ROZHOVOR | Kittchen/Jakub König: Bál jsem se, že jsem slabej, k ničemu a bez talentu

Zvíře jménem Podzim se už odebralo definitivně ke spánku? A to nejen k tomu zimnímu? 
Jak to bejvá, není to tak jednoduchý. V podstatě ano, nechystáme v nejbližších letech ani desku, ani koncertní šňůru. Přesto nám ale na rok 2022 zbylo ještě pár restů. 
Přišli jsme i letos o několik větších koncertů a mezi nimi i jeden plánovaný, velký rozlučkový. A ten bychom chtěli na léto naplánovat. Nejspíš v Praze, ideálně na nějakém zajímavém místě. A pak, 27. září 2022 máme ještě naplánované jedno vystoupení na tajemném místě, daleko od Prahy. Na místě, kde jsme si od začátku chtěli zahrát a nepovedlo se to. A který si ještě chvilku necháme pro sebe.
Do restů pak počítám i audioknihu ke zvířecí knížce. A možná živou nahrávku z některého z výše zmíněných koncertů. A pak jo, pak bychom to naše milé zvířátko minimálně na pár let rádi nechali odpočinout, vydechnout. Spát.

Kittchen interview: Díky kuchařské masce jsem se dostal k pojmenování intimních a hodně důležitých věcí

Jako Kittchen jsi dlouho nosil masku, kterou si letos odhodil. Ve Zvířeti ses místo masky schovával ve velké mase lidí. Pomohlo ti vystupování víc za sebe samotného? Měl jsi díky masce pocit větší anonymity? Schovával ses?
Určitě vnímám, jak Kittchena, tak Zvíře jako důležitou součást mýho hledání vlastního hlasu. Vlastně i Obří broskev, to byla zatím nejdelší a nejstatičtější etapa. Ale až s Kittchenem jsem začal naplno zkoumat nový teritoria práce s textem a hudbou. Přesně jak říkáš,  to, že jsem měl schovanej obličej, mi umožnilo psát autentičtějš. Víc za sebe. Ve Zvířeti jsem se pak pokusil podobně otevřený a upřímný písničky zpívat bez masky. 

Prohlásil jsi, že je pro tebe maska součástí určité proměny a až bude dokonána, sundáš ji. O tom je i píseň Za sebe, ve které se zpívá: "Dneska to vypadá, že přišel čas zpívat písničky pod vlastním jménem. Přestat se sám před sebou schovávat."  Proč ses schovával? 
Řekl bych, že jsem se schovával z těch nejobvyklejších příčin. Sám pro sebe jsem dlouho nebyl dostatečně dobrej. Bál jsem se, že jsem slabej, k ničemu, že jsem bez talentu, že nejsem povolanej k tomu věnovat se umění. A že vlastně nejsem moc dobrej člověk.

Souvisí to i s hlavním tématem desky, kterým je transformace, změna stavu, vývoj, proměna. Ale do určité míry i rozloučení s tvým tátou. Potřeboval sis to v sobě vyřešit?
Je pravda, to sis myslím dobře všimla, že tématem Pulsu je transformace, vylejzání z kukly, objevování nových perspektiv i vlastní síly. Kittchen jako duo se proměnil s Aid Kidem v trio, na koncertech dokonce v kvartet, kdy nás doplnil skvělej Štěpán Růžička. To je jedna velká změna. A pak se taky víc a víc objevovalo téma, jestli je ještě tak důležitá maska. Nebo jestli nepřichází čas ji třeba sundat.
Maska nakonec zůstala. Ale ta proměna, o který se zpívá v písničce Poslední, se pomalu chýlí ke konci. Samosebou k tomu musel přispět i fakt, že jsem se před čtyřmi lety sám stal tatínkem. To byla a je veliká změna nazírání na všechno. A před dvěma lety odešel můj táta. Tim pádem jsem se stal tím “tátou” v naší rodině vlastně definitivně. Během doby, kdy jsme na Pulsu pracovali, jsem procházel tím dlouhatánským procesem loučení, takže spousta ho na tý desce je. 
Stejně ale, jako je na ní dost mý maminky. Na týhle naší desce se vlastně, čtyřicet let od doby, co se rozvedli, mý rodiče zase hezky potkali.

Motiv písně Stromy vznikl po koncertě na Rejvízu, když jste kouřili venku. V tu dobu, když jsi přemýšlel o písni, zemřel ti táta. Píseň je postavená na zvuku klavíru a končí větou: "Tatínku, inspirace je sice pěkná věc, ale máš tam jídlo v talíři." Větu říká tvoje mamka tobě, ale má to být určeno jemu? 
Byl to pro mne tehdy takovej silnej moment. Na Rejvízu to byl druhej koncert naší šňůry k desce Září. A stejně jako ten den před tím, v Akropoli, se fakt poved. Rejvíz je navíc magickej, jak jsme byli rozjaření a rozehraní, krásně se to propojilo, přijela spousta lidí, zvuk senzace, prostor, nádhera. A pak, až úplně na konci večírku, jsme se vraceli z poslední kouřový pauzy, už jen já a Ondra Mataj. V hlavě se mi objevilo: 
Stromy září do tmy
Když jsou samy
A když jsou s námi…
Nevěděl jsem, jak dál, co se stane, když jsou s námi, kam to vede. Zazpíval jsem to. Ještě chvilku jsme stáli potichu, a pak Ondra beze slova otevřel dveře dovnitř a vešli jsme z tý větrný rejvízský noci do nitra penzionu. Ještě jsem se na prahu otočil, zdržel se. A v rychlosti takovou malou modlitbou poděkoval, za ten večer, za tu hudbu, za to, že všechno tak krásně klaplo. A jako obvykle připojil ještě svižný přání, aby všichni mí blízcí byli zdraví a šťastný a dlouho živí. Vzpomněl jsem si při tom na tátu, kterej už je jedenáctým rokem po mrtvici na vozejku. Že vlastně v jeho případě, kdy už mu to zdraví nefunguje, bych dlouhej život nechal radši na jeho uvážení. 
A někdy v tu dobu, pozdě v noci, nebo spíš brzy nad ránem, v Mimoni v severních Čechách, táta ve spánku zemřel.
Tím se mi ten kus textu a tenhle zážitek propojily s tou nocí, s tou opojnou radostí i studeným fičákem před Rejvízem. Postupně jsem text dodělával, nahráli jsme ho vlastně nakonec hned v několika verzích. Ale nakonec perfektně sednul do jedný rozpracovaný písničky, jejíž základ jsem nahrál na klavír v pokoji v Český Lípě, v bytě mí maminky. Ten klavír mimochodem hraje na všech Kittchenových deskách. Zrovna jsem si tam do telefonu nahrával ten klavírní motiv, když mi přišla moje maminka říct, že mám na stole oběd. A tatínku mne oslovuje proto, že to bylo v době, kdy jsem byl novopečeným otcem. Ostatně před naší Maruškou mi od jejího narození jinak neřekne. A tím se to všechno nakonec propojuje.

V čem tě inspiroval? 
Táta byl velice laskavej, vtipnej a strašnej dříč. Hodně si vymejšlel. Žil vlastně takovej docela dobrodružnej život. A byl naprosto oddanej svý vášni, dostihovejm afghánskejm chrtům. Navzdory jeho punkovýmu přístupu psi z tátovy stáje dost vyhrávali dostihy. A protože měl těch psů hodně, chodila k němu na zahradu spousta dětí z okolí. Imponovalo mi, jak byl přirozenej vůdce smečky. Zdědil jsem po něm jeho sklon k vymejšlení si. Naštěstí mám díky umění skvělej prostor a neplete se mi to do života. Jako se to tátovi občas pletlo. Taky mám štěstí na maminku, která mne naopak vedla k pravdomluvnosti, čistotě a vzdělání. A taky je laskavá, vtipná a strašnej dříč.

V rámci transformace sis také uvědomil, jak velkou roli má v tvém životě umění. Stalo se tvým živobytím. Mám to chápat tak, že ti hudba nestačí v sebevyjádření? Jak se to daří skloubit s výtvarnem a literárnem? Jak moc se spojují tyto věci dohromady?
Maluju dlouho. Ve třetí třídě jsem začal chodit na výtvarku k paní učitelce Táně Faltysové. Byla tajemně krásná a vlídně přísná. Trvala na tom, že práci nebudeme odbejvat, jak jsem měl samosebou jako devítiletej, desetiletej tendenci. Dlouho jsem se ofrňoval, že hnětení hlíny je moc práce, ze šrafování mě bolí ruka, tohle, támhle. Ale uměla nám ukázat, jak na to. A tak jsem se do toho postupně propadl. Je to, jak když zahučíš do pohodlnýho doupěte. Maluješ nějaký drobný kudrlinky, posloucháš, jak se kamarádi bavěj. Nad ničim nepřemejšlíš. A najednou utečou celý hodiny. Je to jako kouzlo.
Jenže v patnácti jsme s bratrancem Honzou Klásterským založili první kapelu. A to bylo silnější a hlasitější kouzlo. Tak jsem zběh k hudbě. Zůstalo mi na dlouho jen kreslení do školních sešitů. Zjistil jsem totiž, že se mi tak mnohem líp soustředí na mluvenej text. Kreslil jsem si na poradách v práci. Na školeních. Během telefonování. A to se mě drží v podstatě do dneška. 
Jenže loni v březnu plně nastoupil covid. A já přišel jak o možnost hrát s kapelama, tak o místo externího copywritera v T-mobilu… Máša, moje žena, se vrátila dřív z mateřský a já si začal hledat další práci v oboru…  Uklidňoval jsem se malováním na plátna, který jsem dostal od kamarádů. Hotový jsem vystavil na Facebook, vlastně se, k mýmu překvapení a velký radosti, docela rychle prodaly. A tak to zatím trvá doposud. Za což jsem teda dost vděčnej.

Je pro tebe umění jakýmsi druhem terapie? Pomáhá ti držet se dál od alkoholu?
Mně to rozhodně pomohlo. Ale to by byl jen velmi jednorozměrnej popis skutečnosti. Vnímám umění jako druh důležitý komunikace s ostatníma a sám se sebou. Přijde mi úžasný, co jsme jako lidskej druh uměním vytvořili. Nebo co náma tvoří umění. Umožňuje nám koncentrovat vzpomínky, emoce, zážitky… Zabalit je do písničky, vyřezat je do sochy, vymalovat, vytancovat. Vezmi si jen na koncertě, když přijde společnej refrén, všichni zpívaj, kapela, lidi, všichni se vlněj v jednom rytmu, všichni zažívaj soukromej a zároveň sdílenej a v mnoha ohledech univerzální zázrak propojení. No. Haha. Tak to bych řek, že je pro mě umění. A kromě toho mi pomáhá, když se necejtím dobře, potřebuju se zklidnit, ukonejšit. Je jen málo věcí, kterejm by nepomohlo pár hodin v pohodlným doupěti rozmalovanýho obrazu.

Mám to stále chápat tak, že bojuješ s úzkostmi a jinými démony? Z obav a strachu se vyzpíváváš v písni Sny. Co je tvým aktuálním snem?
Já bych řekl, že s určitou formou úzkosti se možná budu potýkat pořád. Bylo by teda bezva, kdyby se ztratila úplně. Spíš si ale myslím, že jde o druhou stranu nějaký mí zvýšený citlivosti, díky který se zase můžu věnovat umění. 
A beru to tak, že se se zdrojema svý úzkosti snažím postupně seznamovat, což mi umožní s ní pracovat líp a líp. 

Hodně ti pomáhá s takovými stavy holotropní dýchání, viz píseň Do tmy. Absolvoval jsi i pobyt ve tmě, že bys byl zavřený třeba týden?
Holotropní, nebo v mým případě primárně maitri dýchání, mi právě umožňuje občas se po takovejch úzkostnejch nebo bolestivejch místech ve svým nitru podívat. A podle toho, co vím od kamarádů, kteří “tmu” absolvovali, to může zrovna v tomhle ohledu fungovat podobně. Docela mě to láká, myslím ale, že na to v mým životě čas teprve přijde. 

Mezi lidmi jsi nesvůj a sleduješ, kdo se chová divně. To máš asi co dělat na koncertech, že? Nebo se pletu? I když je fakt, že na nich máš zavřené oči a svůj svět….
(smích) Na koncertech se cejtím výrazně líp na tý straně, kde je míň lidí, to je pravda. Dřív mi to nevadilo, dneska se do davu moc nehrnu. Jsem z toho vždycky dost nervózní, myslím, že se to zase týká toho, že jsem takovej cíťa.

RECENZE: Zvíře jménem Podzim - o temnotě s nadějí a zábleskem světla

Novou desku Kittchena - Puls, jste skládali prvně ve třech. Je tedy už Kittchen kapela, nebo pouze ty jako jedinec?
Už od dua vnímám Kittchen jako kapelu. Zároveň, jak nosím tu masku jen já, jsou lidi zvyklí plynule střídat přímý oslovování s pojmenováváním kapely… Takže vlastně oboje.

Nejdříve jsi začal spolupracovat s Aid Kidem. V čem pro tebe bylo nahrávání jiné?
Každý natáčení desky Kittchen bylo dost jiný. A od Kontaktu to hlavně Tom drží jako záměr, pokaždý pracovat jinak. Hlavní rozdíl vidím v tom, že jsme mohli pinkat ty nápady mezi třema. Když jeden odpad, další dva mohli pokračovat, když odpadli dva, klidně jel jen jeden. A pak jsme se zase propojili všichni. Moc hezký mi přišlo, že proces byl i ve třech pořád lehkej, veselej a zábavnej. A přitom jsme udělali spoustu práce.

První soustředění k desce bylo na chalupě v Jeseníkách. Během týdne opravdu vznikly základy na desku? To jste předtím nic neměli? Otisklo se to do atmosféry desky?
Měl jsem třeba klavírní sampl s maminčiným obědem a starý demáče písničky Sny a Nikam. Ale řekl bych, že ty se přidaly až během druhýho či třetího soustředění. Během prvního jsme nahráli materiál na dvě desky. (smích) To jsme hlavně jamovali. Máme několik desítek minut docela skočnejch tanečních kousků. A pak taky pár solidních sonickejch experimentů. Ale to se nám nakonec do výsledný dramaturgie Pulsu nehodilo.

Oproti předchozím nahrávkám se ještě více noříš do melancholie. Jak to? Prožíváš přeci nejšťastnější období v životě…
Kittchena vnímám jako takovou stínovou postavu i kapelu. Vždycky bude zpívat písničky z rubu světa, z tý odvrácený strany. Ony některý věci, který na člověka během uklízení harampádí z podvědomí vypadnou, jsou docela strašidelný. Vnímám to ale tak, že tím, že je poznám, vyslovím, namaluju nebo vpletu do písničky, je zbavuju velký části špatnýho kouzla. A tím mi umožňuje žít mnohem plnější život beze strachu, že mi vpadnou do zad, když to budu nejmíň čekat.
Zvíře bylo velkej krok ke světlu, Kittchen bych řekl, ještě nějakej čas bude vymetat pavučiny. 

Nejen já jsem si všimla, že kytara z písniček sice nezmizela, ale už není dominantním nástrojem těch nových. Co tě k tomu vedlo? 
Tomáš na natáčení půjčil od svého bratrance slavnej synťák JUNO a okouzlení jeho zvukem určilo i zvuk celý desky. I kytary jsem se snažil hrát tak, aby nebylo moc znát, že to jsou kytary. Hlavně, aby ladily k JUNU.

Řekl jsi, že jsi měl strach z toho mít jako velmi mladý dítě. Bál ses, že bys přišel o hudební energii a zradil bys svůj sen. Nebylo to sobecké? Změnil bys to teď, nebo myslíš, že vše přišlo ve správný čas? 
No jasně, určitě to bylo i sobecký. Myslím, že jsem byl vyděšenej z takový zodpovědnosti. Že bych to nezvládl dělat dobře a zároveň, že bych se nemohl věnovat svýmu poslání. Byl jsem obavama úplně paralyzovanej, pořídil jsem si parádně obsesantně-kompulsivní systém různejch úkolů a zkoušek. A furt jsem se něčeho obával. Obava z nechtěnýho otěhotnění byla někde mezi obavou, že mě kousne zmije a mezi hrůzou z toho, že bych dostal AIDS z pornočasopisu, co jsme s klukama našli v uhlí za školou. Jo, a z atomovýho útoku.

Nyní maluješ své obrazy na plátno. Kolik si jich už namaloval? A jak vznikají?
Řekl bych, že jsem jich namaloval kolem dvou stovek. Maluju skoro každej den, pláten mám rozdělanejch spoustu, zároveň v budoucím Mařenčině pokojíčku. Maluju po kouskách, většinou bez plánu. Poslouchám hudbu nebo audioknihy, maluju a čekám, kam mě to zavede.

Začal jsi tetovat? Před lety jsi říkal, že bys rád...
Potetoval jsem jen svýho bratra Jirku a kamarádku Petru. Bráchovi to vydrželo, Petře ne, barva takzvaně "vypadala" a zmizela. Pak jsem se pořádně pustil do malování a na tetování vlastně zatím zapomněl. To se spíš nechávám tetovat. Ale ani to jsem dlouho nebyl.

Dokončil jsi i román Vřeteno s podtitulem Román z Propasti. Je to sci-fi o dospívajícím klukovi a jeho podivném světě. Jsi to ty, ten kluk?
Trochu asi jo. Řekl bych, že tak z 33 %.

Děj se odehrává ve městě, ve kterém přežívá zbytek lidstva po globální katastrofě. Čerpal jsi i z aktuální situace, kdy svět otřásá dva roky pandemie?
Neni možný, aby se aktuální situace, ať už mluvíme o způsobu, jak se chováme k životnímu prostředí, nebo pandemii, nepromítla nějak do věcí, který dělám. Stejně jako na Pulsu. Tam už je to ale postapokaplyptický od začátku. Tak se to ztratí.

Ty jsi letošní rok nazval "dokončovacím". Ten další bude v jakém znamení?
Já bych řekl, že když něco skončí, další rok se zase narodí něco krásnýho, novýho. 

Text: Hana Bukáčková, foto: Blanka Mikulová
Témata: Jakub König, Kittchen, Zvíře jménem Podzim, Puls, Září