ROZHOVOR | Martin Chobot: Po odchodu z kapely Ewy Farne ze mě opadl stres. Albem pootevírám dveře k mé osobě

Martine, vydáváte svůj sólový projekt Pootevřené dveře. Co vás k němu inspirovalo? Co bylo hnacím motorem k jeho vytvoření?
Dá se říct, že mě asi nejvíce inspirovali lidi kolem mě. Od rodičů, dětí, kamarádů až po náhodné osoby, které na mě ale nějak zapůsobily skrze situace, co jsem s nimi zažil. Hnací motor je pro mě to, že prostě jen rád píšu a teď jsem shodou okolností napsal písničky, které pro mě dávaly smysl vydat jako celek v podobě desky.

Pro mnohé je vaše sólová deska překvapením. Vznikala údajně dva roky. Stálo za vaším odchodem z kapely manželky Ewy Farne i to, že jste se chtěl projektu naplno věnovat?
S mým odchodem z kapely to nemělo nic společného, kdybych chtěl, tak by určitě nebyl problém dělat oboje. Odešel jsem proto, že jsem byl sám se sebou, jakožto muzikantem v tak dobré kapele, extrémně nespokojený. Z koncertů jsem se vracel nešťastný z toho, jak jsem to zas zahrál a všechny tyhle pocity mi bránily v tom, abych z nich měl upřímnou radost. O odchodu jsem přemýšlel několik let, ale trvalo mi dlouho, než jsem našel odvahu. Bojoval jsem s tím, že nechci přijít o status profesionálního muzikanta, ale nakonec jsem došel k závěru, že zůstávat jenom kvůli tomu, by bylo trochu smutné.
Po odchodu se mi vyčistila hlava a došlo mi, že pro to, abych prezentoval čistě svoji muziku, nemusím být hráčsky tak kvalitní muzikant, jako když jsem v doprovodné kapele tak talentované zpěvačky, jako je právě Ewa. Opadl ze mě stres a tlak a rozhodl se udělat desku. Můj původní záměr byl ale trochu jiný a vznikl ještě za působení v kapele právě před těmi přibližně dvěma lety. Chtěl jsem písničky pouze napsat a nechat je zpívat zpěváky, které mám rád.  První, kterým jsem nějakou písničku poslal, byli David Stypka a David Koller. Vím, bylo to ode mě trochu neskromné, ale zkusil jsem to.  No a nevyšlo to, ale posunulo mě to. Písničky, které jsem jim poslal, na desce buďto vůbec nejsou, nebo jsou úplně předělané. Nebylo to ale jenom počáteční odmítnutí, ale i dost osobní témata, kvůli kterým jsem se nakonec rozhodl písničky nazpívat sám. V téhle podobě začala deska vznikat na začátku letošního roku.

Jako zpěváka vás veřejnost znala pouze z duetu s manželkou. Je pro vás vydání sólového alba i jakýmsi vystoupením z komfortní zóny?
Rozhodně ano, nebýt písní Ta o nás a Dobré ráno, milá, které jsem s Ewou zpíval na koncertech několik let, a tudíž se lehce pěvecky otrkal, nikdy bych si na to netroufnul. Mám kapelu s mým kamarádem Filipem Sázavským, kde jsem s ním zpíval už předtím, ale spíš jen jako jeho doplnění. Měl jsem vždycky pocit, že bych písničku sám pěvecky neutáhnul. Hodně mi ale pomohly i lekce s Haničkou Peckovou, která mi pomohla se hlasově trochu uvolnit. Největší vystoupení z komfortní zóny je pro mě ale to, že musí docházet k nějakému způsobu sebepropagace, a to mi bylo vždycky trochu žinantní.

Pokud se nepletu, právě s Ewou máte na albu písně Tak jsme se hledali a To všechno z lásky. Napsali jste je spolu? Nebo je text čistě vaším dílem?
Tak jsme se hledali je duet, ale To všechno z lásky ne. Ewa totiž zpívá vokály ve většině písní na desce, jen tady na té je to víc patrné než u ostatních. Písnička se ke konci celkem rozjede, a tak jsem potřeboval hlasovou podporu v širším rozsahu než jinde, ale oficiálně ji jako společnou nevnímáme.

Radil jste se s manželkou o všech textech, hudbě?
Ano, ale zajímavé je, že nám posledně autorská spolupráce směrem k ní moc nefungovala a na její desce UMAMI jsem se vůbec nepodílel, ale když jsem pak za ní přišel s písničkami pro svůj projekt, tak jsem měl pocit, že to klapalo skvěle. Každá její připomínka mi dávala smysl, a výsledek je kromě producenta Matěje Belka i díky ní o mnoho lepší, než by byl bez jejích zásahu.

Impulzem k napsání písní pro vás bylo narození syna Artura. Texty vychází z vašeho životního příběhu, který, jak víme z bulváru, nebyl vždy zalitý sluncem. Cítil jste potřebu se z určitých věcí vypsat? Pomohlo vám to?
Ta potřeba nebyla plánovanou potřebou hned od začátku. Neříkal jsem si, že se potřebuji vypsat támhle z toho a támhle z toho. Postupně ze mě texty vycházely naprosto samovolně a právě tímhle směrem vyrovnávání se s nějakou minulostí. To znamená, že vnitřní potřeba byla pravděpodobně opravdu veliká a musím říct, že mi to moc pomohlo.

Po narození syna jsem poznal, co je rodičovská láska a začal nechápat, jak to moji rodiče mohli udělat

Album jste pojmenoval Pootevřené dveře. Proč právě takto?
Původně jsem zvažoval název Rád chodím v černé, což je zaprvé pravda, ale hlavně to mělo evokovat, že rád řeším hlubší témata. Pak mi přišel ale zbytečně depresivní a že celkově ta deska tak depresivní není, a i když občas zaznívají temnější témata, většinou dojde k pozitivnímu rozuzlení a rád bych, aby zanechávala spíš pocit naděje. Rozhodl jsem se tedy potom pro současný název, u kterého mi přišlo, že jde zároveň o pootevřené dveře k mé osobě.

Na desce se nachází stejnojmenná píseň, která sebou nese silné poselství o rodičovství. Cítíte, že vás narození dětí změnilo?  
Určitě ano, kromě klasických věcí, jako že najednou neexistuje kvalitní spánek, nemáte žádný volný čas a říkáte si „ty jo, co já jsem s tím vším volným časem předtím dělal?“ a toho, že tak trochu ztratíte sám sebe, ale v něčem zase hodně sám sebe poznáte, se u mě změnila ještě jedna věc. Začal jsem cítit obrovskou zlobu k mým rodičům, kteří odešli předčasně a v podstatě oba z vlastní vůle. Respektive moje máma vyloženě z vlastní vůle a táta se k tomu dopracoval postupem času pomocí alkoholu. Do té doby jsem měl pocit, že jsem se vším srovnaný a respektoval jsem jejich rozhodnutí. Po narození syna jsem ale poznal, co je rodičovská láska a začal nechápat, jak to mohli udělat. Myslím si, že fáze zloby byla pro mě určitě důležitá, a že teď, právě i díky psaní, ji mám v sobě docela vyřešenou.

Jaká skladba z alba je vám nejbližší?
Řekl bych, že právě Pootevřené dveře a možná taky To všechno z lásky, ale je tam i písnička Ještě nic neskončilo, která je nenápadná ale pro mě má velký význam.

Cover desky je černý. Má to nějaký důvod, skrytý význam?
Já mám prostě rád černou barvu a jednoduchý styl. Pro mě byla hned jasná volba, že bude cover černý. Lehce skrytý význam je ležatá osmička. Grafik měl zadáno pracovat se světlem, které vychází z pootevřených dveří. Udělal ho takhle donekonečna a mně to významově sedí. Pro mě je světlo, které vychází z pootevřených dveří, symbolem pocitu bezpečí, který dává rodič svému dítěti. Nejdříve jste to dítě a jen si bezpečí užíváte, potom jste ten rodič, který i když se třeba sám už tak bezpečně a jistě necítí, tak svému dítěti pocit bezpečí dopřává. A takhle pořád a pořád dokola, proto ležatá osmička.

Lidem v komentářích pod vaším debutovým videoklipem připomínáte Davida Stypku. Hledal jste u něj třeba nějakou inspiraci? Například v tom, jak pracoval s texty, hudbou? Přeci jen byl blízkým přítelem vaší ženy a mohl jste ho vidět při práci…
Takového srovnání si opravdu nesmírně vážím, já osobně bych si vůbec netroufl nás srovnávat, ale děkuji za to. Jsem vědom toho, že David byl hlasově úplně někde jinde než já a možná si toho jsou vědomi i lidé, které srovnání napadlo, ale možná jim ani tak nešlo o kvalitu zpěvu jako o nějaký pocit, který z mé hudby jde. A jestli jde z té mé muziky, byť minimálně, podobný pocit jako z Davidovy, tak jsem opravdu spokojený. 
Cílenou inspiraci jsem u něj nehledal, ale jednu dobu jsem poslouchal desku Neboj pořád dokola. A právě v té době jsem si říkal, že bych s ním chtěl zkusit něco napsat. Později se to splnilo, když jsme ještě s pár lidmi zkoušeli psát něco pro Ewu, moc nám to ale autorsky společně nefungovalo. Trochu mě to překvapilo, protože jsem při poslechu jeho desky měl pocit, že jsme vyloženě na stejné vlně. To ale není zárukou, že se vám bude společně dobře tvořit. Nicméně třeba to mohlo být taky jen tím, že jsme něco zkoušeli psát jen jednou a navíc pro třetí osobu a nestihli se na sebe naladit.

Vidíte album spíše jako jednorázovou záležitost, kdy jste se potřeboval z určitých věcí vyzpívat, nebo na něj plánujete v budoucnu navázat? Můžeme se těšit na vaše sólové koncerty?
Rád bych pokračoval, vyloženě jsem se v tom našel, baví mě to a nestresuje, což je kýžený pocit, který chcete z muziky mít. Jednou za čas bych chtěl udělat koncert v nějakém malém klubu, takže určitě ano, ale pravděpodobně to nebude často. Mám oblíbený klub Kino v Černošicích, kde jsme vystupovali s moji první kapelou, když nám bylo patnáct a tam bych chtěl na jaře udělat koncert.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Martin Řezáč
Témata: Martin Chobot, Pootevřené dveře, album, debut, Ewa Farna