ROZHOVOR | Jindra Polák (Jelen): Manželka o novém albu mluví jako o tour de hroby. Nahrávání s Hradišťanem bylo obrovským zážitkem

Nové album vychází dva roky od toho posledního. Jaký je zásadní rozdíl mezi nimi?
U alba Věci a sny, které vzniklo s velkým odstupem od předchozí desky, byl obrovský posun oproti minulé tvorbě. Aktuální album je ale ještě někde jinde. Nejdřív jsme nahrávku měli pojmenovanou jako Jelen a hosté, a pak jsme jí začali říkat Jelení guláš. A to proto, že jsme se rozhodli nadělit si album k desátým narozeninám a nechtěli jsme se držet zpátky. Chtěli jsme si na něj pozvat lidi, které máme rádi a kteří nás inspirovali, zároveň jsme ale chtěli, aby byla jakousi rekapitulací toho, co Jelen je, všech našich inspirací a toho, co máme rádi. Řekli jsme si, že nebudeme řešit, jestli drží pohromadě a každé písničce dáme, o co si říká. A to, co z toho vznikne, bude naše album k deseti letům Jelena.

ROZHOVOR | Jindra Polák (Jelen): Koncert v O2 areně pro nás bude výzva, oslava deseti let chce něco speciálního

A to vám vyšlo…
Ano, písničky jsou hodně barevné a různorodé. Na druhou stranu jsem byl mile překvapený, že z nich není až takový guláš. Ze skladeb je znát náš rukopis, který drží album pohromadě. Těším se a jsem zvědavý na reakce fanoušků.

Když jsme se spolu bavili minulý rok, nové album teprve vznikalo. Jako první singl jste z něj před třemi měsíci vydali Touhu a pláč. Proč právě tuhle píseň? Je dle vás pro desku nějak signifikantní?
Popravdě, nevím. Když jsme začali písničky připravovat a postupně jsme na nich pracovali, Touha a pláč nám šla od ruky, byla hotová jako první. Všem se líbila a přišla nám signifikantní, taková první vlaštovka z alba. A tak jsme si řekli, že jestli máme do světa pustit jednu písničku, tak takhle je ideální.

Jak dlouho deska vznikala?
Těžko říct. Jsou na ní písničky, které hrajeme už dlouho, jako například Je lepší se opít. Vystupujeme s ní už několik let, ale až teď se dostali do fáze, kdy jsme se ji rozhodli nahrát. Zároveň jsou na desce ale i skladby, které jsme začali psát před pár měsíci. Kdybychom ale mluvili čistě o práci na albu, kdy jsme chodili do studia, tak bych řekl, že vznikalo zhruba od začátku roku.

Zmínil jste písničku Je lepší se opít. Původně jste ji tedy hráli sami, a až teď na album jste si do ní přizvali Rybičky 48?
Ano. Původně jsme ji několik let hráli sami, ale nikdy jsme ji nezařadili na desku. Vždycky nám přišlo, že by to chtělo ji ještě někam posunout. Rybičky 48 se pro tuto píseň krásně nabízely. Jsou to naši kamarádi, se kterými se roky potkáváme. Kluci jsou super, je s nimi sranda a mě hrozně baví jejich rokenrolová energie. A vzhledem k tomu, že jsme chtěli, aby Je lepší se opít mělo rockovou až punkovou energii, byly Rybičky jasnou volbou.

Album otevírá skladba Nic není prázdnější, ve které vás doprovází smyčcový orchestr. Jak ke spolupráci došlo?
Když jsme na téhle písničce, která je mimochodem naší poctou muzice od Led Zeppelin a dalších, na kterých jsme vyrůstali, pracovali ve studiu, producent Martin Ledvina nám povídá: „Tady by byl hezký smyčcový orchestr…“ A my: „To by byl, ale kde ho vezmeme?“ A on říká: „Víte, já mám příští týden schůzku a měl bych něco nahrávat se smyčcovým orchestrem. Tak já se zkusím zeptat.“ No, a klaplo to. Musím říct, že slyšet v písničce nahraný ten riff se smyčcovým orchestrem, a to opravdu po zeppelinovsku se čtvrttóny a východní mystikou, je opravdu krásné. Když jsem to poprvé slyšel, vyrazilo mi to dech. „To je ono, to je ten zvuk, co jsem hledal,“ napadlo mě hned.

Příběh českého hitu: Jelen - Magdaléna

Ideální otvírák alba…
My jsme přemýšleli, kam písničku umístit, a asi nebyla jiná volba než ji dát na začátek desky. Není nic lepšího, čím bychom utrhli pozornost posluchače. (smích)

Skladba je o pocitu samoty, který člověka může přepadnout. Měl jste tento pocit někdy během vašich cest s kapelou?
Určitě! Text jsem psal já a je to přesně o tom. Kdo to nezažil, asi si to neumí představit. Dohrajete velký koncert, jste napumpovaní adrenalinem a jdete na hotel, sednete si do pokoje, kde jste sám. Slyšíte ruch zvenčí i zevnitř a najednou nevíte, co se sebou. Víte, že se už nezvednete a ani vlastně nechcete, protože ráno vstáváte… Vůbec nechci znít depresivně, ale když se vám tohle jednou za čas stane, málokdy si připadáte tak sám, jako právě na tom hotelovém pokoji.

Kromě orchestru pozorný posluchač na albu zaslechne také cimbál, a to v písni Miluju Tě, kterou jste nahráli s Jiřím Pavlicou a s Hradišťanem. Koho tohle spojení napadlo?
S Jurou a Hradišťanem se známe už dlouho. Celá kapela má ráda folklor a Hradišťan je pro nás ve folkloru číslem jedna. Přemýšlel jsem nad tím proč, a přijde mi, že v Česku sice existuje spousta skvělých folklorních souborů, ale velká část z nich vlastně jen udržuje – když to přeženu – mrtvou tradici. Dělají to, jak se to vždycky dělalo, nepřináší nic nového. Kdežto Hradišťan mi přijde, že právě zmíněnou tradici udržuje živou, inspiruje se aktuální dobou. Nebojí se experimentovat a folklor i nadále nechává žít. A já mám pocit, že v tomhle jsme si s Hradišťanem podobní. My jako Jelen jsme věrni svým kořenům a tomu, odkud pocházíme, ale jdeme dál a čerpáme stále novou inspiraci.

Jak se vám pracovalo?
Je jedna věc, kterou jsem vypozoroval už dávno… A to, že když se člověk potká s opravdu velkou osobností, s velkým umělcem, který je inspirativní, většinou zjistí, že to je strašně milý a otevřený člověk. A to je přesně Jiří Pavlica. Naše povídání bylo od začátku příjemné, bylo krásné si s ním povídat nejen o muzice, ale i o jiných věcech. Má opravdu velký přehled. Když jsme potom chystali písničky pro album a přišla skladba Miluju Tě, která je folklorní a chtěli jsme do ní dostat ten zvuk a poctu folkloru, na kterém jsme vyrůstali nebo o který se zajímáme, řekli jsme si okamžitě, že není nikdo lepší než Hradišťan. A jsme rádi, že se do toho rozhodli s námi jít.

Nahrávali jste v Praze, nebo jste jeli na Moravu?
Nahrávali jsme v Praze a musím říct, že to byl pro mě obrovský zážitek. A to už od začátku. Do Prahy jel Hradišťan čtyři hodiny. Vy víte, že Jurovi bude sedmdesát a říkáte si: „Chudák, musíme nechat ho odpočinout si.“ A teď z dodávky vyskočil kluk, který byl teda trošku šedivý, protáhl se, šel k umyvadlu, kde si opláchl obličej, a říká: „Tož hoší, jdeme na to!“ My jsme tam stáli, hleděli jsme a říkali si: „Tak takhle to je.“ (smích)
Písničku jsme nahrávali naživo v Sonu a máme z toho i nějaké záznamy, takže doufám, že z toho něco brzy vydáme. Byl to úžasný zážitek. Vidět jejich muzikálnost takhle naživo, zblízka, to byl nepopsatelný zážitek. Hrají dohromady, zpívají dohromady, to je velká síla.

Myslíte, že se vám skladbu povede jednou zahrát společně naživo?
Uvidíme v O2 areně. (smích) Přemýšleli jsme, jaké hosty si pozvat do O2 areny a Jura s Hradišťanem byli poměrně jasnou volbou. A protože jsou k tomu svolní, hlavním hostem v O2 areně bude Hradišťan.

Příběh českého hitu: Jelen - Klidná jako voda

Hádám, že tam bude i Kateřina Marie Tichá…
Určitě, bez ní by oslava deseti let nemohla proběhnout.

Pro album jste s ní natočili písničku Atomy. Trošku mě překvapilo, že Káťa není mezi autory. Bylo to tedy tak, že jste jí ji nabídli už hotovou?
Přemýšleli jsme, koho k písničce přizvat, ale já jsem v ní od začátku slyšel Kátin hlas. Neumím si představit, že bychom ji nahráli s někým jiným. Skladba je intimní, klidná, minimalistická, a protože se s Káťou známe již přes deset let, je vlastně přirozené, že jsme ji nazpívali s ní. Zároveň si myslím, že její hlas ukazuje v jiné poloze, než ji lidé znají. V Atomech ukázala barvu hlasu, kterou málokdo zná a myslím si, že pro lidi bude zajímavé ji takto slyšet.

Vůbec poprvé ve vaší historii se stalo, že prostor na albu dostal z pěveckého hlediska i někdo jiný než vy, a to ve skladbě Za tebou Pepa Málek…
Jde vlastně o první písničku v dějinách Jelena, která vzešla z SMS. (smích) Skladbu napsal Pepa a vznikla jako omluva jeho partnerce. Jednou odpoledne šel totiž na pivo a vrátil se až za dva dny. No, a trošku zapomněl, že měl mezitím domluvené rande. Potřeboval si to tedy u přítelkyně vyžehlit. Snažil se jí omlouvat přes telefon, psal jí a podobně, to ale nestačilo. A tak poslední srdceryvnou SMSku trochu rozepsal a vznikl z ní text písně. Když jsme ji poprvé slyšeli, říkali jsme mu, že je moc hezká, ale že ji musí nazpívat on.

Nezdráhal se?
Vůbec. Možná to doposud spousta lidí netušila, ale Pepa zpívá hezky. My jsme ho měli možnost mnohokrát slyšet zpívat ve zkušebně či jinde, když jsme si sedli a jen tak hráli. Byla to pro nás tedy logická volba.

A zabrala omluva?
To se musíte zeptat Pepíka! (Smích) Ale myslím si, že dalším důležitým aspektem té jeho klučičí energie je, že píseň celou desku krásně odlehčuje. Jak totiž správně podotkla moje žena, album je takové tour de hroby. Já jsem si to přitom předtím vůbec neuvědomil. Ptal jsem se jí, jak to myslí a ona mi odpověděla: „V každé písničce někdo umře nebo tam jsou nějaké hroby.“ Já jsem jí nejdříve oponoval, pak jsem se nad tím zamyslel a musel jsem jí dát za pravdu. A tak já na to: „Ale Všechno bude dobrý je taková veselá!“ Ona se na mě skepticky podívala a citovala: „Ptáci kroužící nad zbytky těl…, to je k popukání.“ (smích)

Na album jste si jako hosta přizval také svého bratra. Jak se vám s ním zpívalo?
Brácha je muzikant. Má svoji kapelu Vintage Wine, která funguje déle než my. Dokonce jsme jim předskakovali, když jsme začínali. Spolu jsme pak dříve hrávali v nějakých skupinách, takže se známe i po hudební stránce. Před lety jsme dokonce hrávali na ulicích v Corku v Irsku. Původně jsme tam vyrazili na tři týdny, nakonec jsme tam ale zůstali bydlet a potkali jsme spoustu lidí, mimo jiné právě i z hudební scény. Hostovali jsme na jejich koncertech, hráli jsme s nimi na různých sessions, rád na toto období vzpomínám. Velmi nás stmelilo.
Když jsem přišel s nápadem na písničku Na špatným hrobě, slyšel jsem, jak se v ní právě Irsko odráží. Hned jsem věděl, že tohle je přesně ta skladba, kterou bych rád nahrál s bráchou. Dlouho jsme spolu něco plánovali, ale došlo k tomu až nyní. Je to navíc vlastně jediná písnička na albu, kterou už jsem psal s tím záměrem, že ji budu zpívat s bratrem. Psal jsem ji na tělo pro nás dva.

Za dva měsíce vás čeká koncert v O2 areně, největší ve vaší kariéře. V jaké fázi příprav aktuálně jste?
Momentálně ještě dojíždíme letní sezónu, takže se teprve začneme scházet ve zkušebně, budeme si přehrávat setlist a zjišťovat, co k sobě ladí, případně v něm provedeme nějaké změny. O2 arena je pro nás výzvou. Naše koncerty byly vždy primárně o muzice, nikdy jsme příliš neřešili vizuální show. Oslava deseti let chce ale něco speciálního, rozhodli jsme se proto, že to uděláme trochu větší. Nechceme ale, aby to bylo samoúčelné – sem tam blikání a nějaké výbuchy. Ladíme teď proto všechno tak, aby právě tyto efekty podpořily naši muziku. 

Jaké máte plány do budoucna?
My moc neplánujeme. Kdyby nám někdo před deseti lety řekl, že budeme slavit narozeniny v O2 areně, tak bychom si mysleli, že se zbláznil. Vždycky nám šlo o to hrát muziku tak, jak ji cítíme. Hrát ji pro co nejvíce lidí a co je pro mě největší metou: abychom hráli všichni spolu a byli mezi sebou v pohodě. Znám málo kapel, které jsou deset spolu a nezažily ponorku. Vážím si toho, že nás ještě nepotkala a vnímám, že nejde o zcela standardní věc. Jsem za to rád.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Radoslav Vnenčák
Témata: Jelen, Všechno bude dobrý, Jiří Pavlica, Hradišťan, Kateřina Marie Tichá, O2 arena