ROZHOVOR | Jan Vávra: Každý den zakládám novou kapelu

Jendo, spousta lidí si tě spojí s kapelou Jananas. Poslední roky tě ale vnímám víc aktivního na poli autorství písní. Vnímáš se už víc jako songwriter?
Jednoznačně se vnímám jako songwriter. Songwriting je pro mě taková celistvá disciplína, která se dotýká všeho, co mám rád - jak hudby, tak textu i zvuku a produkce. Snažím se v tom každým dnem a každou session zlepšovat. Psát každý den s někým jiným nebo pro někoho jiného je neuvěřitelná nálož různých emocí a zážitků. Už jen proto, že jsou kolem vás pokaždé jiní lidé. Nevím, jestli se tomu ještě někdo u nás věnuje naplno, ale já to jedu na full time. V podstatě každý den zakládám novou kapelu.

ANKETA | Rok 2021 pohledem hudebníků: Jak ho hodnotí a co plánují do budoucna Petr Fiala, Jordan Haj a Emma Smetana, Jan Vávra, Vladivojna La Chia a další?

Jak k tomu došlo?
Jako všechno v mým životě, šťastnou náhodou. Byli jsme s Janou Infeldovou (zpěvačka Jananas, pozn. red.) pozváni a posláni přes vydavatelství Supraphon na něco, co se jmenovalo "songwriting camp" do Maďarska. Vůbec jsme netušili, o co jde. Ale říkal jsem tehdy na všechno "ano", byl jsem "Yesman". Tak jsme jeli. Nic jsme si o tom nezjišťovali a říkali jsme si: "Když nic jinýho, bude tam hodně muzikantů a tokajské víno, takže to nemůže dopadnout špatně." A když jsme odjížděli, všichni nás nosili na rukou, že s námi chtěj psát písničky dál. Úplně jsme to tam rozsekali a přitom jsme dělali jen to, co jsme dělali i s Jananasem celou dobu předtím - psali písničky dohromady, naslouchali si a dávali tomu zajímavý obsah, humor a "twist". Až tam mi to všechno docvaklo, řekl jsem si, že tohle jsem měl dělat celý život. A tak jsem to prostě začal dělat.

A pak jsi uspořádal i první songwriting camp v Česku. Byl předlohou právě ten maďarský?
Chtěl jsem ten super pocit zprostředkovat i jiným hudebníkům a autorům v Česku. Ukázat, že můžou psát s kýmkoliv cokoliv i pro kohokoliv na světě. Stále tomu věřím. Možný to je a děje se to. Po tom maďarském campu jsem "na zkušenou" vyrazil ještě na další po Evropě a snažil se posbírat inspiraci a to nejlepší ze všech. V roce 2018 se pak uskutečnil první český songwriting camp. Od té doby se to snažíme držet jednou ročně. Rád bych k tomu v budoucnu přidal i víc edukačních aktivit. Věřím, že budoucnost hudby je ve sdílení, jak při tvorbě, tak při "know-how" a já si nerad syslím věci pro sebe.

Jak na takovém campu probíhá den?
Zní to jako šílenost a pro někoho je to dost nepředstavitelné. Každé ráno vás někdo (jo, na českém campu jsem to já) rozdělí do týmu o třech až čtyřech lidech. A pak řekne: "Snažte se za den udělat písničku a večer si to všichni pustíme." A světe div se, deadline tady funguje úplně magicky. Není na co čekat. Musíte se na sebe umět naladit, napojit a zkusit přijít dohromady s tím nejlepším, co v dané konstelaci svedete. Píseň posouváte celý den do výsledného tvaru, který na konci dne zní často tak, že by se dal poslat rovnou do rádia. Neříkám, že to vždycky musí být megahit, ale nejlepší je poznání sebe sama skrz ten proces. Často z vás ostatní vytáhnou i něco, co netušíte, že v sobě máte.

Když to slyším, tak mi hned naskakuje, jestli ty písně nejsou moc umělé, můžou být "na sílu" a tak dále. Neztrácí to osobitost a autenticitu interpreta?
Ta osobitost a autenticita interpreta se dá ale nalézt třeba i při takové session nebo campu. Autenticita není něco, co musí nutně vznikat o samotě doma v pokojíčku, kde si někdo brnká na kytaru. Autenticitu si každý nese s sebou tím, jaký je. Romantická představa, že nejlepší a nejautentičtější dílo složí hladový umělec těsně předtím, než si podřeže žíly, je naivní. I ti lidé, kteří skládají sami a podle obecných kritérií "autenticky", v tom mají řemeslo. Vždycky je to kombinace spontánnosti, kreativity a řemesla. Jen záleží, co převáží, nebo jak je to vybalancované. Songwriting camp nebo songwriting session je jeden z možných způsobů. Neříkám, že jediný. Pamatuju si, co mi řekl Mirai Navrátil, když camp absolvoval poprvé: "Pokud to někdo vnímá jako fabriku, tak v takové fabrice bych rád pracoval každý den a každé ráno bych se těšil do práce."

Jak vybíráš interprety a producenty? Podle jakého klíče je zveš a dáváš dohromady? Je určen jen pro profíky?
Ano, náš camp je určen pro profíky, přeci jen ten proces samotný je fičák a určitá hudební zkušenost je potřeba. Půlka účastníků je z Česka, druhá půlka je ze zahraničí. Od začátku jsem se snažil, aby camp účastníky nic nestál a byl výběrový, protože jen pak můžete dělat dobrou dramaturgii a nelimitovat to podle toho, kdo na to má. Dává mi to možnost přesvědčit i lidi z jiných žánrů než je pop, třeba z jazzu, kteří jsou je ze začátku ke slovu pop a priori nedůvěřiví. Ale když pak na session spojíte lidi, které by nenapadlo se propojit (třeba právě protože jsou z jiných žánrových světů), může jít buď o katastrofu nebo o majstrštyk. Naštěstí mám zkušenost spíš s těmi majstrštyky. (smích) To, že je camp takový, jaký je, ale možné jen díky OSA. Bez OSA by to nevzniklo. Strašně rychle pochopili, že tohle je současnost i budoucnost pro české autory a jejich konkurenceschopnost ve světě. Že je potřeba do toho investovat a ta investice se české hudbě vrací a ještě věřím, že mnohonásobně vrátí. Podívejte se, kde je dnes Švédsko, v podstatě autorsky ovládá Ameriku. A nedivil bych se, kdyby samotný nejúspěšnější songwriter Max Martin přinesl na daních Švédsku víc než Volvo.

Jak je to s autorskými právy u vzniklých písní na campu?
Dá se to dělat různě, ale já mám nejradši "nashvillský model". To znamená, že kdo je v místnosti při tvorbě písně, bere poměrnou část autorských práv. Je to lepší, protože vám to umožní se soustředit na proces a nebojujete za to, aby tam byl třeba váš kus textu jen, abyste na tom víc vydělali. A pokud se v týmu shodnete, skončí tam ty nejlepší kousky z těch, které jsou na stole. Říkáte si, že se takhle jako slepý k houslím může dostat k autorství písně někdo, kdo třeba vůbec nic neudělá. To je klidně možné. V Nashvillu to chodí tak, že už ho prostě na další session nepozvou. Pro mě je to obecně nejlepší ze všech variant, protože nemusím při tvorbě písně řešit, kdo si kolik nechá a za co. Samozřejmě cesty písně jsou nevyzpytatelné a song se může i po campu modifikovat a tady to pak je složitější a je to na další domluvě mezi autory.

Díky vašemu songwriting campu bude reprezentovat naší zemi v Eurovizi již druhá píseň, která tam vznikla (nyní We Are Domi, předtím Lake Malawi). Jaký to je pocit? Je to motivace pro příště?
Určitě je to super. A letos, tedy loni, jsem měl z národního kola Eurovize strašnou radost. Nejen proto, že tři písně ze sedmi byly z našeho campu (i Annabelle a Giudi, pozn. red.), ale hlavně ten výběr byl hrozně pestrý a ukázal, že s českou hudbou to není zas tak špatné. Může mít klidně zahraniční ambice.
To, že se z campu dostane hodně písní do národního kola Eurovize přičítám tomu, že na něm často umělci vystoupí ze svých zajetých kolejí. Uvolní se a dostanou šanci napsat něco, co by je jinak nenapadlo. Eurovize je skvělá platforma na to ukázat, co ve vás je celému světu. Lake Malawi na Eurovizi nejeli s  klasickou "eurovizní" písni, ale s jejich písní, která byla do morku kostí jejich. A přitom vznikla na campu. Albert o tom hodně mluví, jak ho to pozitivně ovlivnilo a jsem za to rád. Ale není na to kouzelná formulka, prostě musí vzniknout "jen" dobrá píseň.

Možná to bude znít divně, ale máš za sebou úspěšné písně s Ewou Farnou, Mirai nebo Lucií Bílou... Existuje nějaký klíč k hitu? Co musí obsahovat?
Kdyby ten klíč někdo měl, tak už je dávno nejbohatší na světě a na hudbu má monopol. Baví mě na tom to, že i když se snažím neustále zlepšovat, tak výsledek je vždycky nejistý. Představte si, že podle všech možných kritérií máte nejlepší písničku na světě, ale je ve špatný čas na špatném místě nebo ji interpretuje umělec, kterému to nesedí anebo v tom není uvěřitelný. Nestane se pak logicky nic. Oproti tomu existuje spousta průměrných songů, které jsou hity jenom proto, že je zpívá někdo slavný. Jako songwriter vnímám, že existuje určitý druh intuice, který získáte jen dlouhodobým praktickým opakováním. Zkušenost nebo řemeslo, chcete-li. Já cítím, že se posouvám každou takovou chvílí, kterou strávím při tvorbě. A baví mě to dobrodružství, které to s sebou nese i za cenu nejistého výsledku. O to sladší je, když to vyjde.

Napadá mě, co když múza nepřichází? Máš recept, jak se uvolnit, odblokovat?
Čekání na múzu je taky dost velký mýtus. To by se jeden taky nemusel dočkat. Je to jako čekání na toho pravého nebo oddalování sexu na důchod. Prostě pracuju s tím, co je a snažím se z toho vytáhnout to nejlepší. Hodně mi v tom pomáhají lidi okolo, proto tak rád pracuju v týmu. Už jen mít ostatní lidi okolo sebe, jejich jiné pohledy na věc, je pro mě inspirativní. A konec konců přijímám i to, že každý den není posvícení. A když to nevyjde dnes, vyjde to zítra. I proto se snažím psát každý den.

Kdy jsi v sobě vlastně objevil schopnost skládat songy? Vzpomeneš si na své začátky?
Já nikdy nebyl úplně virtuózním muzikantem, ke kytaře jsem se dostal omylem, ale hrozně mě to bavilo. Mám background v klasické hudbě, ale kytara mě kdysi chytla, protože mi do toho nikdo nekecal a mohl jsem si to dělat, jak jsem chtěl já. Svým způsobem je to tak dodnes. Už tehdy mě víc bavilo vymýšlet si vlastní postupy namísto opakování toho, co hrají jiní muzikanti.

Mluvili jsme o zahraničních ambicích české hudby. Vím o tobě, že už jsi napsal pár písní pro zahraničí a se zahraničními producenty a songwritery často spolupracuješ. Je to o dost jiné než psát v Česku?
Já v tom úplně nedělám rozdíl. Píseň jako píseň a je mi úplně jedno v jakém jazyce. To, když jsem zjistil na svém prvním songwriting campu, tak se mi úplně rozsvítilo. Na zahraničí je samozřejmě zajímavější, že potkáte ještě mnohem víc zajímavých lidí a skrz písně můžete promluvit k mnohem širšímu publiku. Často slýchám, že česká hudba nebo čeští autoři jsou zaprdění a venku nemají šanci. Nemyslím si to, máme na to. Je tu spousta talentu, stačí jen zvednout zadek a vyjet. Tak ten zadek zvedám, no. (smích) 

Poslední rok nebo dva jsi strávil jako vcelku zásadní postava při vzniku alba Umami Ewy Farne, která se s deskou vrátila po dlouhých sedmi letech. Jaká byla  tvoje úloha?
Ta pracovní pozice má kdekoliv na světě i název - A&R - Artist & Repertoire. Tedy v podstatě řešení a koordinace všeho, co se týká umělecké stránky. Dělala se zároveň v češtině i polštině a na každou píseň byl v podstatě jiný tým lidí, takže bylo co koordinovat. Ale přišlo mi zábavnější si tu pozici přejmenovat na "manager dobra desky", protože to víc odpovídalo tomu, co jsem dělal. Tedy všechno pro dobro té desky. Hodně jsme toho taky s Ewou psali dohromady, takže jsem byl i u toho, že ta deska ve výsledku přenáší i nějaké dobro. To, co se strhlo po písni Tělo, bylo neuvěřitelné. Stovky lidí psaly, jak jim to pomohlo ve vnímání sebe sama. To jsou ty momenty, kvůli kterým to stojí za to dělat.

Na závěr se chci zeptat, kde vidíš hudbu „za 100 let“? Jak se bude vyvíjet, když se chytnu názvu tvého megahitu?
Ha, to kdybych věděl! Já doufám, že některé z těch písní, které tu po sobě zanechám, tou dobou ještě budou žít a v lidech rezonovat. Třeba píseň Za 100 let je toho příkladem. Vznikla v roce 2018, ale dodnes mi na ni chodí hodně reakcí. Dovedu si představit, že za těch sto let z ní bude lidová píseň, a to by byla asi největší pocta. Jinak jsem si téměř jistý, že v budoucnu určitě spíš prosadí ten, kdo při tvorbě bude umět spolupracovat s jinými lidmi. Koneckonců tím směrem jdou veškeré obory, v každé běžné firmě se na konkrétní projekty tvoří týmy lidí a využívá se předností každého z nich. Solitérům nebo alfa samcům ve vedení firem či států už taky odzvonilo nebo brzo odzvoní. Vyhraje ten, kdo bude umět věci sdílet a spolupracovat.

Text: Hana Bukáčková, foto: Jiří Gajdoš, Mikuláš Pejcha
Téma: Jan Vávra, Jananas, songwritting camp, Ewa Farna, Eurovize