Protheus (Dymytry) interview: Umím bejt i nepříjemnej pan učitel!

Vydáno 25.05.2016 | autor: Nicola Bernard

Desetitisíce fanoušků vědí, že Jan "Protheus" Macků je frontmanem nejstrašidelnější psy-core/metalové a stále oblíbenější kapely Dymytry. Stejně tak vědí, že netají svou lásku k silným strojům. Kromě metallisty tělem i duší je to navíc v srdci lesák, který se už nějaký ten pátek věnuje pedagogické činnosti na ČZU (Česká zemědělská univerzita v Praze). V rozhovoru nás kromě hudby a motorek zajímala právě i jeho učitelská činnost. 

Protheus (Dymytry) interview: Umím bejt i nepříjemnej pan učitel! Jan "Protheus" Macků je nejen věhlasný metalista

Protheus z Dymytry o škole ...
Jak ses vlastně dostal ke svému oboru studia?
No, asi jako dost lidí v podstatě náhodou. Můj děda byl lesák tělem i duší, učil na Škole pro lesní hajné a já si ho nepamatuju jinak než v zelený kamizole. Po gymplu mě rodiče tlačili na práva nebo na doktora, abych měl zaděláno na světlé zítřky. Já chtěl dělat jenom bigbít a představa, že budu právníkem, mě teda vůbec nelákala. Když došlo na lámání chleba a já si musel vybrat vysokou, řekl jsem si: "Děda by měl určitě radost." A bylo to (smích). Od té doby jsem nikdy nezalitoval, mám lesařinu opravdu moc rád.

Dva mistři na jednom pódiu? I to je s kapelami Arakain a Dymytry možné ...

A jak to přijde, že jsi po získání inženýrského titulu pokračoval ještě studiem doktorandským a ve finále ses sám stal vysokoškolským pedagogem?
To přišlo tak nějak samo. Asi ve čtvrtým ročníku jsem zjistil, že mě ten obor opravdu hodně baví a hlavně mě zajímá daleko za hranice inženýrskýho titulu. Hodně mě v tom tenkrát podpořil můj tehdejší vedoucí, docent Dvořák.

V současnosti působíš na České zemědělské univerzitě na Fakultě lesnické a dřevařské, na Katedře lesnických technologií a staveb. Co všechno Tvoje práce obnáší?
Jednak učím, třeba části strojů, mechanizaci a tak, a hlavně se věnuju výzkumu a vývoji nových mašin, což je obrovská zábava. Dali jsme dohromady úplně novej systém navijáku, který momentálně patentujeme, postavili jsme několik tun těžký těžební stroj, tam snad taky nějakej ten patent padne. To je obrovská výhoda naší fakulty, máme neskutečný možnosti ve výzkumu a vývoji. Jen najít dost času a je možný všechno (úsměv).

vložte odkaz, text nemažte

Co především chceš předat svým studentům, na čem ti zvlášť záleží?
Nejsem ten typ pedagoga, co by bazíroval na tom, aby studenti uměli zpaměti všechny vzorce. Stejně se to naučí na zkoušku a za týden většinu neví. Navíc dneska v podstatě všechno najdeš na netu, když umíš hledat. Já chci hlavně dvě věci: za prvé, aby pochopili, o čem to je. Když třeba berem motory, chci, aby všichni pochopili, co to vlastně je, jak to funguje, co se kde může rozbít a tak. Druhá věc, na který fakt bazíruju, je, aby lidi přemýšleli. Hodně často bývají ze středních škol zvyklí naučit se všecko nazpaměť, a když se pak zeptáš "no dobře, ale co to v reálu je, kde ta součástka pracuje, na co je namáhaná", tak vykulej oči a je hotovo. Myslím, že univerzita by měla každého naučit především nad vším přemýšlet, hledat si věrohodné informace a nenechat se zblbnout.   

Jsi přísný zkoušející? (úsměv)
Já myslím, že ne. Pokud studenti pochopí moji filosofii, že chci souvislosti, podstatný informace a hlavně selskej rozum, jsou se mnou úplně v pohodě. Pokud ale někdo přijde, začne drnčet zpaměti naučený fráze jak samohrajka, tak to asi umím být i nepříjemnej pan učitel (smích).

Dymytry o Vánocích rozdávali dárky a pozvali malého metalistu na pódium

Nedávno ses podílel na projektu nového stroje, absolvovali jste testování v lesích kolem Rychnova na Moravě. Můžeš nám k tomu prozradit něco víc? O jaký stroj se jednalo, co obnášel jeho vývoj?
Je to kombinovaný těžebně-dopravní stroj, který vznikl v rámci grantu TAČR, a je to fakt neskutečná mašina. Velmi jednoduše řečeno, umí kombinovat funkce těžebního traktoru, kterému se říká harvestor, s forwarderem, což je traktor vyvážecí. Hlavní fígl je v tom, že umí spojit výhody podvozků obou strojů, a je proto hodně šetrný k přírodě.

LIVE: Arakain a Dymytry v Plzni hráli nové desky a Šeříkovka se chvěla v základech. Aby ne! Bylo vyprodáno

Jako pedagog jsi před časem působil i jinde a v jiném oboru - byl jsi učitel zpěvu na Mezinárodní konzervatoři Praha.
Tuhle etapu bych raději nerozváděl (smích). Byl jsem tam jen na skok…

Jsi tedy "lesník" a zároveň zpěvák. Jako frontman psy-core/metalové kapely Dymytry jsi natolik populární, že se do školy zajisté doneslo, čemu se věnuješ mimo své učitelské povolání. Reagují na to studenti nějak? Jak?
Já tyhle dvě profese zásadně odděluju. Stejně jako nechci, aby mi někdo na koncertě říkal "Pane doktore, můžu se zítra zastavit pro zápočet?", tak nechci, aby na mě na půdě univerzity někdo pořvával "Prothe, pojď se se mnou vyfotit!" (smích). V tomhle mají obrovskou výhodu masky, ve kterých hrajem. Sundám ji a kolikrát mě nikdo nepozná, ani když se jdu hned po koncertě projít davem (úsměv). Jednou se mi stalo, že jsem zkoušel jednu studentku a bohužel už to vypadalo, že bude muset přijít ještě jednou. V tu chvíli mi řekla: "Podepsal byste se mi aspoň na plakát, když dneska do indexu ne?" (smích).

A má to nějaký ohlas i u vedení fakulty/univerzity?
Nevím, jestli ohlas, ale musím říct, že naše vedení a především pan děkan, pan profesor Turčáni, nám všem pedagogům vychází maximálně vstříc. Fakt je, že zpívat v Dymytry je práce hodně náročná, univerzita je náročná taky, a někdy je těžký obě profese skloubit. Já každopádně věřím, že vedení ví, že dělám maximum, abych obě práce zvládal jako profesionál (úsměv).

Co chystáš v tomto oboru do budoucna?
Mám poměrně velký plány, v hlavě mám mašinu, která by mohla hodně pomoct v zalesňování tam, kde je hodně sucho. Všeobecně mě teď ochrana lesa před suchem žene hodně dopředu. Chci tý naší zeměkouli aspoň trochu vrátit ten velikej dar, že tady můžu chodit a koukat kolem sebe. Plány jsou velké, jen času kdyby bylo víc (úsměv).

škole ..
V Dymytry působíš od roku 2006, svým hlasem a texty dáváš kapele její charakteristickou tvář. Jak ses dostal k účinkování v této kapele?
Já myslím, že už jsem tam dýl, ale popravdě kdoví (smích). Dostal jsem se tam jednoduše, přes konkurz (úsměv). Začínal jsem jako bubeník, dost let jsem seděl na stoličce vzadu za kapelou, a jednou jsem si řekl, že chci dopředu. Nejdřív jsem nastoupil po Vaškovi Noidovi do DoloresClan. Dost rychle jsme zjistili, že to bez něj nepůjde, a já šel na konkurz do Dymytry - a bylo to.

Měl jsi předtím nějaké hudební zkušenosti?
Pocházím z muzikantské rodiny, mamka byla a stále je jednou z největších hvězd naší operetní scény, táta je dlouholetý bubeník orchestru Karla Vlacha, takže jsem v tom prostě vyrůstal. Ale trhnul jsem se docela daleko (úsměv).

Dymytry dokončili turné. Předposlední metalové slovo měl Pěnčín u Turnova

Co se u Tebe změnilo za těch deset let, co hraješ v Dymytry? Co všechno ti to dává? Je naopak něco, čeho jsi se kvůli tomu musel vzdát?
Když s náma moje žena párkrát jela tradiční víkendovou pumelici, což znamená tři a více koncertů ve dvou dnech, byla úplně vyjevená, jak je to vlastně všechno náročný. Když jsi fanoušek, vidíš, jak technici postaví pódium, pak se chvilku zvučí, začne intro, naběhnem, dáme hoďku kotel a jdem do šatny na pivo. Ještě k tomu si představíš ty davy fanynek, hotely a tak... Ve skutečnosti je to neustálý sezení v dodávce a sledování Ramba a Terminátora, neustálý balení a rozbalování, převlíkání a zas do dodávky a pořád dokola. A hotel ve dvě ráno nejdřív. Když jsme přešli do něčeho, čemu se u nás říká profi, začalo to znamenat hraní každej víkend od půlky února do Vánoc a mezitím točení desky. Různý focení a tak. Na věci typu narozeniny kamarádů, svatby, zabijačky, třídní srazy, rybářský závody můžem naprosto zapomenout. Ale je to krásná práce!  

Dymytry a jejich fanoušci, mezitím i kapelou již nazývaní Dymytry rodina, mají naprosto výjimečný vzájemný vztah, který se mezi kapelami a jejich fanoušky jen tak nevidí... 
My jsme od začátku chtěli jít k lidem blíž, než to bývá u kapel zvykem. Muzika podle nás není jen odehrát, sbalit honorář a davaj. Chodíme mezi lidi, fotíme se, kecáme s nima... No a naši fanoušci to pochopili a taky nás berou jako součást svý rodiny. Hodně lidí nám píše, že jsme jim pomohli v hodně těžkých chvílích tím, že věděli, že při nich naše muzika stojí a my taky. To je nejvíc, co si může muzikant přát.

Je pravda, že jste na svých koncertech fanouškům opravdu na dosah ruky. Pojďme se ale vrátit o pár měsíců zpět, kdy jste vydali vydali novou desku Agronaut...
Agronaut byl pro mě přelomovou deskou. Všechny předchozí jsme si produkovali sami a já, jakožto autor všech textů, jsem nesl hodně zodpovědnosti nejen za text, ale i za melodii, linku, frázování a všechno okolo. Samozřejmě pět členů kapely rovná se minimálně pět názorů, takže to bylo někdy náročný až moc. Agronaut je první deska, na kterou jsme povolali pomoc. Linky, frázování, aranže zpěvů, s tím vším mi pomáhal neskutečnej člověk - Renda Rypar, který stojí mimo jiné i za deskou Druide (Krucipüsk). Ze začátku pro mě bylo trochu těžký přenést přes srdce, že mi někdo šmahem vyhodí celou sloku nebo půl refrénu, ale pak jsem si to začal hodně užívat. Mohl jsem se věnovat textům a zpívání - a o všechno ostatní se staral Renda... super pocit... Výsledek stojí za to.

Dymytry přitvrdili a představují novou desku A-G-R-O-N-A-U-T

My máme celou desku naposlouchanou, a opravdu stojí za to. Před chvilkou sis pochvaloval spolupráci s producentem Rendou Ryparem, který tě podle tvých slov pěvecky hodně posunul dopředu, a také jsi zmínil svou mamku, operetní pěvkyni Gallu Macků. Máš i od ní nějaké technické-pěvecké triky, které můžeš využít v Dymytry?
Jednoznačně! Mám to štěstí, že mám v rodině špičkovou zpěvačku i pedagožku v jedné osobě. V podstatě všechno, co vím o zpívání, mě naučila ona. Podle mě tu není nikdo, kdo by uměl lépe naučit, jak zařvat a neuřvat se ani po třech koncertech za den.   

Taky jsi říkal, že se staráš o všechny texty. Píšeš k nim i muziku jako takovou, nebo to máte v kapele pěkně rozdělené?
S textama je to jednoduchý, píšu je já (úsměv). O muziku se dělí tak nějak rovným dílem kucí od kytar a basy. Ale i já jsem si zkusil napsat nějakou muziku, abych nezakrněl (smích).  Až se do skládání jednou pustí i Mildor, tak to bude minimimálně konec světa (smích).

No, to teda bude (smích). Před nedávnem jste taky dokončili úspěšné turné s vaší bratrskou formací, skupinou Arakain. Nebyla to první spolupráce s Arakainem, a tak mě zajímá, jak Tě (nebo celkově vás jako kapelu) bavila?
Společné tour s Arakain byl velkej zážitek! Měli jsme v podstatě pokaždé narváno, lidi si to užívali na maximum a my s nima, prostě paráda!

Protheus s Honzou Toužimským

Při minulém společném turné s Arakainem jste vyslyšeli ohlasy fanoušků a po jarní části jste v turné pokračovali i na podzim. Můžeme letos očekávat něco takového?
To je ve hvězdách - a do nich vidí jen naši manažeři (úsměv).

Dymytry mají za sebou stovku koncertů. Rozdávali dárky a pozvali malého metalistu na pódium

Kde vás můžeme vidět v létě?
V podstatě skoro všude (smích). Hrajeme minimálně tři koncerty za víkend, spíš víc, to znamená, že objedem naši zemi třikrát dokola a mrknem se i na Slovensko. Teď nejblíž se těším na Slušnej Kanál fest v Praze v Riegráčích (28. 5.). Když tak o tom přemýšlím, já se vlastně těším úplně všude!

a motorkách :)


Jako frontmana Dymytry tě znají všichni, jako vášnivého motorkáře možná už méně lidí. Jak jsi se k tomu vlastně dostal a kdy?
Po mašině jsem toužil od hodně ranýho dětství. Všeobecně mě to vždycky táhlo k silnejm strojům, proto jsem taky vystudoval to, co jsem vystudoval, a teď to i učím. Pořád jsem se chystal udělat si noty, ale pořád mi v tom něco bránilo, jednou jsem neměl peníze, podruhý čas, pak čas ani peníze…Zkrátím to - noty na velkou mašinu mám teprve dva roky, ale za tu dobu už jsem se stihl stát čestným členem motocyklovýho klubu Kraken (úsměv).

Co to pro Tebe znamená a co Ti to dává?
Musím říct, že jsem takovej sváteční jezdec. Času je fakt málo, a ještě to málo musím rozdělit mezi spoustu činností, takže jsem rád, když vyjedu kolem komína. Ale když už vyjedu, neskutečně si to užívám. Bublám si osmdesátkou, koukám po kraji…

Preferuješ nějakou konkrétní značku?
Jsem ještě úplnej začátečník, po dvou letech nemám ani zdaleka všechno ošahaný, pořád zjišťuju, že mi tohle nevyhovuje, tohle potřebuju jiný…Naštěstí mám dobrý vztahy s motorkářskou partou MCF.cz, a ti mě vybavujou kvalitníma věcma i radama, a navíc mají hodně trpělivosti s mojí nerozhodností (smích).

Dymytry před turné s Arakainem: Dej Bůh štěstí!

Jaká byla Tvoje první motorka a na čem naopak jezdíš právě teď?
Moje první motorka byla Introuš osmikilo, to teď sedlá moje žena, a já si pořídil to samý, jen s předkopama, řídítkama a la opičák a laufama bez tlumičů (úsměv). Myslím, že na prvních pár tisíc kiláků je to ideální kovadlina. Už ale samozřejmě pokoukávám po silnější mašině.

Na motorce jezdí i tvoje žena Týna. Přivedl jsi ji k tomu Ty, nebo už jsi ji poznal jako motorkářku?
Týna jezdila dlouhý léta jako batoh se svým bráchou, k tomu, aby si udělala papíry a začala jezdit sama, jsem ji přivedl já. Ale rozhodně se nenechala moc přemlouvat a hned od prvního kilometru je mnohem větší srdcař než já.

Vyjedete si občas i spolu někam na mašinách?
Snažíme se využít každou volnou chvilku. Žena se věnuje koňařině, konkrétně parkúru, krom toho pracuje jako sestřička na veterině, takže když dáme dohromady diáře a podaří se nám vyrazit, je to malej zázrak.

Když už byla dnes jednou řeč o Arakainu...jejich frontman Honza Toužimský se mezi koncerty velmi často přesouvá právě na motorce a bere to jako nejlepší možný relax. Děláš to také tak?
Dymytry máme dva nádherný medvědy, který nás vozí na koncerty...nemusím řídit, můžu koukat na filmy a mít k tomu dvojku pod kůží… A navíc, my se ještě v kapele máme rádi a nemusíme jezdit každej sám (úsměv).

Jan Toužimský (Arakain) interview: Jezdili jsme na všem, co mělo dvě kola

Účastníš se českých motosrazů?
Každý léto hrajeme na pěkný řádce motosrazů, takže jich absolvuju fakt hodně. Ale jen jako návštěvník, bez kapely, nikdy…Tenhle typ sdružování mně osobně nic neříká, jsem osamělej jezdec (smích).

Kde nejdál jsi na motorce byl?
Kolem komína člověk moc daleko nedojede... (smích).

V souvislosti s motorkáři a dnes již klasickým filmem Easy Rider se často zmiňuje legendární silnice Route 66 v USA. Chtěl by ses tam někdy podívat, projet si ji?
Já myslím, že hezkejch silnic, který bych si na mašině užil, je hodně i u nás v Evropě. Neříkám, že bych se do Států nepodíval, ale rozhodně se z nich nepo… (smích).

text: Nicola Bernard, / Pearl, foto: Nicola Bernard, Honza Švanda

zavřít
[banner1]