ROZHOVOR | "Kořeny populární hudby jsme už prozkoumali, je čas vrátit se do současnosti," říká Jindra Polák z kapely Jelen

Vydáno 20.04.2021 | autor: Andrea Štipčáková

Kapela Jelen vydala album Věci a sny, která se od předešlé tvorby formace mírně odklání a nabízí více současný zvuk. S frontmanem skupiny Jindrou Polákem jsme si popovídali o tom, jak deska vznikala, v jakém duchu se ponese nová etapa Jelenů či co členové kapely říkají na tvorbu Kateřiny Marie Tiché, která s nimi pravidelně hrává na koncertech. Polák nám zároveň prozradil, jak formace přišla k novému bubeníkovi a zda je s ním kvůli společnému příjmení příbuzensky spřízněný.

ROZHOVOR | ROZHOVOR | "Kořeny populární hudby jsme už prozkoumali, je čas vrátit se do současnosti," říká Jindra Polák z kapely Jelen

Nové album vydáváte po pěti letech. Proč tak dlouhá prodleva? Dřív to nešlo kvůli koncertnímu zápřahu a časovému vytížení?
Ono to tak nějak přirozeně vyplynulo. Materiál na novou autorskou desku jsme připravovali vlastně už od té minulé, trochu neplánovaně jsme si ale v mezičase odskočili ke vzpomínkové desce a turné Půlnoční vlak Michala Tučného. O dva roky se nám tak ta pauza natáhla, ale osobně si myslím, že je to ku prospěchu věci. Máme větší odstup, všichni jsme se lidsky i hudebně posunuli zase o kus dál a řekl bych, že to nové desce prospělo.

 LIVE: Kapela Jelen odehrála energický koncert, pokřtila na něm novou desku

Písní Jediný, co chci jste avizovali začátek nové etapy své kariéry. V jakém duchu se ponese? Na co se můžeme těšit?
Ve své minulé tvorbě jsme se hodně vraceli ke kořenům populární hudby – folku, blues, bluegrassu, country, prostě tam, kde to všechno začalo. S novým materiálem jsme cítili, že už jsme ty kořeny prozkoumali, jak to jen šlo a že je čas vrátit se do současnosti. Ne, že bychom se chtěli od našich kořenů odstřihnout, to ani nejde, ale spíš zúročit nové zkušenosti a reflektovat to, kde se momentálně jako kapela nacházíme.

V názvu již avizovaného singlu chybí čárka. Kolik lidí vám vytklo tuto okatou gramatickou chybu? Mrzí vás to, že si všimli někteří rypálkové spíš tohoto než obsahu?
(smích) Vidíš, to vlastně někde někdo psal, na to už jsem úplně zapomněl! To je vtipný. Ono je to trochu nedorozumění. Ta čárka v názvu normálně je, akorát když jsem připravoval grafiku pro digitální obal singlu, chtěl jsem ten název rozdělit na dva řádky. A ta čárka tam vypadala prostě blbě. Tak jsem se rozhodl ji pro účel té grafiky vypustit, je to běžný postup, umělecká licence. Někdo se toho tenkrát chytil, docela mě to pobavilo.

Deska Vlčí srdce byla o návratu ke kořenům. Tímto albem se naopak vracíte do současnosti. Vaše hudba vždy vycházela z folku, roots music. Na to konto jste se vyjádřili: „Žánrům, které nás inspirovaly, jsme už dostatečně splatili dluh.“ Už se nebylo kam posouvat? Nebo proč jste se přiklonili k popovějšímu zvuku?
Já si právě myslím, že tohle je ten způsob, kterým se posouváme dál. Ty kořeny jsme prozkoumali, vzali si tam, co šlo a kdybychom se teď za každou cenu chtěli držet toho, že budeme navždycky folková kapela s banjem, akordeonem a kopákem, tak to bude nepřirozené, nebude už kam růst. Od začátku se snažíme poslouchat v první řadě to, kam nás vede naše muzika, o co si říká, co potřebuje a to se jí snažíme dát. Za těch pět let, které uplynuly, jsme jiní lidé, jiní muzikanti. Stavíme na svých kořenech, ale rosteme dál. Samozřejmě na desce fanoušci pořád najdou to, co mají na naší muzice rádi – písničky se zapamatovatelnou melodií, které si s námi můžou zazpívat a texty takzvaně „o něčem“, uslyší ale i nové zvukové prvky, které u nás třeba dřív neznali, čeká je pestřejší, dospělejší zážitek.

Pomyslný kruh jste uzavřeli i v roce 2019, kdy jste si odskočili na spolupráci s Míšou Tučnou a přezpívali jste legendární písně po jejím tátovi.  S jakým ohlasem se to tenkrát potkalo?
Pro nás to byly neplánované a moc příjemné dva roky. Michal Tučný je legenda, které jsme chtěli vzdát hold a úplně nečekaně jsme při tom získali nové přátelé v podobě Michalovy rodiny, hlavně právě jeho dcery Míši a ženy Marty. Navíc se nám povedlo něco, co nás ze začátku vůbec nenapadlo – představit ty písničky nové generaci posluchačů, která, jak se během turné ukázalo, už je nemá zdaleka tak zafixované jako my. A za to jsem vděčný a jsem rád, protože ty písničky si zaslouží žít dál, jsou jedinečné.

RECENZE: Jelen na novém albu lehce ztratil na své originalitě, ale i přesto stojí za poslech

Máte nového bubeníka Vítka Poláka. Jak jde do přízně s tebou, Jindro?
Je to můj bubeník! (smích) Ne vážně, je to vtipné, ale je to jenom shoda jmen. Vítka jsme objevili vlastně náhodou, nebo možná spíš řízením osudu. Zrovna v době, kdy jsme se začali poohlížet po bubeníkovi, dorazil na naše vydavatelství SinglTon mail od mladého bubeníka, který posílal ukázky svého hraní s tím, že by se moc rád posunul někam dál. Poslechli jsme si ho, dali společnou zkoušku a ukázalo se, že to je přesně člověk, kterého hledáme – kromě skvělé techniky má Vítek i ohromný cit pro muziku, ctí písničku, nebojí se hrát jednoduše a hodně dynamicky. A navíc je to skvělý kluk.

Předtím jste oficiálně bubny neměli, jen kopák. Chtěli jste zvuk ještě více obohatit, přiblížit se současnosti, jak avizujete?
Takhle cíleně jsme o tom asi nepřemýšleli. Prostě jsme cítili, že některé nové písničky si o kompletní bicí říkaly a to byl právě jeden z těch momentů, kdy by té písničce ublížilo, kdybychom se za každou cenu drželi toho, že nechceme žádné změny ve zvuku kapely. A to je přesně to, co nechceme – stát muzice v cestě.

Nová deska je jakýmsi mírným odklonem od pro vás tradičního žánru. Zároveň jste přidali bubny a ty jsi se, Jindro, prvně posadil vedle Martina Ledviny na producentskou židli. Chtěl jsi mít tvorbu alba více ve svých rukou?
To vzniklo spíš v závislosti na aktuální situaci. Tím, že jsme velkou část posledního roku strávili v izolaci, rozstrkaní po celé republice, museli jsme přijít s novými způsoby práce, naučit se fungovat na dálku. Díky tomu vznikla tři nezávislá produkční centra – jedno tradičně ve studiu Martina Ledviny, se kterým spolupracujeme už od úplných začátků. To druhé vzniklo u mě doma, v jižních Čechách, a to hlavně díky tomu, že mě v tom Martin hodně podporoval. Líbili se mu moje demonahrávky a nápady a víceméně mě přemluvil, abych zkusil ty písničky produkovat sám, dotáhnout je, jak nejdál to půjde. Pro mě to byla úžasná zkušenost, moc mě to bavilo a pevně doufám, že si to někdy do budoucna zopakuju. Třetí produkční centrum pak vzniklo v Novém Jičíně,u našeho kamaráda Honzy Balcárka ze skupiny Light and Love, se kterým se už dávno známe z festivalů a dlouho jsme chtěli něco společně podniknout. Na desce produkoval tři písničky a myslím si, že i díky němu je výsledek tak barevný, vnesl do té práce nový, svěží vítr.

Ještě jednu noc volným pokračováním vašeho megahitu Magdaléna o ženě, která zatím dospěla a má svůj osud pevně v rukou. Souvislost vznikla náhodně při psaní, nebo byla v plánu?
Když jsem psal text k téhle písničce, pořád se mi tam nějak vkrádalo téma nevěry. Dlouho jsem si říkal, že to je téma, které už jsme dostatečně prozkoumali právě v Magdaléně, ale pak mi došlo, že od jejího vzniku uplynulo už nějakých osm let a ona se za tu dobu musela, stejně jako my, v životě posunout úplně jinam, dospět. V Ještě jednu noc si představujeme, jaká je asi ta naše Magdaléna dneska, jak se změnila – z vyplašené holky, se kterou život mává, kam se mu zachce, na dospělou, krásnou, sebevědomou ženu, která drží opratě pevně v rukou a režíruje si svůj život tak, jak ona sama chce. Mám ohromnou radost, jak se tuhle příběhovou linku povedlo podtrhnout i Jonášovi Červinkovi, který režíroval videoklip a oběma hercům, kteří oběma postavám dali tvář a vdechli život.

V Mater Mors částečně zpíváš v jiném jazyce, který se mi ale nepodařilo identifikovat. Můžeš nám odhalit, co vlastně název znamená a proč jste s kapelou zvolili zpěv v jiném, navíc takto netradičním, jazyce?
Ave Mater Mors je průpovídka, kterou kdysi používal jeden můj kamarád, takové jeho oblíbené pořekadlo. Vychází to z latiny, asi je to trochu zkomolené, znamená to zhruba něco jako „Vítej, matko Smrti“. Utkvělo mi to v hlavě a do téhle písničky, která pojednává o pomíjivosti věcí, které se nám v životě dějí, mi to krásně sedlo. Vítáme tě, Smrti, ale u nás zatím nezastavuj, ještě se nám nechce umírat, ještě toho potřebujeme hodně stihnout. Je to něco, co mě na lidském životě fascinuje. Všichni víme, že nás to nakonec nemine a stejně nás to neodradí od toho, abychom se pouštěli do fantastických věcí a prožívali život naplno. Lidé jsou úžasní!

Vaše spřízněná „laň“ Kateřina Marie Tichá, se kterou jste nazpívali duet Nebreč Sáro, vydala loni sólovku, za kterou je nominovaná na Objev roku v Cenách Anděl. Co na debut říkáte? Radila se s vámi při nahrávání desky? Případně s čím?
Pro nás je to ohromná radost. Ta deska je úplně fantastická a mě ohromně těší sledovat, jak Káťa během těch let, co se známe, vyrostla ze sedmnáctileté holčičky v dospělou ženskou, jak se úžasně vyzpívala a stala se z ní nejen osobitá písničkářka, ale hlavně textařka a básnířka, která podle mě nemá na naší současné scéně obdoby. Často si spolu povídáme o textech, to je oblast, která nás oba hodně baví, ale že bychom se konkrétně radili o něčem na desce, to si nevzpomínám. Spíš se mi vybavuje, jak mi lezly oči z důlků, když jsem slyšel první verze nových písní. Káťa vždycky psala dobře, ale tohle byl najednou úplně nový level. Jsem moc rád, že nás přizvala, abychom jí na desce nazpívali některé vokály a můžeme tak být součástí takové události.

Nejenom vy jako kapela jste jedna rodina, ale i takovým dojmem na mě působí interpreti v SinglTonu. I proto na vás všechny hodně dolehlo úmrtí Davida Stypky, kterému jste věnovali Rozlučkovou. Měli jste potřebu se s ním rozloučit? Udělat pomyslnou tečku za vaším přátelstvím? Jak vzpomínáte na společné turné?
Je to přesně tak, SinglTon je jako taková naše další rodina, všichni se známe, všichni jsme kamarádi. David s Bandjeez s námi jeli jako předkapela na našem turné Vlčí srdce. Tenkrát byli známí jen na okresní úrovni, ale od začátku bylo jasné, že David je výjimečný talent a celá ta kapela šlapala způsobem, jaký se často nevidí. Okamžitě jsme si padli do noty a bylo to jedno z nejhezčích období našich životů. První verze Rozlučkové vznikla už tam, vyprávěla o všech těch nekonečných večírcích na hotelových pokojích a jam sessionech v zákulisí a o tom pocitu, když se začne rozednívat, turné se blíží ke konci a tobě začne docházet, že celá tahle jízda musí jednou skončit a ty se budeš muset vrátit zpátky do reality. Všichni jsme byli přesvědčení o tom, že si to turné jednou zopakujeme, ale letos se ukázalo, že už se to nepodaří. Rozlučkovou jsme věnovali Davidovi, protože kdykoliv jí hrajeme, máme pocit, jako bychom byli zase všichni zpátky spolu, ve čtyři ráno na pokoji a přemlouvali slunce, ať ještě nevstává. Ale vlastně se asi úplně loučit nechceme. Za některými lidmi se tečka jen tak udělat nedá.

Album doprovází vizuál s motivem „káry“. Co má konkrétně symbolizovat? Kdo ho vytvářel?
Grafiku alba jsem dělal já, a ta fotka, jako ostatně i všechny ostatní na albu, pochází z natáčení našeho videoklipu k prvnímu singlu z nové desky, písni Jediný, co chci. Fotil je náš dlouholetý kamarád Radek Kudláček a to auto je starý Volkswagen bus, legendární hippie vozítko, které když vidíte, okamžitě se vám vybaví San Francisco, vlny, surf, táborák na pláži, prostě svoboda. Něco, co je nám ohromně blízké. A navíc, je to prostě dodávka a kde je dodávka, tam se kapela cítí jako doma! (smích) Když jsme tu fotku viděli, okamžitě jsme věděli, že to je kára, kterou bychom chtěli vyrazit do další etapy naší hudební existence.

Už dříve jsi Jindro uvedl, že je pro tebe největším relaxem chůze po lese a kopcích. Kolik kilometrů jsi v loňském roce nachodil? Co nejzajímavější jsi na svých toulkách viděl? Napadají tě během výletů nápady na nové texty?
Kilometry už ani nepočítám. V roce 2019 jsme se přestěhovali z Prahy na venkov, loni jsme si navíc pořídili pejska a vzhledem k tomu, že nikam daleko se aktuálně vypravit nemůžeme, máme okolí prochozené víc, než spousta starousedlíků. (smích) Ale je to něco, co nezevšední. Baví mě pozorovat stromy a hlavně zvířata, kolem je spousta srn a daňků, vysoká je nádherná. Taky jsou ty lišky, divočáci a draví ptáci, miluju, jak krouží nad hlavou. Nedávno jsem pozoroval dva havrany, prý jsou to jediní ptáci, kteří si záměrně hrají a mají smysl pro humor, vznášeli se nad polem a něčím si házeli, jak malí kluci s míčem. V lese nedaleko odsud jsme zase objevili sochu buddhy, krásné místo s úžasným výhledem na krajinu. Baví mě ten klid a čistá hlava. Inspirace číhá všude, jenom musíš naslouchat a nenechat jí utéct.

Název Věci a sny odkazuje na touhy. Po čem toužíš právě teď, kdy se všem za poslední dobu přehodnotili priority?
Je to tak, chceme tím připomenout, abychom kvůli věcem, po kterých toužíme, nezapomínali plnit si sny. Míváme tendence to odsouvat na později a pak najednou zjišťujeme, že už je třeba pozdě. A pokud jde o mě, asi budu opakovat stejnou věc, kterou už řekli zřejmě všichni muzikanti na celém světě – já toužím po tom, abychom už zase mohli sednout do dodávky a vyrazit na koncert, vyběhnout na pódium a společně s fanoušky si zazpívat staré i nové písničky, potkat se s nimi na podpisovce, koupit si na benzínce kafe a bagetu a pokračovat na další koncert. Už mám absťák!

Příští rok oslavíte s kapelou deset let. Chystáte k výročí něco speciálního?
Popravdě řečeno jsme takhle daleko ještě nekoukali. Momentálně jsme veškeré síly soustředili na novou desku a co bude dál, se uvidí, všechno záleží na aktuální situaci. Teď musíme doufat, že se věci dají do pořádku a budu se pozvolna dát zase začít normálně hrát a žít. Moc dobře si uvědomujeme, že se tahle těžká doba nedotýká zdaleka jen nás v kulturním odvětví, zasáhlo to spoustu podniků, firem, ale hlavně spoustu lidí. A jestli se nám všem do příštího roku podaří alespoň trochu se vzpamatovat a normálně fungovat, tak to, vedle těch našich deseti let, bude další a asi ještě větší důvod k oslavě. A to si rozhodně nenecháme ujít!

Zpracovala: Hana Bukáčková, foto: Universal Music
Témata: Jelen, Jindra Polák, Kateřina Marie Tichá, Věci a sny

zavřít