Jana Kirschner: Moruša mě postavila na vlastní nohy, ale miluji písničky. Návrat k nim je pro mě očista

Vydáno 13.09.2016 | autor: Josef Martínek

Po experimentech s projektem Moruša zatoužila Jana Kirschner po návratu k podstatě svých písní. To se projeví na podzimním divadelním turné Takmer sólo i na chystané nové desce. "Den po skončení turné k Moruši jsem si sedla, všechno ze mě spadlo a nahrála jsem asi pět písní. Toužila jsem znovu slyšet samu sebe a svůj hlas," říká zpěvačka, která letos oslavuje dvacet let na scéně. Zároveň se podle ní v hudbě vrací doba silných společenských témat.

Jana Kirschner: Moruša mě postavila na vlastní nohy, ale miluji písničky. Návrat k nim je pro mě očista Jana Kirschner chce spolupracovat s mladými talenty. Foto: Lucie Levá

Název nadcházejícího turné Takmer sólo naznačuje, že by mohlo jít o návrat k vaší písničkovější poloze. Je to správná domněnka?
Ano, je to správná domněnka. Po megalomanském projektu Moruša, který jsme dávali dohromady s mým mužem, jsem se cítila unavená. A obzvlášť po loňském turné, kdy nás bylo v týmu 21, to na mě všechno dolehlo. Měla jsem toho už dost, hlavně té organizační stránky, a řekla jsem si, že teď pojedu sólo. Vzápětí jsem si uvědomila, že moje muzikantská zručnost není až tak skvělá, abych zvládla odehrát celý koncert úplně sama, a tak jsem se rozhodla, že pojedu "takmer sólo".

VIDEO: Jana Kirschner skládá v novém klipu Duch mesta tajemnou mozaiku

V čem se bude tedy turné nejvíc lišit oproti tomu předchozímu?
Chtěla bych ukázat svou písničkovější polohu a poodhalit i to, co lidé běžně nevidí, tedy jak ta hudba vznikala, jaký příběh se k jednotlivým písním váže. Koncept turné je téměř divadelní, budeme hrát i známé hity, ale zazní v trochu jiné podobě. Neřekla bych, že se bude jednat o nějakou intelektuální zábavu, při které si budou diváci někde vzadu škrábat brady, ale není to ani žádná masovka.



PŘI SKLÁDÁNÍ SI VYČISTÍM HLAVU

Bude také vaše další album o něco písničkovější než předchozí projekt Moruša?
Myslím si, že to k tomu spěje. Na druhé straně mě projekt Moruša velmi bavil, protože to bylo překonávání sama sebe. Byla to pro mě velká výzva, i z hlediska managerského, kdy jsem po albu Krajina rovina odešla od vydavatelství a rozhodla se, že půjdu vlastní cestou. Když jsem něco pokazila, mohla jsem nadávat jen sama sobě, když se něco povedlo, bylo to o to hezčí. Myslím, že Moruša mě umělecky postavila na vlastní nohy.

vložte odkaz, text nemažte

Nová deska se už rodí?
Některé novinky bych ráda zahrála už na turné Takmer sólo. Začala jsem je psát hned po dokončení alba Moruša, den po skončení turné jsem si sedla, všechno ze mě spadlo a nahrála jsem asi pět písní. Toužila jsem znovu slyšet samu sebe a svůj hlas.

Byla to tedy pro vás jakási forma očisty?
Přesně tak, úplná očista. Napsala jsem i několik velmi vtipných textů, uvidíme, kolik z nich nakonec použijeme. Zjistila jsem, že miluji písničky, miluji skládání, do budoucna bych ráda více psala i pro jiné interprety. Je to činnost, při které si vyčistím hlavu a vypnu. Když mě někdo osloví, abych mu napsala písničku, jsem nadšená (smích).

PŘICHÁZÍ ČAS SPOLEČENSKÝCH TÉMAT

Moruša byla hodně o návratu k přírodě a k lidovosti, inspirují vás teď i nějaká aktuální témata?
Začínám silně vnímat, že se vrací doba, kdy je mnoho společenských témat, o kterých se dá vyprávět. Dotýká se mě spousta věcí, které se teď dějí, připomíná mi to období 60. let, kdy společenské události podnítily vznik úžasných alb třeba od Boba Dylana nebo Joni Mitchell. Myslím si, že teď jsme znovu v takovém období. Občas se stane, že se objeví něco zajímavé z hip hopu nebo jiného žánru, kterému se nevěnuji, ale zaujme mě to. Mám chuť teď spolupracovat s těmi neznámými mladými "dětmi" (smích).

Jana Kirschner zazpívá skoro sólo. S ojedinělým programem objede česká města

Takže se můžeme ve vašem podání znovu těšit na něco netradičního?
Zaujaly mě různé projekty a určitě se to někdo projeví. Jsem ráda, že se mi ta hudebnická cesta nikdy nesesypala pod nohama, že jsem si ustrážila svoje jména a doufám, že jsem nikdy nedělala nějaké vyložené s*ačky. Díky tomu mě i mladí, kteří dnes už dělají hudbu trochu jinak, vnímají celkem pozitivně, zjistila jsem, že se na mě nedívají jako na nějakou starou bábu, ale respektují mě. Například na festivale Grape stálo pod pódiem několik tisíc velmi mladých lidí, kteří se mnou zpívali každé slovo a bylo to fantastické.

S EDDIEM VIDÍME HUDBU KAŽDÝ JINAK

Budete nadále spolupracovat i s vaším partnerem Eddiem?
My si vždy navzájem řekneme, že už spolu nic dělat nemůžeme, že už to dál nepůjde (smích). Ale pak pokaždé zjistíme, že tam je nějaké kouzlo, něco navíc, co s žádným jiným producentem nikdy nebude existovat. Nevýhodou je, že náš osobní život se pak točí jen kolem hudby, je to spojené se zdlouhavými diskuzemi, hádkami. Hudbu vidíme každý jinak. Eddie je inovátor, dobrodruh, badatel, jsou to rodinné geny, nikdy nezůstane stát na místě. Já mám taky ráda nové věci, ale stále mám v sobě tradici písničkářství, které se neumím vzdát. Nechci to tlačit za každou cenu, on je naopak takový, že pořád tlačí, a pak kolikrát musím křičet "už dooost" (smích).

Společná tvorba je tedy kompromisem mezi vašimi vizemi a těmi jeho?
Dá se říct, že ano. Sama jsem zvědavá, co bude dál. Určitě se nikdy nevrátím k přímočarým popovým písničkám. Ale jednou za čas si něco popového ráda zazpívám, nahrála jsem například duet se skupinou Jelen Co bylo dál? To bylo právě v období Moruše, kdy už jsem měla všeho nad hlavu, některé texty byly třeba na pět šest stran. Pak jsem přišla do studia za Jeleny a zazpívala jsem si s takovou lehkostí, nadhledem a tolik jsem se při tom uvolnila.

RECENZE: Jana Kirschner je běžnému posluchači zase o kus dál

Přestože oba díly Moruše byly spíše alternativní, měly velmi dobré prodeje, možná i lepší než leckterá popová deska. Čím si to vysvětlujete?
Je to zajímavé, protože rádia se naší hudby bála a písničky z Moruše hrát nechtěla. Přesto jsme měli na koncertech plno, dostalo se nám mnoho pozitivních ohlasů a to je ta nejlepší zpětná vazba.

Dá se tedy říci, že rádia naše posluchače podceňují?
Myslím, že ano. Alba Moruša: Biela jsme prodali asi 16 tisíc kopií, pokračování Moruša: Čierna kolem deseti tisíc. Něco na tom tedy asi bude, netvrdím, že každé rádio musí hrát všechno, ale proč podceňují i písničky, u nichž je jasně patrné, že fungují? Chápu, že nebudou hrát nějakou třináctiminutovou kompozici, ale například Sama je podle mě jasný hit a lidé si ho zpívali, tančili na něj. Rádia se toho ale bála jako čert kříže. Řeknou vám, že by to rádi pustili, ale že nemůžou, že jim to nedovolí nějaký systém. Proto v rádiích slyšíme už třicet let to samé.

K ÚSPĚCHU V CIZINĚ CHYBÍ SPRÁVNÝ AGENT

Jak jste na tom teď s ambicemi prorazit do zahraničí? Před lety jste odjela do Anglie natočit album Shine, ale zdá se, že až seznámení s Eddiem vám otevřelo dveře k zahraničním posluchačům. Je to tak?
Hned, jak jsme vydali album Moruša: Biela, umístilo se v mezinárodním žebříčku world music, dostali jsme pak i nabídky hrát na festivalech world music. Ale myslím si, že v tomhle žánru jsou umělci, kteří se mu věnují s daleko větší intenzitou, pro mě byl projekt Moruša ojedinělý, neopakovatelný, ať už z důvodů logistických nebo finančních. Cestovat s ním po Evropě by bylo v podstatě nemožné. Jsem ráda, že se lidé v zahraničí o tom projektu aspoň dozvěděli, jen se nám nepodařilo odehrát tam nějaké koncerty. Neměli bychom ani na letenky (smích).

Do budoucna vás už mezinárodní scéna neláká?
Pořád bych ráda prorazila na evropské scéně, i když jsem se teď o to cíleně nepokoušela. Věřím, že se svou hudbou bych mohla hrát i na evropských festivalech, jediné, co k tomu chybí, je agent, který by mě na ně dostal. Když už zajímavé příležitosti přijdou, například ze Slovinska, Polska nebo Rakouska, často to selhává právě na logistice. Mám rozpracované i nějaké songy v angličtině, trochu jsem se prohrabala šuplíkem, ale momentálně je pro mě přece jen přirozenější věnovat se zpívání ve slovenštině. Ale kdo ví, o čem se tu budeme bavit za dalších dvacet let. (smích)

LIVE: Jana Kirschner se od dob hitu Modrá posunula hodně daleko

DVACET LET NA SCÉNĚ? PŘES HUBU MI NEJVÍC DALY SMLOUVY

Na začátku těch prvních dvaceti let kariéry jste si asi těžko dokázala představit, kam se vaše tvorba posune a co všechno vyzkoušíte....
To každopádně. Všechno, co mi má dosavadní hudební cesta přinesla, pro mě bylo přínosné. Vzpomínám například na své začátky v popu, život popové hvězdy pro mě byl v mnohém náročný, ale byla to dobrá škola. Zažila jsem moc pěkné chvíle s kapelou, v podstatě dvacet let jsem měla tu stejnou sestavu, až letos jsem obsazení změnila, stejně tak mám nový management. Letošek je pro mě vlastně zlomový a těším se, že mě to posune zase někam jinam. Ale tím se vracím k tomu, co jsem už říkala – že se máme co učit od těch mladých a nadějných, zjistila jsem, že jich v Česku a na Slovensku máme hodně. Starší muzikanti často ty mladé kritizují, ale když se rozhlížím kolem sebe, myslím, že není třeba být pesimista.

Stalo se vám během těch dvaceti let, že jste, jak se říká, "spadla na hubu"?
Přes hubu mi nejvíc daly smlouvy, které jsem podepsala. Na lidi, zejména muzikanty, jsem měla štěstí, ti kolem mě byli vždy otevření a s dobrým srdcem. Ani co se týče hudby, kterou mám za sebou, se nemám za co stydět, nebyly tam nějaké velké přešlapy. Nejhorší bylo naučit se fungovat v reálném světě, vždy mi bylo jedno, co jsem podepisovala, neřešila jsem to, měla jsem pocit, že mě má každý rád a chce pro mě to nejlepší. Až časem jsem se zhrozila, co jsem vlastně všechno podepsala a za co jsem pak musela dlouhá léta platit. Z toho jsem se hodně poučila.

text: Josef Martínek, foto: Lucie Levá, Lousy Auber

Témata: Jana Kirschner, Takmer sólo, Eddie Stevens, Jelen, Grape festival, Bob Dylan, Joni Mitchell

zavřít
[banner1]