Jakub Ondra interview: Češi patří do světových hitparád. I když vydávám desku v Německu, Jacob Andrew být nechci

Jakube, svoji první desku jsi pojmenoval Old Town Square, tedy v překladu Staroměstské náměstí. V čem konkrétně tě Staroměstské náměstí na cestě za tímto albem tolik ovlivnilo?
Začínal jsem jako busker, vydělával jsem si pouličním uměním peníze na hodiny zpěvu a kytarové lekce. Na Staromáku jsem strávil hraním hodně času a byla to pro mě velká škola. Potkal jsem tam i své dva kamarády Giovanniho a Vincenta, kteří mě hodně naučili. Giovanni pochází z Itálie, a i když už je třicátník, hraní na ulici ho pořád baví, srší z něj elán, umí udělat ohromnou show. To jsem se od něj snažil trochu odkoukat. Vincent mě zase inspiroval v tom, abych cvičil zpěv a hru na kytaru, protože jeho hudebnické dovednosti jsou na profesionální úrovni. Jen je škoda, že kvůli pražské vyhlášce už dnes na Staromáku hrát nemůžu.

TOP 8 videoklipů týdne (129.): The XX podporují homosexuály, písničkáři Jakub Ondra a Tomas Bocek přišli z ulice

Koncertování na ulici může člověku přinést mnoho nevšedních zážitků. Je nějaký opravdu mimořádný moment, na který jen tak nezapomeneš?
Takových okamžiků bylo hodně, ať už v pozitivním, nebo negativním duchu. Jednou mi například neznámá žena hodila flash kartu, na níž byl nápis Sex tape. Pak jsem ji doma otevřel a sex tape tam opravdu byl. Zajímavé na tom bylo, že té paní bylo kolem šedesáti (smích). Občas se také stane, že přijdou policisté a skončím u nich na stanici. (smích)

KAŽDÝ DEN, CO HRAJI NA ULICI, SI DÁVÁM NOVOU ŠANCI

Je ulice pro hudebníka nejlepší školou?
Ulice je skvělá škola, ale na druhou stranu, když momentálně jedu turné s Lenny, vidím, že koncertování je zase úplně jiná disciplína. Myslím, že je dobré získávat zkušenosti nejen hraním na ulici, ale i klasickými koncerty, nahráváním ve studiu. Komplexnost je pro začínající muzikanty důležitá.

vložte odkaz, text nemažte

Přesto je asi snazší se postavit před lidi, když máš nějaké zkušenosti jako busker, než kdybys předtím hrál pouze doma v pokojíku. Je to tak?
Určitě, člověk už ví, co má říkat, tuší, jak budou lidé reagovat, a hlavně nemá strach. U koncertů je skvělé, že lidé jdou za hudbou cíleně, kdežto na ulici nikdy není jasné, zda se zastaví, a nebo půjdou bez povšimnutí dál.

Svůj první singl Malý princ jsi vydal už před třemi lety, z tvé současné tvorby je ale patrný velký posun. Co bylo pro tebe milníkem, který tě nasměroval na současnou cestu?
Byl to nejspíš moment, kdy jsem zjistil, že je opravdu možné dělat hudbu v zahraničí, že o mě má zájem zahraniční label. Pamatuji si, když jsem před pár lety hrál na ulici a neměl jsem smlouvu ani s českým vydavatelstvím. Tehdy jsem si myslel, že není vůbec možné, aby si mě někdo všiml v Česku, a dnes mám smlouvu dokonce s německým labelem. Milníky přicházejí postupně, člověk jim ale musí pootevřít dveře. Každý den, co hraji na ulici, dávám si novou šanci, že někdo půjde okolo a všimne si mě. Některé moje pouliční koncerty skončily propadákem, ale s každým novým dnem přichází i nová šance. A když se člověk vytrvale snaží, jednou se mu jeho přání opravdu splní.

Došlo u tebe i k nějaké změně v myšlení? Tvé současné písně působí velmi lehce a uvolněně, skoro jako by z tebe spadnul nějaký kámen...
Zjistil jsem, že není žádný důvod být smutný. Uvědomil jsem si, že za většinu svých trápení si můžu sám, tím, že o nich příliš přemýšlím. Můj táta mi řekl, že jsou dva druhy smutky: buď je člověk smutný a má pro to důvod, nebo je smutný, aniž by pro to existovala nějaká vážnější příčina. Já jsem si důvody ke smutku vždycky našel, ale dnes vím, že byly hloupé. Takže jsem rozvázal ty pomyslné uzlíky a dnes se cítím líp. Lidský život trvá kolem osmdesáti let, pro někoho méně, pro někoho déle. Není čas trávit ho tím, že budeme smutnit. Přístup, který člověk razí v životě, se pak odrazí i do jeho písní. To neznamená, že bych na albu neměl i smutné písničky, ty jsou ale vždycky reakcí na konkrétní událost.

Lenny vzala Zlín útokem. Další zastávkou pokračovalo jarní turné, vystoupil i Jakub Ondra

NAHRÁVACÍ SMLOUVA JE JENOM ŠPIČKA LEDOVCE, DŮLEŽITÉ JE, CO JE ZA NÍ

Jak došlo k tomu, že jsi uzavřel smlouvu s německým labelem?
Hodně jsem hrál, a to i v zahraničí. Přijde mi, že v Česku se lidé od hudby dělí na ty, kteří hrají na ulici a na labely se dívají skrz prsty, a na ty, co naopak fungují pod labely a od nezávislých hudebníků se distancují. Já jsem tak ale nikdy nepřemýšlel, věděl jsem, že label je skvělý v tom, že může člověku pomoci v propagaci, dostane tvou hudbu k lidem. Z druhé strany za mě ale písničky nenapíše, ta tvorba musí pořád vycházet ze mě. To, že se mi povedlo obě formy zkombinovat, považuji za hodně zásadní. Moment, kdy mi dal někdo na ulici vizitku, je jenom špička ledovce, nestalo by se to ale, kdybych na sobě nepracoval a nesnažil se vyvíjet.

Ještě předtím jsi ale fungoval pod českým Universalem, potažmo SinglTonem. Proč tato spolupráce skončila?
Pochopili jsme, že naše představy nejsou stejné. Už jsem nechtěl psát písničky v češtině, rozhodl jsem se, že budu skládat v angličtině. V Universalu se naopak chtěli soustředit na česky zpívanou tvorbu - tehdy podepsali kapely jako Jelen nebo Slza, které se rychle vypracovaly a dnes mají spousty fanoušků. Rozešli jsme se ale v dobrém a dodnes máme přátelské vztahy.

V čem je pro tebe angličtina lepší?
Když mi bylo 16, studoval jsem v Holandsku, kde můj táta pracoval jako lékař. Naučil jsem se tam anglicky a skládal jsem písničky. A protože jsem měl hodně kamarádů, kteří nemluvili česky, chtěl jsem, aby mi rozuměli. A u toho jsem zůstal - chci, aby mým textům rozuměli posluchači bez ohledu na to, z jaké země jsou. Jen je škoda, že v angličtině se nedá tak dobře odvyprávět příběh. Například poslední písnička na mé desce Tram N 15 byla původně v češtině, ale nakonec jsem ji přetextoval, protože jsem chtěl, aby bylo album kompletně anglicky. Její text je přitom o příběhu, který mě velmi zasáhl, rozkrývat ho ale nechci. 

Nechtěli po tobě Němci, aby ses přejmenoval?
Ano, navrhovali mi, abych se přejmenoval, že asi nebude nejlepší vystupovat v Německu jako Jakub Ondra. To jsem ale odmítl, věřím, že i česká jména mohou patřit do světových hitparád. Jacob Andrew být nechci (smích).

Jaký je největší rozdíl mezi fungováním vydavatelství v Česku a v Německu?
V Německu je lepší ekonomická situace, je to větší trh, takže si tam mohou dovolit investovat do interpretů víc prostředků. Jenže ne vždy se to projeví, jsou případy, kdy vydavatelství do někoho nasype spoustu peněz, ale ten člověk se stejně neprosadí. Záleží to vždy na konkrétním interpretovi, zda pochopí, že sto tisíc eur od labelu z něj dobrého umělce neudělá, ale že rozhodující je jeho tvorba.

TURNÉ S LENNY MI MOC POMOHLO

Máš v Německu také koncerty?
Nejdřív jsem chtěl vytvořit kvalitní repertoár a až pak s ním vyjet na koncerty. Takhle postupovala například Lenny a dnes se jí to vyplácí. Zatím jsem tedy v Německu absolvoval jen několik menších vystoupení a teď nás čeká turné a pak také hraní na festivalech.

Jak došlo k tomu, že tě Lenny oslovila, abys s ní jel turné?
To, že mě vzala Lenny na turné, mi moc pomohlo. Jednak jsem získal další zkušenosti a také se tím moje tvorba dostala víc do povědomí lidí v Česku. S "Fíďou" (Ondřejem Fiedlerem, kytaristou Lenny, pozn. red) jsme od sebe bydleli ve Vršovicích asi 500 metrů a občas spolu někam zašli. Díky němu mě zaregistrovala. Navíc si myslím, že se k sobě repertoárem opravdu hodíme, oba zpíváme anglicky, Lenka je písničkářka, co hraje na klavír, já jsem písničkář, co hraje na kytaru. Hezky se doplňujeme. A také Lenny často poslouchám, když chodím běhat.

Ty jsi oslovil posluchače v Německu, Lenny v Itálii. Dá se říci, že se těmito úspěchy vzájemně inspirujete k dalšímu překonávání hranic?
Myslím, že to, co se povedlo Lence v Itálii, je fantastické. Německý trh je sice větší než ten italský, ale můj singl On The Menu se tam nedostal na nejvyšší místa, byl v první stovce. To Lenny se s Hell.o probojovala do Top 10 hlavní celonárodní italské hitparády. Kdyby se mi něco takového povedlo v Německu, pak by mi to otevřelo dveře do celé Evropy. Uvidíme, zda se zadaří s některým ze singlů z nové desky.

Říká se o tobě, že jsi "český Ed Sheeran". Je ti to sympatické, nebo myslíš, že je takové přirovnávání zbytečné?
Eda Sheerana mám rád, je to jeden z mých vzorů, takže mi to do jisté míry lichotí. Na druhou stranu bych ale chtěl, aby mě lidé s nikým nezaměňovali. Řekl bych, že podobná přirovnání pomohou v začátcích kariéry, ale pak je třeba stavět na své vlastní osobnosti.

text: Josef Martínek, foto: Lucie Levá

Témata: Jakub Ondra, Old Town Square, Lenny, On The Menu, Hearts Tour