ROZHOVOR | Arakain: Byli jsme samá stížnost a zákaz. Kdo ví, co by bylo bez revoluce, říká Jiří Urban

Před rokem jste vydali desku Jekyll & Hyde. Když si ji poslechnete dnes, slyšíte něco, co byste udělali jinak?
U každé desky se časem objeví neuhlídané zvukové nedodělky, přehlédnuté chybičky, aranžérské propletence nebo případně dokonce omyl v playlistu! Někdy si říkám, že jsme tu či onu skladbu mohli klidně vynechat. Ale naštěstí jen v duchu. Ostatní to určitě mají obdobně.

Arakain křtil novou desku Jekyll & Hyde v Plzni. V KD Šeříková bylo vyprodáno

Při jakých příležitostech se vracíte k vašim starých deskám?
V případě přestavby nového koncertního programu nebo při sestavování retrospektivních výběrů při výročích a výročních koncertech. Já osobně se k minulým deskám moc nevracím, spíš žiji přítomností a u spoluhráčů to cítím podobně. Ale určitě je zajímavé si po delším odstupu poslechnout třeba zvuk nějaké starší desky a srovnávat a porovnávat, zda jsme to udělali optimálně, nebo to šlo udělat lépe. Nejistota je takový hnací motor muzikantova snažení, myslím, že by si neměl být jistý, jestli je spokojený.

V písni Jen vaše ruce z aktuálního alba hostuje Lucie Bílá, která s Arakainem zpívala poprvé už v roce 1984. Co vás pořád táhne k sobě? Ona se přece jen vydala vydala už v 80. letech žánrově trochu jinam.
Jednoznačně přátelství. Dlouholeté přátelství a partnerství. Přestože se Lucie dávno pohybuje úplně někde jinde a je v popu dobrá, s Arakainem ji pojí pocit sounáležitosti. Bylo nám spolu dobře tenkrát, je nám spolu dobře teď, i když už jsme v letech, jsme vyzrálí a všichni víme, kam patříme. Ale ať to působí jak chce, jde to od srdce a nehodláme na tom nic měnit, i kdyby získala v popové hudbě dalších dvacet slavíků. Navíc, nevidíme se jen na pódiu, navštěvujeme se i v soukromí, onehdy jsem s rodinou slavil u Lucky Silvestra.

Máte na kontě devatenáct studiových alb, prvních sedm jste vydávali rok co rok. Doháněli jste manko z předrevolučních let, nebo jste měli takový tvůrčí přetlak?
Řekl bych, že za to mohla tvůrčí autorská osa nás tří kytaristů a Aleše Brichty coby plodného a zkušeného textaře, která se tehdy ustálila. I když jsme byli profíci, zkoušeli jsme poměrně často. Přitom jsme nestačili odehrát všechny poptáváné koncerty, jaký byl zájem. Byli jsme mladí, dychtiví a snad i talentovaní, a tak z nás lítaly nápady. Vyhovovalo to i vydavatelství, které chtělo od úspěšné a žádané kapely rok co rok novinku, přestože v rozhodování jsme měli volnou ruku.

Jste jediným členem původního složení Arakainu. S jakou ambicí jste tehdy tu kapelu zakládali?
Tady musím připomenout, že do revoluce zbývalo ještě pěkných pár let, všichni jsme byli zaměstnáni a svým profesím jsme se hodlali věnovat i nadále. Nikdo netušil, co bude za pár let. Kapelu jsme založili proto, abychom unikli z reality, z čisté radosti z muzicírování. Měli jsme radost, že můžeme napodobit hity, které jsme znali ze západních nahrávek. Jak jsme se hráčsky zdokonalovali, začali jsme přidávat i vlastní nápady a ono to fungovalo. Bůhví, co by následovalo, kdyby nepřišla sametová revoluce. Nikdo z oficiálních míst nám tehdy nepřál, byli jsme samá stížnost a zákaz. Ambice tedy přišly až časem.

Počítám, že vás tehdy nenapadlo, že se kapelou budete za 40 let živit.
Dobře si vzpomínám, jak jsme si s Alešem říkali, že i kdybychom to nedotáhli daleko, chceme, aby po nás zůstala výrazná stopa mezi fanoušky. Aby se vědělo, že tady byla kapela Arakain, byla dobrá a dokázala lidem dát to, co znali jen z nedostupných desek ze západu. A to se, myslím, podařilo vrchovatě. A že by mohl být heavy metal našel povolání? Haha, to nikoho z nás pochopitelně vůbec nenapadlo.

Vzpomněl jste Aleše Brichtu, dlouholetého zpěváka a textaře Arakainu, který z kapely odešel v roce 2002. Sledujete jeho tvorbu posledních let? Byli jste na koncertu k jeho šedesátinám ve Foru Karlín?
Nemůžu mluvit za spoluhráče, ale řekl bych, že nikdo z nás Aleše nijak zásadně nesleduje. Náš rozchod nebyl úplně hladký a neobešel se bez skřípění zubů. Fanoušek by to ale pocítit neměl, takže jsme Aleše zvali na naše velká výročí včetně velkého koncertu se symfoňákem. Pak se ale nechal slyšet, že s Arakainem už na pódium nevstoupí. Vím, že ještě zřídka koncertuje, ale míjíme se.

Pozvete ho na na výroční koncert ke čtyřicetinám Arakainu?
Určitě. Aleš k Arakainu patří jako k velbloudovi hrby! Zda pozvánku přijme, je pouze na něm.

Co další výrazní bývalí členové Arakainu, například nyní sólový zpěvák Petr Kolář nebo Marek Žežulka, který bubnuje s Divokým Billem? Jste v kontaktu?
Pohybují se v jiných žánrech, ale když se někde potkáme, vidíme se rádi. Máme na co vzpomínat, toho dobrého bylo hodně. Oba odešli férově a v klidu, oba jsou skvělí muzikanti a vážím si toho, že jsem s nimi mohl hrát v jedné kapele.

Někteří muzikanti alespoň zpočátku pandemie kvitovali, že mají víc času na rodinu a přátele. Co vy, máte to podobně?
Já si občas říkám, jestli se to s těmi řečmi i volném času občas nepřehání. Úspěšný herec může jít z role do role, to chápu, ale většina muzikantů je na tom o poznání jinak. I při sto koncertech ročně, a to už je velkej fofr, má pořád dvě třetiny roku pro sebe a rodinu. Spíš po těch letech neumíme „bejt doma“. Po delším relaxu přijde touha po jevišti, je to droga. Ale myslím, že dělník v třísměnném provozu je na tom s časem výrazně hůř! (smích)

Přesto určitě víc času máte, jak jste s ním naložil?
Já vím, že to, co řeknu, vyvolá úsměvy na tvářích mnoha muzikantů, ale s absencí koncertování je potřeba víc cvičit a udržovat se v herní kondici! Doxa (bubeník Lukáš Doksanský, pozn. red.) například budoval svoje domácí studio pro nahrávání bicích a libuje si v řemeslných pracích. Je pravda, že jsme si užili víkendy s rodinou. Já jsem na se chatu v posledních letech většinou dostal v neděli. Nicméně to je předpokládaná daň muzikantství, s pracovními víkendy by měli počítat i budoucí partnerky hudebníků.

Na Spotify je vaší nejhranější skladbou Slečna Závist, tedy cover verze písně od Uriah Heep, jíž jste vydali před pětadvaceti lety. Kdo tehdy přišel s nápadem předělat zrovna tuto skladbu a proč padla volba zrovna na ni?
"Černá paní v Žiguli fetuje jen čikuli," to je letitý hit, který odedávna uměl zahrát i začínající samouk. V tom je jeho genialita. Jedinou obtížností je délka textu, který měl navíc poměrně dost verzí. Aleš mu ale dal „českou tvář“ a příběh, který byl, řekněme, legitimizací mejdanů a táboráků. Právě to popularitě té písně u nás velmi pomohlo a stala se hitem stejně, jako kdekoliv jinde světě. Nevzpomínám si přesně, ale řekl bych, že s tou písní přišel Aleš.

V létě jste po dvaceti letech zavřít musel rockový klub Kain. Pohnulo se nějak hledání nového prostoru?
Výpověď z Kainu byla pro mě naprostým a nečekaným šokem a paralyzovala moje uvažování o plánech, které jsem v dalším pokračování produkce klubu měl. O zmařených investicích radši ani nemluvím. Rozhodil jsem sítě a inzeráty, známí i neznámí vyjadřovali sympatie, kdekdo se snažil nabízet tipy na nové prostory, ale nic se netrefilo do mantinelů, které jsem si vytyčil. K pokračování klubu tedy nedošlo, vybavení jsem dílem rozdal, něco jsem uložil k ledu a něco vyhodil do kontejnerů.

Kain je mrtev. Poslední koncert žižkovského "rokáče" odehráli symbolicky Arakain

Takže s otevřením nového Kainu už nepočítáte?
Jsem zastáncem rčení „nikdy neříkej nikdy“, a přestože „do stejné řeky nevstoupíš“, myšlenky na oživení tradice a kouzla domácího klubu pro muzikanty se nevzdávám. Nějaký tip bych přeci jen měl. Současná situace tomu zatím ale nenahrává, takže mám čas, aby si vše pořádně rozmyslet, věnoval se víc rodině, malé dceři a také práci pro kapelu.

Jak proběhl váš poslední večer v Kainu? S Arakainem jste ho symbolicky zavírali.
Zmínit jeden koncert, když jich v Kainu za dvacet let proběhly tisíce, by nebylo spravedlivé. Samozřejmě, že Arakain není úplně klubová kapela, takže bylo okamžitě vyprodáno a nadstandardnímu koncertu jsme podřídili vše. Například jsme vystěhovali nábytek, což se opravdu běžně nedělalo. Všechno ale proběhlo hladce, bylo to příjemné. Klubová atmosféra je nabíjející a vděčná, zvlášť s lidmi, který vás milujou. Závěrečná noc v Kainu ale proběhla až den poté, kdy sezvané „kainovské“ kapely dostaly za úkol vypít všechny zásoby. Takže bylo veselo, přestože to byl moc smutný den. A došlo i na slzy...

V Kainu mimo dalších kapel začínali také Dymytry, kde hraje váš syn Jiří Urban mladší. Nechá si od vás radit? Nebo spíš nechce, abyste mu do jeho muziky mluvil?
Jirka se svou kapelou v Kainu rostl a rostl, až vyrostl ve stadiónovou kapelu! O muzice se samozřejmě radíme, hrajeme stejný žánr, vzájemně si posuzujeme demáče, kritizujeme a pomáháme. Máme i stejné aparatury! Dřív je po mně dědil, dneska jsou těmi vizionáři Dymytry. Druhý syn pracuje pro obě naše kapely, takže je rodina pohromadě. Dcera je zatím ještě moc malá. (smích)

Podle zvuku obou kapel bych řekla, že se váš hudební vkus potkává. Je nějaká kapela nebo žánr, na kterém se vůbec neshodnete?
V začátcích se Dymytry inspirovali Arakainem poměrně dost, dnes jsou ale modernější a jdou vlastní cestou. Kvůli produkci alb jezdí do Německa, jdou za perfektním zvukem, neponechávají nic náhodě. Co se poslechu týče, s Jirkou se shodneme víceméně na všem. I když je pravda, že já moc nemusím ty dnešní vykalkulované, sladkobolné, metalcorové, ulízané chlapečky. Přeci jen jsem víc na takovou tu chlapskou tradici. Ale na koncerty chodíme společně a užijeme si jakýkoliv žánr.

V roce 2022 uplyne 40 let od vzniku Arakainu, oslavíte to dvacátou deskou?
Žijeme v divný a nejistý době. Nikdo netuší, co bude za rok, natož za dva. Tahle situace hodně ovlivní aktivity všech kapel i fanoušků, kteří představují kupní sílu. Nicméně se domnívám, že vzhledem ke kulatému výročí, zkusíme i jiné počiny než jen běžnou řadovou desku. Čtyřicítka bude v tu chvíli důležitější než ta dvacítka!

Takže jste nad podobou oslav už přemýšleli?
Čtyřicítka je teda hrozný číslo! Upřímně by mě nikdy nenapadlo, že k němu dojdeme. Už Lennon kdysi řekl tu zábavnou větu: „Nevěř nikomu nad třicet.“ Ale když už se to blíží, myslíme na to a a zcela určitě připravíme sobě i fanouškům řadu speciálních bonusů včetně speciálního velkého koncertu, kterým bychom chtěli ty čtyři dekády podškrtnout a sečíst. A dál? Děj se vůle boží!

Text: Andrea Štipčáková, Roman Jireš, foto: archiv kapely a Rock Reportu
Témata: Arakain, Jiří Urban, Dymytry, Kain, Aleš Brichta, Petr Kolář