ROZHOVOR | Štěpán Kozub a Jiří Krhut: Zpočátku jsme neměli žádné ambice, teď se hudbou živíme

Kluci, jak jste se spolu seznámili?
Kozub: Já to řeknu. Já to dám. (smích) My jsme se potkali poprvé v roce 2018 v klubu Jarka Nohavici Heligonka v Ostravě-Vítkovicích, kde měl Jirka Krhut své Varieté a kde vystupoval, a my jsme tam s divadelním spolkem Tři Tygři hráli improvizační večery. Tam jsme se poznali, zaregistrovali jsme se navzájem, a jelikož nás Jirkovo Varieté bavilo, dali jsme mu nabídku, jestli by nechtěl vystupovat u nás v divadle Mír na zábavném komponovaném silvestrovském večeru. Jirka tam měl dvě nebo tři čísla. Tam jsme si po skončení poprvé spolu sedli a padli si do noty, zjistili jsme, že máme podobný vkus na humor, podobný pohled na muziku, a zároveň jsme řešili podobné téma – Jirkovi umírala maminka, mně zase taťka.

Již tam jste se dohodli na hudební spolupráci?
Kozub: To bylo později. My se od té doby často potkávali, tu kafe, tam čaj, a já mezitím zjistil, že skládá hudbu a je také autorem drtivé většiny úžasných textů kapely Nedivoč, kterou já jsem v té době už dlouho poslouchal. Věděl jsem, že Jirka v té kapele bubnuje, aniž bych tušil, že texty jsou jeho. Začal jsem se ho na to vyptávat, ukázal mi nějaké další texty a písničky, no a čím více jsme se potkávali a poznávali, tak jsem ho jednoho dne požádal, jestli by mi nenapsal písničku. Bez jakékoliv ambice, spíše mě zajímalo, jestli to dokážu a jestli to půjde. A nahráli jsme u něj první písničku Prásknu bičem, kterou jsme ještě ten den pověsili na sítě. A to způsobilo takovou vichřici, že nás to donutilo pokračovat.
Krhut: My jsme si chtěli ověřit, jestli to nebyla jen nějaká náhoda, tak jsme pak udělali písničku Dám ti napít, a to bylo úplně stejná, ne-li větší vichřice. Tak jsme si pak postupem času řekli, že bychom mohli spolu udělat celé album.
Kozub: Ale zpočátku tam nebyla žádná ambice hrát na koncertech. Což se ale nyní už děje, jezdíme koncertně poslední čtyři roky, i poměrně velké koncerty na to, že to není popová hudba. Dnes už se to dostalo do stádia, že už se já tou hudbou i živím.

Colours of Ostrava zahájili Ewa Farna, Mirai a Štěpán Kozub s Jiřím Krhutem, večer nadchli OneRepublic

Všiml jsem si, že jste vyprodali Ostravar arénu…
Krhut: Ano, Ostravar arénu jsme udělali. Teď jsme vyprodali dva ostravské Gongy, kde jsme pokřtili naši druhou desku Přeježděný vztah, kterou nám pokřtil Petr Malásek, což pro nás byla velká pocta. Ale loni jsme hráli i na Colours of Ostrava pro asi patnáct tisíc lidí, a pozor – když jsem dříve hrál s kapelami na festivalech, tak jsme vymýšleli program s tím, že tam musí být hlavně rychlé a energické písničky, které lidi rozpumpujou, ať je to svěží. Říkali jsme si, že hlavně nesmíme lidi uspat. A teď se Štěpánem na těch Colours jsme hráli ty naše akustické melancholické balady a ploužáky s kytarou a klavírem a zpívalo patnáct tisíc lidí. Takže jde o co? Jde o písničku.
Kozub: Jo, to byl zážitek. Ale je pravda, že od nějaké doby s námi hraje i kapela Bandjeez, kluci se k nám přidali...

I s Kateřinou Marií Tichou?
Kozub: Ne, jenom kapela. A to ještě ne kompletní. A ty aranže teď máme na posledních koncertech díky tomu pestřejší a mocné, ale i tak vyjíždíme občas i jen s kytarou.
Krhut: Občas uděláme i nějakou tu firemku, a to objíždíme jen sami dva s kytarou...
Kozub: Takže ty písničky fungují v komornějších prostorách, ale i na velkých pódiích.

Po úspěšném prvním albu Prásknu bičem vám trvalo čtyři roky, něž jste vydali druhou desku. Dali jste si načas...
Kozub: Je to poměrně dlouhá doba. Což ale je určitý signál toho, že se do toho netlačíme s tím, že musíme, nás to totiž primárně neživí. Je to pořád pro nás spíše zážitek.

Kde jste album nahráli?
Kozub: U Jirky ve studiu...
Krhut: Základy se natočily u mě, já mám takové malé studijko u mě v bytě, tam se točily i Štěpánovy zpěvy. A pak jsem s těmi základy šel za klukama s Bandjeez, kde mi Matěj Drabina nahrál bubny, ale nechtěl jsem, aby je nahrál podle mě. Byl jsem zvědavý, s čím Matěj přijde, a musím říct, že je to geniální.

Na albu zpívá jednu celou píseň a objeví se i v dalších zpěvačka s moc hezkým hlasem – tu jste sehnali kde?
Kozub: Barča Kanyzová?
Krhut: Tu jsem přivedl já...
Kozub: Ale víš, kdo za to může úplně první? Pančocha... Nebo ty? Já vlastně nevím. (smích)
Krhut: Martin Pančocha ji přivedl, ale – já Barunku znám od roku 2012 nebo 2013, kdy obsluhovala v Ostravě v klubu Krokodýlí ocas, ten budeš jako Ostravák znát...

Jasně, ten znám dobře...
Krhut: Barča s jednou mou kapelou i zpívala jednu písničku, pak ale záhadně zmizela. Po pár letech jsem ji potkal v Ostravě na Masarykově náměstí, kde hrála s kytarou jako buskerka. A jelikož se znám s Martinem Pančochou, který doprovázel Tři Tygry na klavír a sháněl tehdy interprety, kteří budou vyplňovat pauzy mezi představeními a ptal se mě, jestli o někom nevím, tak jsem mu ji doporučil.
Kozub: Tak jo, teď už tomu rozumím. (smích) Takže Martin Pančocha Barču oslovil na ulici, a pak přivedl k nám do divadla, kde jako zpěvačka vyplňovala pauzy. A pak Jirka přišel s tím nápadem, že by mohla být i na naší nové desce. Chtěli jsme tam dostat trochu i ženský rozměr a jinou barvu hlasu. A od té doby hraje a zpívá s námi. Mezitím vydala i svoji sólovou desku a Jirka jí teď bude pomáhat s její druhou deskou...
Krhut: Vidíš, a my jsme dnes o Barunce vůbec málo mluvili – ona je vlastně takovým třetím nedílným členem našeho dua. (smích)

To byste se mohli přejmenovat na Tři Ká (Krhut/Kozub/Kanyzová). Takže s vámi hraje i na koncertech?
Kozub: Jezdí všechny.
Krhut: My se snažíme jí dávat velký prostor, takže hraje a zpívá na našich koncertech i několik svých písniček a jak říkal Štěpán, připravuji s ní druhou desku. Máme pro ni skvělého textaře Jakuba Kleina, který napsal text na moji písničku Někdy se probudím, který Barča nazpívala na naši desku. Takže začneme teď postupně vydávat její nové singly a dáme jí prostor, aby je na koncertech s námi prezentovala.

Nové album se jmenuje podle titulní písně Přeježděný vztah, která je o vozíčkářích, a věnovali jste ji kapele The Tap Tap. A v textech je mnoho vtipně zašifrovaných významů, které není lehké na první poslech odhalit. Na ten nápad jste přišli jak?
Kozub: Jirka tu písničku původně napsal přímo pro kapelu The Tap Tap na zakázku. Píseň jim představil, líbila se, nicméně v té době zrovna pracovali na své vlastní písničce, která byla tematicky podobná. Tak si ji Jirka schoval do šuplíku, a nakonec jsme ji nahráli my na tohle naše album. Je to věnováno všem vozíčkářům, proto se i to album jmenuje Přeježděný vztah.

Zaznamenal jsem na síti množství spekulací ohledně toho názvu alba.
Kozub: Ano, ale přitom to je jednoduché. Je to dvou vozíčkářích, kteří spolu mají vztah, ale když se rozejdou, tak se vlastně nerozejdou, ale rozjedou. Takhle jednoduché to je. Takže když bude přechozený vztah, tak to v jejich případě nejde, protože mají přeježděný vztah. (smích) Je to vlastně jediná píseň, která má v sobě takovou nadsázku, jinou podobnou veselou reggae písničku na albu nenajdeš.

Líbí se mi i ten klip, pracovali jste na scénáři?
Krhut: Jo, Štepán si to udělal...
Kozub: To je moje práce. Už i minulé klipy jsem režíroval. Vymyslel jsem to, napsal jsem scénář, zrežíroval a natočil. Za tři dny byl klip hotový.
Krhut: Spousta lidí se nad tím možná pozastaví, třeba vidět vozíčkářku u tyče nebo hrát prostitutku, řeknou si někteří, není už to trochu moc? Ale podle nás není – oni jsou lidé jako my a chtějí žít jako my. Já vlastně i tím textem poukazuji na to, kam se ubírá dnešní hyperkorektní svět, všichni chtějí mít svoji terminologii, slovíčka, právo. Tak na tohle já právě poukazuji v případě vozíčkářů, kteří také chtějí mít svoji terminologii – místo tys mi zahnul – tys mi zabočil a podobně. Ohledně rozchodu třeba – máme za sebou takový blbý rozjezd. (smích) Prostě jen takový fór.

Co vás ovlivňuje při skládání? Já v některých písničkách slyším určitou náladu a postupy Karla Plíhala.
Krhut: Od devíti let jsem chodil do skautu, a na kytaru pak hrál všechny tyhle folkové ikony jako Nohavica, Plíhal, Žalman a podobně. Takže si člověk vytváří svůj vlastní styl tím, že nejprve se učí a hraje písně svých oblíbenců, a to se pak zákonitě otiskne i do jeho stylu. Určitě tam ten vliv je. Co se týká Plíhala, tak já miluju absolutní rým, rád si obecně hraju s češtinou. Mám to i ve své knížce. Plíhala miluju za ty jeho absolutní rýmy, kdy on jej třeba dokáže udělat na slovo slunce... Znáš to?
Kozub: Ne.
Hrhut: A ty to znáš, Aleši?

Ne.
Krhut: Všichni, když by měli říct rým na slunce, tak by řekli třeba žblunce nebo něco podobného. A Karel Plíhal vymyslel básničku:

Pod oblohou světlešedou,
člun A a člun B si jedou.
A až vyjde slunce,
vyjede i člun C.

Dokáže se Jirka trefovat se svými texty, jak se říká přímo do pusy, Štěpáne? Stalo se ti, že jste museli některé texty upravit, protože se ti špatně vyslovovaly?
Kozub: Výjimečně se stane, že se nad jedním slovem někdy zamyslíme, nebo u místa, kde bych nezazpíval předložku a podobně. To jsou ale jen kosmetické věci, v životě by mě ale nenapadlo zasahovat do Jirkových textů.

Občas ale napíšeš nějaký text i ty sám...
Kozub: Ano, občas. Na tomhle novém albu je jedna moje textová věc, Do písku. Na té první desce pak mám dva texty a jeden jsme udělali společně.
Krhut: Nikdy se nestalo, že by Štěpa odmítl můj text, má ve mně důvěru. Odmítl pouze jedinou věc, kde jsem v textu použil větu „už nemusím chodit do průvodu mávat“ – což je logické. Štěpa vzhledem ke svému věku, ročník 96, nemůže zpívat, že už nemusí do prvomájových průvodů. (smích) Tak tuhle písničku s tím textem si asi nahraju a nazpívám sám.

Po nahrávání často zbudou kapelám nebo zpěvákům písničky v šuplíku, které se na desku nedostaly – je to i váš případ?
Krhut: Já se bavím v životě tím, že si skládám pro sebe. Ale když cítím že se něco hodí i pro Štěpu, tak mu to nabídnu. Já jsem na zakázku pro něj složil pouze první písničku Prásknu bičem, všechny ostatní jsem si skládal pro sebe. Je obecně dobré se v životě bavit tím, co děláme, a jestli si to najde nějakou ornou půdu, pak super. Ani na nové desce jsem nepsal žádný text vyloženě pro Štěpu, psal jsem texty pro sebe.

Měl jsi Štěpáne už v dětství nějaký sen zpívat na pódiu a třeba se tím živit?
Kozub: Ne. Já jsem od dětství, nebo nějaké pre-puberty, měl jediný cíl, a to bylo dělat divadlo. Mě fascinovali komedianti typu Vlasty Buriana nebo Vladimíra Menšíka, také třeba Mr. Bean Rowan Atkinson. Když jsem dospěl, zase jsem měl ty vzory trochu jiné, nicméně pořád to bylo spojené s komedianstvím a divadlem, což je už jen přes jedny dveře spojené s hudbou. Ale to, že jsem začal dělat hudbu, u mě propuklo až v dospělosti, v pětadvaceti, kdy jsem skrze Jirku pochopil, že hudbu dělat můžu, že existuje žánr, který já mohu dělat, je mi blízká a jako by byl můj. A proto ani nemám nějak velké hudební ambice. Dělám to pouze protože mě to baví.

Ale zaslechl jsem, že v poslední době dostáváš i zajímavé nabídky jako zpěvák...
Kozub: Ano, ale jelikož nemám tu ambici, tak je často odmítám. Já jsem vystupoval na koncertě k nedožitým 80. narozeninám Petra Hapky, protože jej a jeho písničky a muziku miluju. Ale teď nedávno mi například volala přímo paní Gottová, zda bych na koncertě v O2 areně, který se chystá, nezazpíval nějakou píseň Karla Gotta, tak to jsem odmítl. Řekl jsem jí, že si toho hrozně vážím, ale nemám tu troufalost to udělat. Stejně tak Bratři Nedvědi budou mít nějaký vzpomínkový koncert v O2 areně, nabídli mi, jestli bych nezazpíval Podvod, což je úžasná nabídka i písnička, ale já, jelikož nemám tu ambici, tak mě to nenadchne. Já si spíše pomyslím: „Ty vole, jak mám říct ne.“ Protože toto není můj cíl. U toho Hapky to byla výjimka z toho důvodu, že jsem si kolikrát říkal, že kdyby mi měl někdo něco nabídnout, tak je to Hapka-Horáček, a to se stalo. Takže abych to shrnul – já jsem nikdy hudební ambici takovou neměl, ale Jirka ji ve mně probudil.
Krhut: Ale přišel sis na to sám.
Kozub: Ano, šel jsem tomu naproti. Ale do té doby, kdy jsem šel za Jirkou poprvé, by mě vůbec nenapadlo, že od toho okamžiku uděláme tolik velkých koncertů, a že ta hudba bude mít takový zásah.

Shodnete se na hudebních vzorech?
Kozub: Určitě. Většinou se shodneme. Pro mě v určité době byl zásadní Jaromír Nohavica, z českých dále třeba Buty, Hapka a Horáček, a ze zahraničních mám rád hodně Stinga, Phila Collinse, Petera Gabriela nebo třeba Queen. Jde vlastně o hudbu, která spojuje generace. Já jsem o dvacet let mladší a cítím tu hudbu úplně stejně jako Jirka.
Krhut: Já jsem strašně rád, že naše hudba taky spojuje generace. Stává se nám, že nám napíšou dvanácti nebo patnáctileté děti, že jejich hlavní interpret v playlistu jsme my, a pak nám napíše muž, kterému je 75 let, že dvacet let nevzal do ruky kytaru, a díky našemu CD opět začal hrát na kytaru.
Kozub: A vidíš to i na našich koncertech, tam jsou všechny generace, od puberťáku po důchodce.

Jaké koncerty tento rok plánujete?
Krhut: Bude jich docela dost – Ústí nad Orlicí, Šumperk, Praha, tam budeme hrát v Hybernii, Pardubice, Jindřichův Hradec, Žďár nad Sázavou. Přes léto budeme mít open air koncerty, a dokonce jsme vzali i nějaké festivaly. A na podzim také něco. Dohromady to bude kolem dvaceti, možná dvacet pět koncertů. Což když srovnáš s jinými kapelami, tak zase není tak moc. Některé kapely odehrají dvacet koncertů za měsíc. Ale my si ty společné chvíle na pódiu chceme užít, právě proto, že to není tak často. Chceme, aby nás to pořád bavilo a abychom si tím dělali radost.

Kozub: Tři Tygři byli vždycky zábava, ne práce nebo obživa

Co vaše další projekty? Jak to vypadá například s Třemi Tygry, Štěpáne?
Kozub: Na to se ptá hodně lidí. Ale já ti řeknu něco, co jsem snad ještě nikdy neřekl. Tři Tygři vznikli v době, kdy ještě neexistoval žádný covid, žádná pandemie, v době, kdy nikdo nevěděl, kdo je Kozub. Vznikli jako relax, odnož, kde si můžeme my kluci z divadla Mír zablbnout. Hráli jsme to za sto korun v klubu Jarka Nohavici, a ještě jsme neměli plno, zvali jsme kamarády, aby někdo přišel. Takhle jsme to hráli dva nebo tři roky, každý měsíc, za stovku. Pak přišla pandemie, nešlo nic dělat. Jediná autorská věc, co jsme měli a mohli dělat, byli Tři Tygři. My už jsme měli ty improvizace vyhrané, věděli jsme, že na sebe slyšíme, lidé nám posílali témata, někdo z nás držel kameru a točili jsme to, a takhle dnes lidé znají to, co se skrývá pod pojmem Tři Tygři, ty skeče a podobně. Ale to bylo v rámci krizového stavu, pak se rozvolnilo a začalo zase divadlo, hudba a film. Je pravda, že Tři Tygři nás do určité míry proslavili a mně určitě prokoply dveře do jiné místnosti. Ale Tři Tygři byli vždycky zábava, ne práce nebo obživa.
Krhut: Ona ti ta komediální tvář lehce může dát nálepku jakéhosi baviče, lidé vidí tvoje skeče, divadlo, film a tvůj vzestup a najednou se ptají, jak je to možné...
Kozub: Ano, já mám více tváří. Nicméně s tímhle bojovali i v minulosti mnozí další umělci, třeba Kaiser s Lábusem dostali nálepku a nějakých třeba dvacet pět let s tím bojovali. Já znovu zdůrazním – já komedii miluji, mám rád smích, ten je na jevišti pro mě nejvíc, ale mám i jiné tváře...

Můžeš zmínit i vážné role a máš nějaké?
Kozub: No ježišmarjá, několik. Akorát to holt lidi už asi tolik nechtějí vidět. Dělali jsme film Spolu, kde jsem hrál autistického kluka, vyhrálo to cenu v Británii a v kinech to vidělo na tři sta tisíc lidí, ale o tom se tady nenapíše. To asi v Česku moc nechtějí lidé slyšet.
Krhut: Podobné to je i s naší hudbou – vyprodáváme všechny sály, patříme k úplně nejstreamovanějších kapelám, ale o nějakých cenách jako třeba objev nebo skokan roku na Andělech a kdekoliv jinde, tam se ani neobjevíme v nominacích. Ale neber to jako stěžování si, to je realita. My si naopak myslíme, že o úspěchu tvé tvorby by měli rozhodovat posluchači a diváci. Pak rozhodne, kolik diváků na tebe přijde. A v tom jsme nadmíru spokojeni a dělá nám to radost.
Kozub: Ale abychom se vrátili zpět k tvé otázce – dělám filmy, které nenesou jen komediální tématiku. Ale tu komedii mám díkybohu v sobě, a hudba mi tu komedii může vyvažovat, protože život není jenom prdel. To je přece jasné, a je zkreslené si myslet, že já jsem furt veselý. Jirka mě zná dlouho a ví že to tak vůbec není.
Krhut: Ale když jsme spolu, tak se furt smějeme...
Kozub: Jo, to jo, ale to už máme spolu tak nastavené. Ale upřímně – když děláš furt humor, tak máš úplně vybagrovaný vnitřek, a musíš to někde doplňovat. Po představení také jedu domů kolikrát vyprázdněný a s úzkostí, ale nejde to vidět, a ani to nemá být vidět – lidé mají dostat to za co si zaplatili, a to je správně. Ale je fakt, že ten hype kolem moji osobnosti je někdy tak velký, že potom si připadáš jako figurka. Ale já, čím jsem starší, tak se vůči tomu umím vymezit, a říct ne je úplně v pořádku.

Když jsme u filmů – zaregistroval jsem, že jsi jich loni dost natočil, kdy se objeví v kinech?
Kozub: Loni jsem natočil tři filmy – první se jmenuje Útěk a vůbec to není prdel, je to sociální, drama, druhý má název Srnky, tam hraju dirigenta, a ve třetím filmu hraji Jaroslava Haška, velký historický film. To také není prdel. Zjišťuji, že mi u filmu ty vážné role více vyhovují, protože když děláš humor na kameru, tak nemáš zpětnou vazbu v podobě smíchu, což je určující prvek toho, jestli ta komedie funguje nebo ne.

Ty Štěpáne režíruješ, k tomu ještě i divadlo, stand-up vystoupení, čemu se dále věnuješ a co nového ještě chystáš?
Kozub: Když jsme u divadla Mír, chystáme novou komedii Hráč od Gogola, kde budu hrát Ichareva. Hodně stará komedie, ale pořád to funguje, o podvodnících v kartách. Tak na to se moc těším. Také občas vyrazím odehrát nějaké to stand-up vystoupení, v Praze mám teď dvě za sebou v Rock Opeře. Když potřebuji občas vypustit to zvíře v sobě, na to je stand-up ideální. Ale mě taky moc baví psát. Já, když mám zajímavé téma, tak se ho chytnu. Teď si třeba dělám úplně sám sólovou desku...

Sólovou desku? A sám? Ty umíš na nějaký nástroj?
Kozub: Neumím, ale učím se ten proces. Mám kolegu z divadla, který mi to technicky pomáhá realizovat, protože já neumím ovládat techniku. Ale píšu si texty, vytvářím melodické linky, ale na žádný nástroj neumím – vše si dělám vokálem. Všechno si nahraju do mobilu, vokály, popíšu si, kde chci co za nástroj, pak jdu za kolegou, který je technik, a řeknu mu – tady musí být trubka, tady housle, takhle mu to popíšu, a pomocí toho si takhle naciťuji hudbu, ať pochopím smysl toho řemesla. Já tady nějaké čtyři roky stojím na pódiu a zpívám, nějaké šansony dejme tomu, ale Jirka stojí za tou prací. Tou hmatatelnou prací. A mnohdy když vedeme diskuze o muzice, tak s tím mám někdy veliké problémy, protože já s ním nedokážu sdílet to, jak skládá. Ale rozhodl jsem se před nedávnem, že se to chci učit, jak se to skládá, a je to velice zajímavý proces. A až to ucítím, že to má jít ven, tak to půjde ven. Ale je to více šanson, více balada, ale zároveň jsem to více já. 

Jirko, o tobě jsem si přečetl, že jsi měl sám dokonce turné po Austrálii...
Krhut: Ano, já jsem se svým varietním vystoupením Varieté Krhut projel v podstatě celou Austrálii, sedm měst a hrál jsem pro české emigranty. A bylo hezké vidět, jak se dokázali bavit a smát. Jedna paní mi říkala, že už se tak od srdce mnoho let nezasmála a když jsem se jí ptal. jak je to možné, odpověděla že nebylo čemu. V těch anglosaských zemích jako by se lidé báli smát. Hrál jsem ve velkých městech jako Melbourne, Sydney, Canberra, Perth, Brisbane, byl jsem i tři dny na Novém Zélandu. Tam jsem původně neměl v plánu vystupovat, pouze se tam rekreačně podívat, ale když se místní krajané dozvěděli, že tam budu, ze dne na den zorganizovali moje vystoupení, kde přišlo do klubu šedesát Čechů z okolí Queenstownu, bavili se a zpívali se mnou. Skvělé to bylo. Letos na jaře ještě letím do Lucemburska, kde budu hrát pro naše krajany. Moc mě baví šířit takhle tu ostravskou písničku a českou kulturu do zahraničí.
Kozub: A nemoci. Třeba kapavku. (smích) Jako to známé duo, o nichž jsme už dnes mluvili - Petr Kapavka a Michal Horečka. (smích)

Text: Aleš Materna, foto: archiv umělců, Petr Hrubeš
Témata: Štěpán Kozub, Jiří Krhut, Tři Tygři, Přeježděný vztah, Divadlo Mír, Ostrava