ROZHOVOR | Tereza Balonová: Někdy jsem introvent, jindy jsem schopná se hodiny bavit na párty

Než se dostaneme k novému albu. Máš za sebou asi své nejkoncertnější léto. Jak sis ho užila?
Asi ano. A také nejpestřejší. Jela jsem turné s Kryštofem po českých a moravských zámcích. Podívala jsem se tak na nádherná místa, na které bych se já sama třeba nevypravila. Hrála jsem sama s looperem, akusticky. Potom jsem jela úplný opak – turné s Divokým Billem. Byl to trošku větší punk, na něm už jsem vystupovala s kapelou. A také jsem odehrála nějaké koncerty s Jelenem. Plus další samostatné akce. Takže léto jsem měla nabité. Nejideálnější, jaké může muzikant mít.

Co ti daly koncerty s Divokým Billem nebo Kryštof?
Učila jsem se na nich koncertní vystupování. To, jakým způsobem fungují – jako lidi, jako tým, to, jak mají koncert koncipovaný. A také, jakým způsobem komunikují s lidmi a fanoušky. Rozhodně to pro mě byla neuvěřitelná škola. Získala jsem spoustu nových zkušeností.

VIDEOROZHOVOR | Tereza Balonová: Jako malá jsem si hrála na Ewu Farnou

Bavíme se o kapelách. Ty máš nově taky jednu. Už jste se sžili?
Myslím, že ano. Šlo to celkem rychle. Podle mě důležité si sednout nejen po muzikantské, ale také lidské stránce. A, musím zaklepat, u nás se to povedlo. S Mirkem Malíkem jsme se potkali u Jelenů, u kterých si přivydělával jako jejich technik. Když jsem loni v létě hostovala u Jelenů, tak jsme spolu po večerech na hotelech jamovali a říkala jsem mu ze srandy: „Hele, Míro, jestli budu mít jednou kapelu, chci tě do ní.“ Potom jsem ho poprosila, jestli by mi něco nenahrál na novou desku a najednou jsme spolu zkoušeli.
Stejně to vlastně bylo i s Markem Fryčákem, který má momentálně pauzu u Marka Ztraceného. Znali jsme se už z dřívějška, celou dobu jsme kolem sebe ale spíše kroužili. Během posledních měsíců jsme se začali více vídat a když jsem nahrávala novou desku, poprosila jsem ho, jestli by mi na ni nenahrál bicí. Kývl na to a najednou jsme takhle s Mirkem a Markem zkoušeli ve zkušebně.

Uvažujete, že byste k sobě časem ještě někoho přibrali?
Určitě to nastane. Zatím jsem to schválně nechala takhle ve třech, abychom si sedli, to jádro kapely, a pak si myslím, že by se mohla rozšířit o dalšího člena nebo členy.

Mluvily jsme o Marku Fryčákovi. Co nastane, až začne opět koncertovat Marek Ztracený?
S touto variantou počítám. Marek je pro něj číslo jedna a až ta situace nastane, budeme vymýšlet další varianty.

Dříve jsi hrála pouze s looperem. Nechybí ti?
Zatím to nemůžu říct, možná časem. Ale určitě se ho nehodlám zbavit nadobro. Chci si nechat i set s looperem, protože už ke mně tak nějak patří. Ale na druhou stranu si užívám i hraní s kapelou.

Kapela je velmi slyšet i na druhé desce Lampiony. Jak dlouho vznikala?
Začala vznikat v podstatě v den, kdy vyšlo moje debutové album Půlnoc. Byla jsem zrovna ve studiu u Martina Ledviny a nahrála jsem dema nových písniček. Půlnoc vyšla loni na jaře a koncem léta už byla hotová nová deska. V zimě jsme ji dodělávali, na jaře se chystaly vizuály a dodělávaly se další drobnosti.

Když jsi vzpomněla Martina Ledvinu. Na Půlnoci se podílel jako jeden ze čtyř producentů, kdežto Lampiony jsi svěřila do rukou jenom jemu…
Na prvním albu jsem hledala samu sebe, zkoušela jsem různé věci, producenty. S druhou deskou to ale bylo jinak. Demo verze jsem nosila už přímo Martinovi Ledvinovi, a pak jsme se spolu rozhodovali, co bude dál. A než jsme se nadáli, stal se producentem mé nové nahrávky.

Nebylo o čem přemýšlet…
Nebylo. Spolupracovat s ním, to je radost. Stali se z nás parťáci. Když jsem měla nápad, on mě doplnil a naopak. Krásně se to všechno vyvíjelo.

Album je velmi rozmanité. Rychlé skladby střídají pomalé, veselé zase smutné…
Myslím, že to hodně vypovídá o mně a o mých dvou, možná i více, lidských stránkách. (smích) Někdy jsem velký introvert, kdy mám problém bavit se s lidmi a nejraději bych byla zavřená u mě v pokoji. Rodiče by to určitě potvrdili. Když přijdu domů, většinou zalezu do pokoje a chci být sama. Pak mám ale chvíle, kdy jsem schopná být s někým tři dny na párty a bavit na ní lidi. Deska vypovídá o tom, kdo jsem. Zanechala jsem na ní velký kus sebe samotné.

Deska se jmenuje Lampiony podle titulní skladby. Proč právě takto? Vystihuje podle tebe album?
Přijde mi, že Lampiony shrnují myšlenku celého alba, respektive to, co jsem jím chtěla říct. A to je to, že člověku se může dít spousta věcí – může být ve fázi, kdy neví, co se sebou nebo kdy prožívá něco obtížného, a tohle je písnička o naději. Ať už se děje cokoliv, je důležité mít v životě lampiony, nějaké světlo ve tmě. A čím víc lampionů člověk v životě má, ať už jsou to přátelé, rodina, sport, cokoliv, tím víc se mu obloha rozsvítí. A to je hlavní myšlenka alba.

Dočetla jsem se, že k Lampionům by snad měl vznikat videoklip?
Ano, to je pravda. Snažíme se v něm využít umělou inteligenci jako kreativní nástroj. Uvidíme, jak se bude líbit lidem. Mně se líbí už teď.

ROZHOVOR | Tereza Balonová: S půlnocí začíná nový den a každý nový den je nový začátek

V písničce Vodopád se z tebe stala rockerka…
Ta je mou nejoblíbenější, cítím se v ní nejvíc jako já. Jako malá jsem vyrůstala na rocku. Měla jsem ji rozepsanou už delší dobu. Když jsem ji přinesla Martinovi, myslela jsem si, že mě s ní pošle do háje. On se do ní ale naopak úplně zbláznil. I když by to nikdo asi nečekal, je mi tenhle styl hudby přirozený.

V Bloody Mary je taky slyšet tvůj chraplák. Neplánuješ se tedy vydat vyloženě rockovou cestou?
Nevnímám to tak. Hudba je pro mě o emocích, svobodě a lásce. Může se stát, že jednou udělám popovou desku, potom folkovou a pak třeba rockovou. Mně je to jedno, píšu tak, jak to cítím. Přijde mi krásné, že si můžu v tomhle hudebním světě dělat, co chci.

Inspiraci hledáš ve svém životě?
Ano. Všechno jsou to moje příběhy. A pokud nejde přímo o moji výpověď, jde o výpověď někoho z mého okolí.

Asi nejemotivnější písní na albu je Chybíš…
Chybíš je zprávou pro moji babičku, která nedávno zemřela. Měla jsem s ní strašně krásný vztah. Byla to moje první smrt v dospělosti. Když je člověk dospělí, vnímá celý koloběh života jinak a vnímá i odchod blízkého člověka jinak než v dětství. Písnička je jakousi SMSkou pro moji babičku tam nahoru…

Když jsme spolu naposled dělali rozhovor, přiznalas, že často píšeš ve vlaku. Pořád to platí?
Momentálně píšu spíše v dodávce na cestách na koncerty. Například refrén k Bloody Mary mě napadl, když jsem jela za Martinem do studia. Musela jsem zastavit na nejbližší benzínce a naťukat si do telefonu můj nápad a až pak jsem pokračovala dál v cestě. Není to ale poprvé a ani naposled, co se mi to stalo.
A pak píšu také ve sprše. Už se mi mnohokrát stalo, že jsem musela vypnout vodu, mokrá jsem běžela k mobilu, nahrála jsem si, co mě zrovna napadlo, a domyla jsem se.

Je skvělé, že k tobě ty nápady takhle chodí. Mnoho interpretů má problém napsat něco vlastního…
Často mi pomáhá, když psaní nevěnuji maximální pozornost a dělám k tomu něco jiného. Hlava je pak zaměstnaná i tou další činností a najednou ty nápady přicházejí samy.

Fanouškům jsi dala možnost vybrat cover singlu Lampiony. Nebála ses, že vyberou fotku, která se ti nebude líbit?
Asi bych jim nedala na výběr fotku, se kterou bych nebyla spokojená. Přišly mi dobré všechny a netušila jsem, jakou zvolit. A kdo jiný by měl fotku vybrat než moji fanoušci, pro které hudbu dělám?

Jaké máš v následujících měsících plány?
V Malostranské besedě proběhne v říjnu křest. Budu na něm hrát jak s kapelou, tak jen já sama. Zahraju i starší věci, protože je dobré mít kontakt se svým minulým já. Člověk tak vidí, kam se vyvíjí. V zimě nebo na jaře bych pak ráda vyrazila na menší klubové turné.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Lukáš Kozel
Témata: Tereza Balonová, Lampiony, Mirek Malík, Marek Fryčák, Martin Ledvina, looper