diskmana, měl jem v něm CD Franka Sinatry a hrozně se mi líbilo. Bylo by fajn se k tomu někdy vrátit a udělat třeba nějakou desku s jazzovým bandem a aranžemi.

Takže se rád vracíš k tomu, co se ti líbilo v dětství?
Ano, zatímco já poslouchal Sinatru, mamka milovala Aerosmith. A něco takového rockovějšího by se mi taky líbilo vyzkoušet, ne přímo rock, ale pracovat s rockovými prvky. Rád zkouším stále nové a nové věci.

Plánuješ zkusit prorazit i na zahraniční trh? Někdy se zdá, že Česká republika je pro tebe vlastně malá.
Možná do budoucna zkusím natočit nějaký singl a pokusím se s ním dostat do zahraničí. Víc než přetížený americký trh, na který chtějí úplně všichni, by mě ale spíš zajímala třeba Asie nebo Afrika. Když se podíváš do hitparád, tak třeba OMI nebo Psy taky začínali na těchto trzích a ten hype byl tak obrovský, že je katapultoval i do Ameriky a do celého světa. V tom vidím možnou cestu. Nedá se to ale naplánovat a člověk nikdy neví, zda to vyjde.


V Asii, konkrétně v Tokiu, jsi točil i klip k songu Instagram, že?
Ano, byl jsem tam na dovolené a mám z výsledku moc dobrý pocit. Neměli jsme naplánované, ke kterému songu natočíme klip, ale přijeli jsme do Tokia a dýchl na nás Instagram. Přjdeš tam a vidíš krásná světla, barvy, neuvěřtelnou architekturu, ale je to takové ponuré – smutně krásné. Ladilo mi to s atmosférou songu. Byl to poslední song, při jehož psaní jsem myslel na vztah s Monikou Bagárovou. Je to pro mě taková rozlučka s ní.

TOP 7 videoklipů týdne (52.)

Co plánuješ dál kromě desky a turné?
Příští rok snad konečně dotáhneme do konce projekt Gladiátor.

Ten už připravuješ poměrně dlouho, že? O čem ten projekt vlastně je?
Projekt Gladiátor běží a funguje skvěle. Lidi se mě pořád ptají: „Kdy už bude projekt Gladiátor, kdy už to poběží?“A neuvědomují si, že už mezitím proběhla spousta věcí, třeba song Těžký váhy, který mnoho lidí motivoval změnit postoj k životu. Řada z nich mi psala osobní vzkazy, což vždycky potěší. Trochu mi to připomíná Forresta Gumpa, kdy za ním lidé běží a pořád se ho ptají: „Kam běžíš?“ Stejně tak se ptají, co je to Gladiátor a kdy už bude, a přitom už s námi uběhli neuvěřitelný kus cesty.

A kromě projektu Gladiátor máš na příští rok ještě jiné plány?
Chtěl bych cestovat. Chystám se zase do Asie, rád se tam vracím. Je tam jiné úplně všechno. Zásuvky, auta, oblečení, chování i způsob komunikace. Zkrátka úplně jiný svět.

Termíny podzimního turné:
3.11. KD Ostrava / Ostrava
6.11. Fléda / Brno
13.11. Staré Lázně / Kolín
21.11. KC Jitka / Jindřichův Hradec
28.11. Forum Karlín / Praha
9.12. KD Peklo / Plzeň
19.12. MMC / Bratislava

text: Josef Martínek, foto: Michaela Hermína

 

NEJČTENĚJŠÍ

zavřít