ROZHOVOR | Pokáč: Nářkům zpěváků ze SuperStar se směju. Trvalo deset let, než na mě přišly dvě stovky lidí

Tvá nová deska se jmenuje Rodinné album. Předpokládám, že název i témata souvisí s tvým osobním životem, s manželkou Eliškou máte dva malé syny. Změnily se hodně tvé priority oproti období před jejich narozením?
To asi změní každého. Předtím si člověk dělal, co chtěl, teď dělá, co chtějí děti. Předtím jsem přijel z koncertu domů a buď se věnoval Elišce, nebo jsem vzal do ruky kytaru a skládal jsem písničky, klidně i několik dní. Teď přijedu z koncertu domů a jdu rovnou utěšovat plačící dítě nebo přebalovat plíny, a od rána se jim znovu věnuju, jdeme třeba koukat na hasiče...

Nebo jezdit s popelářským vozem...
(smích) To taky. Já chtěl být v dětství popelářem a teď se starším synem chodíme občas před dům vyhlížet, až pojedou, a párkrát už nás i svezli v kabině. Pro mě je teď hlavní rodina, a ačkoliv mám muziku strašně rád, ke skládání se teď doma dostanu jen občas, ale mně to tak vyhovuje. Vím, že když se třeba některý koncert nebo písnička nevydaří tak, jak bych si představoval, doma mám opěrný bod. A i když mám na skládání tak desetinu času oproti tomu, co jsem měl předtím, ten tlak mě občas přinutí k lepším výkonům, ačkoliv to jsou někdy trochu punkové podmínky, kdy jedno dítě už spí a druhé ještě spí, tak vezmu do ruky rychle kytaru, abych něco složil.

Příběh českého hitu: Pokáč – Mám doma kočku

Myslím, že tu situaci přesně vystihuje jedna písnička z nové desky s názvem V peřinách.
Ano, ten text je v tomto duchu. Písničku jsem už párkrát hrál na koncertech, kde fungovala výborně, tak jsem hledal někoho, kdo by zazpíval ženský hlas, a chtěl jsem nějakou neokoukanou a neotřelou zpěvačku, tak jsem oslovil svého kamaráda Tondu Milatu, který má kontakt na všechny holky v Praze, jestli nezná nějakou, která umí zpívat a zároveň má malé děti, protože je to téma rodičů malých dětí. Nakonec mi doporučil Gabču Laškovou a dopadlo to výborně, písnička je skvělá. 

Kde jsi novou desku nahrával?
Všechny své desky nahrávám poblíž tvého rodiště v Novém Jičíně. Jezdím tam už roky za Honzou Balcárkem z kapely Light & Love, který tam má studio... Paradoxně většina muzikantů jezdí nahrávat do Prahy, zatímco já jedu čtyři hodiny vlakem na severní Moravu a u Johnyho v pokoji mu to zahraju a on to pak dotvoří do výsledného formátu. Někdy také nahráváme ve studiu u Šimona Bílého, bubeníka z kapely Mirai. Piána, elektrické kytary nebo basu nahrává Johny a má za úkol z toho udělat hit.

Můžeš představit některé další písničky, které ještě fanoušci neznají?
Už dlouho jsem chtěl složit písničku o Praze, takže teď se mi to splnilo a je tam. Jmenuje se symbolicky Praha. (smích) Vždycky jsem chtěl mít v nějaké písni akordeon, můj táta hraje na akordeon, a teď se to u tohoto songu povedlo, spolupracovali na jejím nahrávání totiž kluci z Jelenů.

Praha se mi opravdu hodně líbí, také jsem pár let hrál na akordeon.
Fakt? Tak to mám radost, to je úplně první ohlas na tuto písničku, ještě jsem od nikoho na ni neměl zpětnou vazbu. Má takový pařížský nádech, mám hodně rád zpěvačku Zaz, která to používá...

ROZHOVOR | Pokáč: Zatím jsem ve fázi, že mě humor baví i mimo stage (1. část)

Já na ni byl už několikrát, letos na Metronomu a loni v O2 Universu...
No vidíš, já ji tedy ještě naživo neviděl. Ona rozdává užasnou energii. No a zpět k té harmonice... Já ani Honza na akordeon neumíme, tak Johny navrhl Jeleny, protože jim produkoval také několik písniček, mimo jiné megahit Ještě jednu noc. Takže to nahrál Pepa Málek z Jelenů, který měl zrovna volno a nahrál to doma, ani nevím kde bydlí, my mu to poslali a on tam ten akordeon dohrál a poslal nám to zpátky.

A další songy?
Také tam je písnička o běhání, které já ze srdce nenávidím. Kdysi jsem se rozhodl, že začnu běhat, občas jsme vyběhli s Eliškou a já ať jsem dělal co jsem dělal, vždycky jsem skončil druhý. Dokonce jsem si nakoupil sportovní běžeckou výbavu, ale nepomohlo to. Takže já to běhání fakt nenávidím, je mi u toho fyzicky zle a nenávidím každý krok v tom zpoceným triku a běžeckých botách. (smích)

Líbí se mi také písnička Všichni jsme postižení...
Tu jsme udělali s Martinou Pártlovou pro centrum Arpida, které se stará o postižené. Produkoval ji Jan Lstibůrek z kapely Tomáše Kluse. Původně nebyla určena na desku, ale jelikož se velice povedla, tak jsem ji tam dal. Jde o jednu z mála písniček, které jsou na vážné téma, ačkoliv i v ní je trochu nadsázka. Něco podobného jsem dříve udělal s Aničkou Slováčkovou, když jsme spolu nazpívali písničku I když jsme plešatý pro nadaci Můj nový život.

Kde jsi poznal svou ženu Elišku, která byla vrcholnou atletkou, sedmibojařkou soutěžící na několika olympiádách? Jak jsi ji jako písničkář a bývalý ajťák vůbec dokázal zaujmout a sbalit?
(smích) My se úplně poprvé potkali na jednom koncertě v Litvínově, kde byla s kamarádkami a dohromady jsme se dali v Lucerna Music Baru na koncertě Vypsaný fiXy. Čímž bych chtěl poděkovat Márdimu. Mám na to svou teorii – Eliška, jak byla zvyklá na ta vyrýsovaná těla atletů, tak když se objevil někdo jako já, a ještě k tomu ajťák, řekla si – ha, to je něco nového, to jsem ještě neviděla, to musím mít. (smích) Jinak si to nedovedu vysvětlit.

BLOG: Pokáč - Vymlácený entry jsou nostalgickým vzpomínáním na neopakovatelnou dobu

Je tvoje žena tvým prvním kritikem?
Musím říct, že Eliška je docela ostrý kritik, ale dost často se i trefí. U některých písniček prohodila jen něco jako dobrý, ale třeba u písničky Rodinný typ rovnou řekla, že to bude pecka. A uplynul rok a ono to má přes pět miliónu zhlédnutí na YouTube, a je to nejúspěšnější písnička z nové desky. Takže nějaký čuch na to má.

Ty jsi vystudoval IT a pracoval jsi v Bruselu jako vědec.
Ano, krátce po ukončení studia jsem pracoval v automobilce Toyota v jejich vývojovém a výzkumném centru. Byl jsem členem týmu pracujícího na vývoji autonomního vozidla.

Můžeš představit blíže náplň tvé tehdejší práce?
Měl jsem na starost přípravu testů. Označoval jsem různé videosekvence automobilu, který projíždí městem a označoval jsem, co je automobil nebo chodec, aby pak další členové týmu mohli reálně porovnat jejich výsledky s těmi mými. Byla to skvělá zkušenost a rozhodně všem studentům i jiným doporučuji, pakliže mají možnost vycestovat na nějakou stáž či studijní pobyt, ať určitě jedou, i když se jim nechce. Já jsem takový rodinný typ, mám to rád tady u nás, mně se nechtělo, ale zpětně to oceňuji jako výbornou zkušenost a jsem za ni velice rád.

Hrál jsi už v té době na kytaru a znali třeba kolegové tvé písničky?
Na kytaru jsem hrál zhruba od svých osmnácti let, skládal písničky a nahrával jsem si demáče, zároveň jsem spolupracoval s Voxelem, který už byl docela známý, a skládal pro něj texty. Když jsem byl v Bruselu, bydlel jsem v arabské čtvrti ve střešním bytě se švédskou spolubydlící. Kytaru jsem tam měl s sebou, na zdi mi visely plakáty Eda Sheerana nebo Passengera, ale paradoxně jsem tam žádnou písničku nenapsal, ty se mi tam nedařily. Kolegové byli všichni cizinci, Japonec, Francouz, Dán, česky neuměli, tak moje písničky nedokázali ocenit. Ale pamatuji si, že jsme v té době měli s Voxelem venku hit Zejtra je taky den a já ho pustil svému šéfovi, on už měl přes milion zhlédnutí, tak aby věděli, jakou rockovou hvězdu tam mají. (smích) A on si to poslechl, a ačkoliv česky neuměl, řekl alespoň, že to má good beat. (smích)

Jak se to seběhlo, že ajťák pracující v cizině stane jednou z největších českých hudebních hvězd současnosti? A kdy nastal ten zlom ve tvé kariéře písničkáře?
Jakmile jsem se vrátil z Bruselu, začalo se mi dařit skládat nové písničky, natočil jsem pak další demáč a postupně začalo přibývat fanoušků na mých koncertech. U toho jsem ještě pracoval v jedné IT firmě tady v Praze a trvalo to relativně dlouho. Vždycky se směji, když slyším nářky některých zpěváků ze soutěže SuperStar, které rychlá popularita vystřelí nahoru, jsou zvyklí na vysokou mediální pozornost, a pak jsou zklamaní, když na jejich koncert přijde dvě stě lidí. Mně tahle cesta, kdy na mé koncerty začalo chodit dvě stě lidí, trvala zhruba deset let. Já jsem v těch začátcích měl i myšlenky, že už na to prdím, že moje písničky nikoho nezajímají, ale pak jsem si řekl, že si dám ještě rok a uvidím. A poctivě jsem každý den napsal nějaký song nebo natočil nějaké video a postupně si tak budoval fanouškovskou základnu, a nakonec se mi to začalo vracet. Jinak těch zlomů bylo více, určitě zásadní pro mě bylo, když si mě v mých začátcích někdy kolem roku 2012 vybral Tomáš Klus, abych mu předskakoval na jednom koncertě na Kladně, potom třeba další hit Voxela V naší ulici, ke kterému jsem napsal text a tahle písnička už i bodovala v rádiích. Tak jsem si postupně začal uvědomovat, že asi nebudou mé texty i písničky tak špatné, že v nich možná je něco více. No a zhruba po deseti letech jsem vydal první desku. Cesta byla dlouhá, trnitá, ale když se to dělá s láskou, stojí to za to.

Jak se žije na šňůře | Pokáč tráví volné chvíle čuměním do zdi. Čím barevnější, tím lepší

Vybavíš si úplně první své vlastní koncerty, kdy jsi si uvědomil, že už lidé chodí cíleně za tebou a tvou muzikou?
Myslím, že to bylo v Lanškrouně, kde mi řekli, že na můj koncert v klubu prodali třicet vstupenek. To jsem si řekl wow, na můj koncert? Třicet lidí? A pak tady v Praze byl klub, který už neexistuje, kam na mě přišlo osmdesát lidí a bylo vyprodáno. A poté třeba v Brně, kde už bylo těch lidí dvě stě a bylo vyprodáno, tam jsem si tenkrát připadal, jako když přijeli Beatles na turné do USA... Vzpomínám, že tam byl zavřený zadní vchod, kterým se chodilo na pódium, takže jsem musel jít s kytarou přes sál a najednou začali všichni ječet a já si říkal: "WTF, co se to děje?" (smích)

Kdo z českých či zahraničních umělců a muzikantů tě nejvíce ovlivnil? Poslouchal jsi české folkaře jako Nohavicu, Plíhala či Kryla? Mně některé tvé texty dokonce připomínají Ivana Mládka, jak si dokážeš hrát s češtinou...
Moje mamka poslouchala Jarka Nohavicu, vybavím si nějaký jeho koncert, když mi bylo třináct, bylo to myslím na Okoři, a to mi tehdy přišlo strašně cool. Mraky lidí si přišly poslechnout jednoho člověka, jak hraje na kytaru a zpívá. Potom pro mě byl motivací Xindl X, když vydal písničku Anděl, to pro mě bylo tak trochu zjevení, kde jsem si uvědomil, že na kytaru se dají hrát i trochu jiné songy, než o tom, že já mám rád holku a ona mě ne... Takže moje rané songy, které jsem nahrál na své první demáče, jsou trochu pokusem o kopírování Xindla, bohužel ne úplně povedenými. Jak řekl kdysi Ed Sheeran, člověk musí z počátku někoho kopírovat, aby si vybudoval svůj vlastní styl. Co se týká Ivana Mládka, tak je neskutečné, co dokáže vymyslet, například píseň Zkratky, to je zlatý fond českých textů. Ovšem když jsem byl malý a chodil jsem do hudebky, tak jsem to vlastně neměl rád, protože do hudebky jsem chodil tak trochu z donucení a taťka chtěl, ať hrajeme právě toho Mládka. Ale postupně jsem se k tomu propracoval a Ivan Mládek, stejně jako Nohavica nebo Xindl X patří k těm, kteří mě hodně ovlivnili. Anebo ještě Kato z kapely Prago Union, jeho metafory, které dokáže vymyslet, jsou neskutečné. Ale musím říct, že úplně nejvíc si užiju, když jdu na koncert Záviše do Vagonu, kde se vejde sice jen padesát lidí, ale atmosféra tam je úžasná a zpíváme všichni od začátku do konce. Posloucháme ho teď v dodávce na koncertních štacích každý den. To je pro mě naprosto vrcholný koncertní zážitek, více než všechny stadiony.

A někdo z těch zahraničních vzorů? Ten Ed Sheeran se přímo nabízí...
V začátcích to byl Jack Johnson, ten je z Havaje, taky Passenger, na něm jsem byl několikrát na koncertě a u něj jsem poprvé viděl, že hraje sám i ty velké akce. V Praze jsem na něm byl asi čtyřikrát a učil jsem se od něj, jak komunikovat s fanoušky, kdy, co a jak říkat mezi písničkami a podobně. Ano, i Ed Sheeran nebo třeba Jason Mraz.

Svůj první singl Vymlácený entry a první desku Vlasy jsi vydal díky crowfundingové kampani přes platformu Startovač. Proč se rozhodl zapojit do tohoto projektu?
V té době právě tyto crowfungingové kampaně začínaly a já to někde zahlédl. Přišlo mi to jako zajímavý nápad, protože vydání desky či natočení klipu tenkrát stálo hodně peněz. Pro mě tenkrát nemyslitelné peníze, byl jsem ještě student. Ale už jsem měl svoje písničky na Bandzone i nějakou základnu fanoušků, tak se nějak poskládali, a nakonec se vybralo snad dvě stě tisíc korun, takže vznikla deska a klip. Myslím si, že vydání první desky byl jeden ze zlomových momentů, protože se moje písničky začaly stále více dostávat mezi lidi. Dokonce mohu říct, že skladby z první desky stále tvoří většinu mého setlistu, který hraju na koncertech. Dodatečně tedy děkuji všem, kteří mi tenkrát na tu desku přispěli.

Tvoje hudební cesta se může zdát pro obyčejného fanouška velice rychlá. Každou desku jsi křtil ve stále větší hale, tu třetí už v O2 areně. Skutečně to je takhle jednoduché, vyprodat O2 arenu?
Ono se to může zdát rychlé, jelikož jsem první desku vydal v roce 2017 a za pět let už jsem hrál v O2 areně. Ale musíš k tomu připočítat těch deset let, kdy jsem měl jen demáče a pomaličku objížděl kluby, než první deska vůbec vyšla. Což je spousta mravenčí práce a úsilí. Jinak O2 arena byl pro mě dlouhodobý cíl a byl to neskutečný zážitek. Dneska už hraje v O2 areně skoro každý druhý, ale když přijdou lidi, proč ne, je to jakési potvrzení toho, že hudbu děláš dobře, nebo že se líbí fanouškům. Ovšem nemyslím si, že O2 budu v nějaké dohledné době opakovat, protože se cítím lépe v klubech.

Na tento koncert jsem ovšem zaregistroval určitou kritiku, stejně jako na tvou písničku Nejlepší lék je víno, v níž podle některých nabádáš svobodné matky k alkoholismu. Já beru tvoje texty jako určitou nadsázku, ale někdo to může vidět jinak. Jak se vyrovnáváš s takovou kritikou?
Máš pravdu, určitá kritika se začala šířit, nicméně jak říkáš, často ve svých textech používám nadsázku. A v poslední době to řeším jednoduše – z konstruktivní kritiky se snažím něco vzít, ale už nečtu žádné komentáře, protože pro mě je potvrzením toho, zda je písnička či text dobrý či úspěšný to, když lidé přijdou na koncert a tu písničku či text si zpívají. Čím více jsi známější, tím více jsi na očích a je logické, že se zákonitě objeví i mnohem více kritiky. Co se týká písničky Nejlepší lék je víno, kde mě jeden hudební web nařkl z toho, že nabádám svobodné matky k alkoholismu, tak na koncertě všechny ženy ve věku dvacet pět až čtyřicet tu písničku zpívají se mnou a znají ji slovo od slova, protože oni vědí, když jsou celý den na nohou a točí se kolem dětí, že když si dají večer jednu skleničku, ona je srovná a ráno jedou další kolo. Ale ve skutečnosti samozřejmě vím, že i ten hudební kritik, který napsal glosu, napsal ji s nadsázkou, glosa je zkrátka glosa. Kdysi jsem poctivě vysvětloval třeba u písničky V lese, že ten les není vůbec špatný, že jde o hezké místo a že to bylo myšleno v nadsázce. Když se mě na to ptal ale asi dvacátý kritik, tak jsem to vzdal a rozhodl se, že už nikomu nebudu vysvětlovat své texty.

Skládáš texty i pro jiné interprety, třeba pro Lucii Bílou velký hit Dobrý kafe, ale texty jsi složil i pro Mirai, Rybičky 48 a mnoho dalších. Podle čeho si vybíráš z nabídek a odmítáš některé?
Časově není možné, abych vyhověl všem, takže si vybírám. Ale třeba pro Lucii Bílou jsem složil už asi čtyři texty, ovšem úspěch písničky Dobrý kafe myslím všechny překvapil, to se povedlo neuvěřitelně. Přitom jsem ho napsal docela narychlo, Lucka mě pozvala k ní do Otvovic a tam mi zhruba nastínila, o čem by písnička měla být a pak mi za čtrnáct dní někdy ráno volala, jestli už to mám, a já jsem samozřejmě nic neměl. Tak jsem do večera rychle text nějak spíchnul a čekal, že se ji asi moc líbit nebude. A ona byla překvapivě nadšená a napsala mi, že to miluje. (smích) Na písničce se také hodně podílel Daniel Cidlinský, který  upravil nějaké harmonie a akordy, a to pak Lucce sedlo úplně famózně. Mám radost z toho, že to zafungovalo a mohl jsem pro ni napsat i další texty a ona o mně krásně mluví, přitom jde pořád o tu Lucii Bílou, která když mi bylo pět, vyhrávala všemožné ceny. Jinak se trochu bráním opakovat úspěšné spolupráce, protože se bojím, že napodruhé to nebude ono, ale u Lucie Bílé jsem udělal výjimku. I když jsem hrál na Slovensku, zjistil jsem, že ji tam všude znají, ona je stále obrovský fenomén.

ROZHOVOR | Pokáč: Moje psaní je neustále jedna velká tvůrčí krize (2. část)

Když jsi jí napsal už čtyři texty, tak stačí dodat ještě pět nebo šest, a můžete spolu vydat desku poskládanou jen z tvých textů.
(smích) No vlastně jo, ty písničky zatím nikde na desce nevyšly.

Když jsi mluvil o Slovensku – v poslední době tam máš docela dost koncertů, už tě tam fanoušci znají tak jako v Česku? Máš tam velkou základnu posluchačů.
Když se chce nějaký český interpret dostat na Slovensko, tak buď jede s nějakou jejich kapelou turné, nebo udělá duet s někým ze Slovenska. Já jsem zvažoval, s kým bych případně mohl vyrazit, ale nikdo mě nenapadal, až jsem jednou dostal pozvánku do slovenského hudebního televizního pořadu Petra Marcina Neskoro večer, což je obdoba pořadu, jako má u nás Jan Kraus. A oni měli požadavek, abych pro ně složil písničku, dal jsem si tedy záležet a povedla se a měla tam obrovský úspěch, snad dvacet tisíc sdílení. Takže to tu moji popularitu na Slovensku dost zvedlo. Už před tímto pořadem jsem na Slovensku občas hrál, a přišlo na mně třeba osmdesát lidí, ale po odvysílání pořadu mám narvané kluby a odjel jsem tam už druhé turné. Nejnovější desku jsme pokřtili v Bratislavě. Ale musel jsem si dávat trochu pozor na jazyk, kdysi jsem v Bratislavě zmínil něco o Košicích a div že mě nevybučeli, musel jsem to pak trochu zahrát do autu, ale místní reálie jsou na Slovensku trochu jiné než u nás, mezi různými částmi tam je trochu větší nevraživost.

Jsi velký fanoušek fotbalového klubu Sparta Praha, pro který jsi složil mnoho písniček. Patříš mezi skalní a velké fanoušky, chodíš třeba na jejich zápasy do kotle?
Musím říct, že v poslední době už moc ne, protože zápasy jsou o víkendech a já o víkendech mám koncerty, navíc mám dva malé kluky, takže už se na fotbal skoro nedostanu. Ale se Spartou jsem stále v kontaktu, před zhruba šesti lety jsem pro ně skládal songy celý rok, bohužel v té době se Spartě ta fotbalová sezóna vůbec nevydařila, takže ani moje písničky se nesetkaly s příliš velkým ohlasem. Ovšem složil jsem i písničku do dokumentu, který vyšel k odchodu Adama Hložka do Německa. Víme o sobě, kamarádíme a když můžu, tak aspoň koukám v televizi, teď nám konečně Sparta dělá i radost, zaplaťpánbůh. A já se teď k něčemu přiznám – zhruba tak před rokem, když Sparta prohrála na Slavii čtyři nula, jsem začal dokonce proti Spartě sázet, říkal jsem si, že když už prohrává, tak aspoň vydělám. A oni najednou začali vyhrávat. (smích) Takže jsem nic nevydělal, prohrál jsem, ale alespoň se konečně podařil titul. Takže kombinace mého sázení a dánského kouče se ukázala jako geniální tah. (smích)

Ty sám jsi hrál docela dlouho fotbal, byl jsi dobrý fotbalista?
Hrál jsem fotbal u nás ve vesnici Stehelčeves, kde jsem bydlel, a opravdu dlouho. Chtěl jsem hrát za Spartu, ale to se mi nepodařilo. Uvědomil jsem si, že ačkoliv jsem hrál fotbal hrozně dlouho, tak mi fotbal hrozně nešel. (smích) Takže jsem sportovní kariéru vyměnil v osmnácti za kytaru a s tou to začalo mnohem více fungovat a začalo se mi dařit mnohem více. Takže jsem pro sport asi nebyl úplně zrozený.

Text: Aleš Materna, foto: Nguyen Phuong Thao, Tony Košař
Témata: Pokáč, Rodinné album, fotbal, O2 arena, rozhovor