ROZHOVOR | Filip Vlček (John Wolfhooker): Kapelu jsem si vysnil, motivuje mě, abych byl lepší

Jsi muž mnoha profesí, která je ti aktuálně nejblíž?
Momentálně produkce. Začal jsem ji brát jako nedílnou součást, kterou "musím" dělat, i když nechci. Všeobecně jsem muzikant, ať už v hudební produkci nebo jako spoluhráč.  

Momentálně je o tobě nejvíce slyšet právě v souvislosti s produkcí. V jednom rozhovoru tě dokonce nazvali vycházející hvězdou.
Oni to nazvali dost honosně, sám bych se tak nenazval.

Jak se žije na šňůře | John Wolfhooker: Jednou nás napadlo položit na spícího Filipa noční stolek

Kdy si v sobě objevil producentské vlohy?
Demáče jsem si doma začal dělat ještě za dob Koblížků, když jsem chtěl zkoušet složitější kytarové nápady, což se tenkrát v kapele moc nechtělo dělat. Začal jsem to porovnávat s mými oblíbenými nahrávkami, které zněly líp. Začal jsem se v tom vrtat. Zjistil jsem, že na to existují mraky tutoriálů, a že to je úplně gigantický svět, do kterého se dá koukat, že mě každý detail baví a požírá víc. Samovolně se to posouvalo. Demáčů, které nikdo neslyšel, bylo víc, pak mě kamarádi s kapelama v okolí Hanušovic začali oslovovat, zda bych ji nepomohl… Postupně se to začalo nabalovat. Produkce, u které jsem prvně byl, byla Pam Rabbit. To jsem si řekl, že jsem toho dělal moc, že je to asi produkce. Šlo o její první singl Animal Power, taková jungloidní písnička. (smích)

V souvislosti s vydáním jejího debutového EP Mom, I'm lost řekla, že šlo o dlouhou cestu. Jak to? Můžeš to vysvětlit?
Občas jsme se s Pamčou nepotkávali v komunikaci. Pokud to vázlo, tak to bylo z mojí strany, protože jak dělám víc věcí naráz, tak jsem reagoval později, než jsem měl. Pak mi přijde, že malinko každý mluvíme jiným jazykem, a přesto víme, že chceme spolupracovat. Někdy je těžké se proklovat přes tu jazykovou bariéru, kdy myslíme stejnou věc, ale říkáme ji jinými slovy.

Máš nějaký vzor? Kde hledáš inspiraci? Radil ses s někým?
Snažím se získávat feedback od lidí, kterým věřím a koukám na všechny možné dostupné materiály. Co se týká produkce, tak je mi inspirací Max Martin, ale spíš ze songwriting pohledu. Nemám ho za vzor kvůli tomu, že má nejvíc hitů v Billboard charts, ale jak člověk vyrůstá, tak má některé písničky spjaté s určitým obdobím. Já jich mám spoustu, v mezidobí 2003 až 2015, jsem vždy čekoval Óčko, jednou za čas se tam objevil song, z kterého se pak stal hit. Prémiový pocit jsem měl u x skladeb včetně Maxe Martina. Co se týče zvuku a mixu, tak je Chris Lord Alge. Sháněl jsem věci od něj, abych nasál jeho myšlenkové pochody, jak k tomu přistupuje a jak si to můžu přetavit do svých potřeb.
Kolikrát neznám jména lidí, ale poslední dobrou jsem brutálně fascinován k-pop věcmi. Začal jsem poslouchat K/DA, uskupení, který vzniklo jako virtuální kapela pro hru League of Legens. Zjistil jsem, jaký extrémní produkční přepal to, v tom dobrém slova smyslu, je. Je tam tolik detailů, vrstev, hutný zvuk.

Můžu si tě jako lajk objednat pro produkci, nebo děláš jenom pro kamarády a musí tě song zkrátka chytnout?
Když přijdeš s něčím, co bude mít hlavu a patu a já v tom budu cítit nějaký potenciál, tak proč ne.

Máš nějaký rukopis? Podle čeho tvoji práci na první dobrou poznám?
Nevím, zda to dokážu já posoudit. Rukopis je, co člověk dělá samovolně, spíš si ho neuvědomuje, není to pro sebe znatelný.

Řídíš se trendy, které frčí?
Nebudu říkat, že ne. Do jisté míry ano, baví mě to poslouchat, sledovat, i když s tím kolikrát nesouhlasím. Tím neříkám, že je to blbě. Mě baví zjišťovat, proč se to poslouchá, odkud to zvešlo, jaký to mělo průběh, co to je za lidi, co to má za příběh.

Pomohlo ti v produkci, že jsi studoval konzervatoř?
Určitě. Přitom z teoretických věcí jako je harmonie a kde se psaly noty, jsem těžce propadal. Ale když jsme hrávali ve školních uskupeních – v souborových hrách, spoustu přemýšlení jsem nabral od jiných muzikantů a taky částečně viděl, jak to dělat nechci, i přesto, že 99 % lidi, s kterými jsem se tam potkal, byli úžasní, nadření hráči, zpěváci. V produkci mi to pomohlo, že jsem něco z mála z teorie nasál, a mám to uložené jako zadní vrátka, když řeším akordy, harmonii. Někdy to funguje, ale nejdu primárně po poučkách, které jsem si zapamatoval. Co se týká produkce, tak mi nejvíce dal Rony Janeček, náš kytarista. Přál bych si, aby to bylo oboustranné. Rony je krásná ukázka srdcaře, který nehrotí tolik teorii, ale současně má oddřené hodiny na nástroji. Má sluch a velký cit. To vše hezkým způsobem propojuje. Jeho znalost, skills na nástrojích jsou namakané se srdcem a citem. Pokud já něco takového mám, tak on to má desetinásobně.

Ty jsi prohlásil, že John Wolfhooker je pro tebe vysněná kapela a že spoluhráči jsou lepší než ty. Je to pro tebe výzva být lepším?
Kapelu jsem si vysnil, motivuje mě, abych byl lepší, ale mohl bych být sám sobě víc motivovaný. Vnější motivace mám dost, vnitřní by mohla být lepší a musím na tom zapracovat. Než jdeme hrát nový songy, tak je tři dny v kuse doma drtím. Momentálně mně chybí chuť zkoušet na nástrojích, mám to ve vlnách. Teď spíš hraju, než abych piloval hodiny techniku, a snažím se přetransformovat feeling, aby seděl do písničky.

Ale Wolfookerům produkci ty přímo neděláš, že?
Produkci děláme všichni čtyři, nejčastěji je za počítačem Rony. U pár věcí já, v budoucnu si to budeme střídat.

Vychází vám EP 626, na které lákal singl Inferno. Bude v obdobném duchu celá nahrávka?
Nebude, Inferno je tvrdší záležitost. Jednalo se záměrně o přehrot, kdy jsme si vzpomněli na proces skladby 313 z předchozí desky, kde bylo zadání udělat něco hrozného, přehroceného. Tady to bylo taky do určité míry. Dlouho jsme chtěli sdělit hodnotný názor, a to se projevilo v textu. Přišlo nám, že to hezky souzní, a zároveň jsme chtěli zdůraznit něco, na čem nám záleží.
Co se týká EP, tak bude obsahovat celkem čtyři songy. Ještě bude následovat jedno taneční lyrics video, se kterým si Adrian dost vyhrál, a klip na písničku, která zní letně, vydáme ji na jaře a klip je točený na podzim.

Inferno poukazuje na zbytečné zacházení a zabíjení zvířat. Jste všichni v kapele vegetariáni?
Kluci jsou vegani, já nejím maso a snažím se vyhýbat živočišným věcem. Jsem vegetarián. Snažíme se živit rostlinně. Cituji bubeníka Adriana: "Nikomu jsme nechtěli říct: Buď vegan. Pokud nejsi vegan, tak jsi špatný člověk." Tam šlo spíš o to, že ani spousta lidí neví, že velkochovy jsou hrozné prostředí. Pak jsou lidi, kteří to ví, trochu to s nimi zarezonovalo, a na základě toho si vyberou místního dodavatele, anebo přestanou jíst maso denně, ale dají si ho třeba jen jednou týdně. Nám šlo o to, že pokud by o tom aspoň jeden člověk na základě videa a sdělení začal přemýšlet, tak super, účel splněn. Určitě jsme tím nechtěli říct, že být vegan je jediná možná cesta, jak fungovat. Nikdo nemůže nutit nikoho ke změně, to nejde.

Máte další obdobné společné téma v kapele?
Asi se shodneme na lásce všeobecně. Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě. Být hodní k sobě, pomáhat si.

Ale zpět k produkci. Odmítl jsi někoho v rámci spolupráce?
Dvakrát jsem odmítl jednoho interpreta, ale jeho ukecávací, argumentační a upřímný skills mě přesvědčily, že bychom to měli zkusit. Obecně, pokud třeba nedopadne spolupráce, nepotkali jsme se v podmínkách.

Koho bys rád produkoval?
MC Geye, protože je dobrý jak svině. Má neuvěřitelnou flow, dokáže to střídat, záleží mu na zvuku, použitých slovech, má vícero poloh hlasu. Pokud přistoupíme na to, že je rap řemeslo, soustředíme se na to, co člověk umí bez naleštěných kár, holek a značkového oblečení. Rap mě vždy bavil, ale když se udělá jinak, s živými nástroji. Je tam spousta možností, je to vidět třeba, když Prago Union vystupuje naživo s kapelou, nebo Bow Wave, co měli svého času hit Pašerácká.

Prozradil jsi, že hledáš v hudbě nostalgii. Co tě k tomu vede?
Samozřejmě mám pocit, že ta moje doba, ve které jsem vyrůstal, byla lepší, než jaká je teď. Je to asi proto, že jsem vyrostl v bezstarostné době, proto ve mně tyto songy znovu vyvolávají bezstarostnosti. Teď jsme svědky toho, že se vrací dvoutisícové vlivy pop punku, které jsou lehce zabalené v novém hábitu, ale nostalgie je z nich i tak cítit. Udělat hit do rádií, není těžký, ale přizpůsobit svoji hudbu tomu, to není fér hlavně vůči sobě.

Krom hudby moderuješ. Když srovnáš moderování v televizi a v rádiu, co pro tebe byla větší výzva?
Stoprocentně rádio, protože vše musíš uhrát hlasem, ale taky se sám staráš o dost věcí, hlavně co se týká provozu. Musíš se vejít do určité stopáže. Většinu contentu si tvoříš sama, záleží, o čem chceš mluvit, jsi zodpovědná za to, jak to podáš, aby to někoho zaujalo. V televizi to tak není, tam to musíš dobře podat, ale o čem budeš mluvit, už je daný.

Tak to musíš dobře improvizovat, že?
Je to výhoda. Kdokoliv, kdo moderuje, musí umět improvizovat.

Letos vyrukovali s comebackem Koblížci, ve kterých si začínal. Ty se s nimi na scénu nevracíš, ale produkoval jsi jim písničku. Je to z nedostatku času, nebo je ta éra definitivně pryč a nechceš se k tomu vracet?
Hudebně k nim mám blízko, proto jsem píseň společně s Josiem vyprodukoval, ale aktivně v kapele být nechci, protože už to tady jednou bylo. Bylo období, kdy už jsem byl jak v Koblížkách, tak ve Wolfhookerech. Teď by to nebylo vyostřený, tenkrát to byla hromada emocí a vše bylo nešťastně načasovaný, proto jsme se s Koblížky na chvíli rozešli ve zlém. Nechci to znovu absolvovat. Bylo to čistě o tom seřadit si priority, ve Wolfhookeru se cítím víc doma, i přesto rád přiložím ruku k dílu v Koblížkách. Ve studiu, tvořit, to mě vždy s kluky bavilo nejvíc. Ke konci se nám pracovalo skvěle jako duo - Josie chodil s nápady, který jsem pomáhal dotáhnout. Jak prošel velkou transformační změnou, tak se s ním pracuje hezky.

Spolupracoval jsi, možná pro někoho netradičně, s Michalem Horákem. V písni Plány jdou tě bavilo nahrávat zvuky stepaře či dětský sbor. Jaký nejzajímavější zvuk jsi zachytil do svých věcí?
Začalo to klasikami, jako ťukáním do plechovky. Jednou jsme jeli tunelem s Ondrou Fiedlerem, stáli jsme v něm a v jednu chvíli tam byly hrozně divný creepy zvuky, které jsem nahrál na telefon a následně použil. Když si vezmeš zvuk a trochu ho překurvíš, tak z toho může vzniknout super věc. Používání divných zvuků se chci věnovat víc, zatím jsem na to nekladl takový důraz, ale jsou to dveře ke kreativitě a unikátnímu zvuku. Moc jsem toho ale zatím nepoužil. V Alter Egu od Aiko jsme k virblu přidali zvuk výdechu. V kontextu to nepoznáš, ale v momentě, kdy to vypneš, tak to chybí. Tak se snažím vrstvit věci, abys o tom nevěděla a mělo to podstatnou roli.

Stojíš za posledními věcmi Bena Cristovaa, včetně songu z Eurovize. V posledním ročníku lokálního klání stojíš za dalšími dvěma písněmi.
Jednalo se pouze o produkci. Annabelle byla společně s Ondrou Fiedlerem a pro The Valentines.

Vás samotné Eurovize neláká?
Láká, jsem ale rád, že jsme to tento ročník nezkoušeli. Kdybychom se dostali do předvýběru a byli v něm se Skywalker, tak bychom zbytečně hlasy tříštíly. Byl to kvalitní ročník, šlo se po kvalitě a odhodlání jednotlivých věcí. Jsem rád, že nás jede reprezentovat Domča Hašková s We are Domi. S ní se kamarádím dlouho, od dob, kdy žila v Anglii. Často nám s Wolfhookerem pomáhá s angličtinou. Je rodilá mluvčí, tak si u ní ověřujeme fráze, důraz. Když jsem se účastnil mezinárodního finálového klání s Benem, byly v tom ročníku samé holky, co byly dost načančané. Domča je v tomto smyslu normální holka a mohla by to být její výhoda.

Jak vznikla spolupráce s kapelou Poetika na songu Elegie?
Maťa s Ondrou se vzájemně sledovali na Instagramu. Jednou jsme obě kapely jely z koncertu, měly jsme popito a vyměňovaly si hromadu videí, kdy Poetika poslouchá Wolfhookery a my, jak posloucháme Poetiku. Pak se ozvali, že by chtěli Maťa na feat. Měl jsem zrovna volno, tak jsem se na session přisral, to mi je vlastní. Na to mám velký talent - dostat se tam, kam mě nikdo nezval. Najednou to začalo samovolně lítat, nakupily se nápady. Byl to Ondrův projekt. Tenkrát mi dal velkou důvěru, hrozně si toho doposud vážím. V té době jsem neměl žádnou studiovou místnost, jen doma notebook se sluchátky, ani jsem neměl repráky. Na druhé session jsem mu dával sluchátka do rozdvojky, aby vůbec slyšel, co dělám. Do určité míry jsem se za to styděl, nechtěl jsem, aby viděl, že takhle funguju. Jeho to nerozházelo ani trochu. 

Teď už máš vlastní studio?
Já, Rony a kapela máme v Letňanech tři místnosti. Postupně si ho vybavuju, je to pro mě posvátný prostor. Je to jediné místo na světě poskládané tak, jak chci já.

Tvoříš jenom tam nebo i doma?
Strašně dlouho jsem doma nevytvořil nic. To byl jeden z hlavních důvodů, že jsem chtěl mít studio, abych si oddělil čas a aktivity. Doma je chill a ve studiu se maká.

Co spolupráce s Benem, chystá se něco dalšího?
Rád bych. I co se týká Wolfhookerů, tak bychom Bena rádi oslovili na další spolupráci. Když jsme točili Tidal Wave, měli jsme pocit, jako by s námi byl od začátku. Je úžasný, energetický hudební chameleon, který je schopný nasát vibe kolem sebe. Ať už jde o písničku nebo partu lidí.

Na čem aktuálně pracuješ?
Mám rozdělaný singl s Pavlem Calltou, společně s Pam a Lenny song pro Lenny, věc pro Aničku Julii Slováčkovou, tři singly The Truth Is Out There, a pak pro kapelu Meow!

Text: Hana Bukáčková,  foto: Rusty Shepherd, Jarda Noska, David Turecký
Témata: John Wolfhooker, Filip Vlček, Ben Cristovao, Pam Rabbit, Rony Janeček