ROZHOVOR | Tereza Balonová: S půlnocí začíná nový den a každý nový den je nový začátek

Vydáváte debutové album Půlnoc. Jak vznikalo?
Byla to dlouhá cesta. Tři roky trvalo, než se mi podařilo vytvořit finální repertoár. Samotné nahrávání už tak dlouho netrvalo, zvládl jsme to plus mínus za tři čtvrtě roku. Pracovala jsem se čtyřmi různými producenty, s Martinem Ledvinou, Honzou Balcárkem, Ondřejem Turtákem alias ODD a Milanem Andrém. Ten proces byl velmi zajímavý. Každý z nich produkuje jinak, má k tomu odlišný přístup. Sledovala jsem, z jakých různých úhlů může člověk na hudbě pracovat, jak ji může odlišně vnímat. Byla to pro mě velká škola a velká inspirace. Ale myslím, že jsem si se všemi sedla a dopadlo to výborně. Spolupráce byla velmi příjemná.

TOP 7 videoklipů týdne: Camila Cabello nahrála duet s Edem Sheeranem, Tereza Balonová mapuje své aktuální pocity a Electric Lady se vydala na měsíc

V Česku není úplně typické, aby jedno album produkovali čtyři lidi. Jak k tomu došlo?
Vidíte, to mě vlastně vůbec nenapadlo. Každý měl svoji písničku. Dost jsem se bála toho, aby album působilo jako celek. Aby si člověk neřekl „co písnička, to jiná ves“. Tím, že jsem měla hlavní slovo, si ale myslím, že to tak nedopadlo.

A jak jste se seznámila s Milanem Andrém?
Spojil nás můj producent. Já už jsem ho předtím znala díky písničce Reasons s Paulem Garandem, věděla jsem, že dělal album slovenské zpěvačce Zee, která se mi líbila. Říkala jsem si, jak dobrý je to kytarista. To je vlastně to, čeho jsem si na něm všimla nejdřív. Až poté jsem zjistila, že i produkuje. Měla jsem ho tedy v povědomí a shodou náhod za mnou přišel můj producent a říkal: „Hele, já jsem teď viděl jednoho klučinu a hrozně mě baví.“ Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje. „Milan André.“ Říkám: „Fakt? Mě taky baví.“ A tak nás napadlo, že bychom s ním zkusili něco udělat. On je kytarista, já taky, nebo mám na kytaře alespoň založené své písně.
Když jsme se pak s Milanem setkali, jako lidé jsme si hodně sedli. Udělali jsme spolu nejdřív písničku Kopretiny, a protože se mi s ním pracovalo dobře, dohodli jsme se na další spolupráci. Jak je cizinec, respektive je Slovák, ale žije celý život v Kanadě, tak vnímá hudbu úplně jinak. Tím, že není ovlivněný naší scénou a v muzice je volnomyšlenkář, byl pro mě obrovskou inspirací. Je to člověk, který hudbou žije. Pořád skládá, v hlavě se mu neustále utvářejí nové melodie. Nevím, odkud je bere. Jsem za to setkání strašně vděčná.

Jak přichází melodie k vám?
Znenadání. Najednou se člověku daná melodie objeví v hlavě. Vždy záleží na tom, v jakém je psychickém rozpoložení a jakou má náladu. Já se uzavřu do svého světa a najednou mě něco napadne. Já si to zapíšu, nebo si to nahraju… Je jedno, jestli mám s sebou kytaru a hned se snažím vytvořit melodii, nebo jestli jsem ve sprše. Anebo když cestuji. Protože studuju v Ústí nad Labem, hodně teď jezdím vlakem. Mimochodem, miluju vlaky, cestu si vždycky užívám. Jak jsem strašně rozlítaný člověk, tak jsem vždy ráda, když si sednu do vlaku a nic nemusím. Koukám z okna, čtu si, mám čas na sebe a svoje myšlenky. A právě během cesty mě napadají nové texty i harmonie.

Jako první singl vyšla z alba skladba Jsem. Proč zrovna ona?
Jde pro mě o hodně intimní věc, je vlastně písničkou o mně. Hodně se v ní otevírám. Jsem člověk, který má v sobě mnoho osobností. Mám hodně stránek, někdy jsem strašný introvert, kdy kolem sebe nemůžu mít lidi a je mi z nich často až nevolno. Zrovna nedávno se mi stalo, že jsem po týdnu, kdy jsem byla kvůli nemoci zavřená doma, šla s kamarádem na fotbal. Nasedla jsem do tramvaje, která byla narvaná. A jak jsem byla dlouho zavřená mezi čtyřmi stěnami, začala mě chytat panika. Byla jsem zrovna ve svém introvertním období a najednou jsem se objevila na narvaném stadionu, kde lidi pořvávají na milionáře, co běhají na hřišti, „dělej!“ a začala mě chytat panika. Potřebovala jsem najednou jít na záchod, kde nikdo nebyl.
Naopak jsem ale také schopná být tři dny na večírku mezi lidmi, mám chvilky, kdy lidi potřebuji. Miluji bavit společnost, celkově lidský kontakt. Tohle je jeden typ mých osobností, totálního extroverta a totálního někdy až „auťáka“. Spousta z nás má víc stránek a tváří a Jsem je písnička právě o tom. A o tom, že na tom není nic špatného. Navíc je skladba hodně energická a veselá, a to je nyní možná trochu potřeba. Měla jsem potřebu jít ven s něčím veselejším.

Jakým způsobem píšete? Odráží se v textech vaše aktuální pocity?
Píši věci o tom, co cítím. Nebo o mém okolí. Vždycky to jsou věci, které se mě nějakým způsobem dotýkají. Ať už se něco děje mým známým, nebo že se někde něco stalo a příběh se mě dotknul, inspiroval mě. Všechno to jsou věci, které jsou ze mě samy a moc nad nimi nepřemýšlím. Nesnažím se psát hlavou, logicky, ale spíš citem. Já jsem i ten typ člověka, který jedná na základě pocitů. Čím jsem starší, tím víc si na písních dávám záležet. Na tom, co napíšu a co pustím do světa.

Kamarádíte se s Kateřinou Marií Tichou. Pomáhá vám při psaní? Neplánujete třeba společný duet?
Spolupracujeme spolu. Občas se sejdeme, já Kátě jednou za čas pomůžu s hudbou, zatímco ona mně s textem, a tak nějak se vzájemně doplňujeme. Nikoho nepouštím do svých písniček tak, jako ji. Dobře se známe, jsme si blízké a jen díky tomu nám to funguje. A je pravda, že nikdy bychom mohli udělat společnou písničku. Dvě ženský, proč ne.

Interpreti si na svých debutových albech dávají velmi záležet. Bylo to tak i u vás? Kolik písniček skončilo v šuplíku?
Hodně. Já jsem navíc už spoustu těch písní hrála, takže moji fanoušci znají i některé, které se na album nedostaly. Musím se přiznat, že jsme jich museli spoustu „vyhodit“. Já je budu ale hrát samozřejmě dál, dokonce jsem si u některých říkala, že bych je chtěla vydat v jiné formě, třeba jako živák. Ale to se ještě uvidí.
Co se ale alba týče, už jsem u starších věcí necítila, že to jsem já. To, co jsem složila nedávno, jsem nejvíc já. I když už mám zase nové písničky a na album se nedostaly, tak třeba na druhém budou.

Na bookletu jste vy s kytarou. Jak jste titulní fotku vybírali?
Vybírali jsme ze spousty fotek. Dokonce jsem byla na novém focení, nakonec jsme ale vybrali fotku, která vznikla při natáčení klipu Jsem. Původně jsem chtěla černobílý obal. Uvažovali jsme o tom, že když se deska jmenuje Půlnoc, tak by se to k tomu vlastně i hodilo. Jenže pak vznikly hezké fotky a přišla nám škoda barevnou fotku, která nakonec na bookletu je, nepoužít. A vlastně si i sama říkám, že je mi jednadvacet a ta živelnost a barvy k tomuto věku patří.

A proč vlastně Půlnoc?
Má pro mě víc významů. Zase se vracím k tomu, že je mi jednadvacet a noční život pro mě je určitou inspirací. Tím, že jsem docela noční živel – ráno si raději pospím a začínám fungovat až kolem dvanácté a od osmi do deseti večer jedu na plné obrátky, to je můj čas. (smích) I nejvíc práce udělám v noci. Když si to vezmu zpětně, tak i spousta písniček vznikla v noci. Ne tedy všechny, ale hodně z nich ano.
A půlnoc je takový milník. S půlnocí začíná nový den a každý nový den je nový začátek, třeba i začátek nového příběhu. Tahle deska je mým prvním dospělým albem a je pro mě také určitým začátkem. I písničky na desce jsou z velké většiny nové. Některé jsem kvůli koronaviru ještě nestihla hrát ani naživo.

V roce 2018 jste vydala EP Zhasni den. Cítíte od té doby na sobě nějaký posun?
Jsem otevřenější novým věcem. Nejen tím, že se člověk inspiruje od různých interpretů a potkává neustále nové lidi. Já jsem za tu dobu odmaturovala, jsem na vysoké, potkala jsem spoustu inspirativních lidí, kteří mě posunuli i jako osobnost. Já tedy na sobě stoprocentně vidím osobnostní vývoj, který je v mém věku zcela přirozený, ba naopak až nutný. Utváří se dospělý člověk.

Byla jste na turné s Pokáčem, Ewou Farnou, hrála jste s Mirai, Jeleny. Dal vám někdo nějakou radu, kterou se řídíte?
Vyloženě radu asi ne, ale člověk od těchto muzikantů určitě pochytí zkušenosti. Když s nimi člověk jede turné, vidí, jaký k němu mají přístup. Jak fungují jako celek, jak fungují jako samotní interpreti. A z toho si člověk spoustu vezme. Nejen po technické stránce, ale i osobností. A to mě určitě posunulo. Ewa Farna je jedním z největších profíků, se kterými jsem se setkala. Je to neuvěřitelně milý člověk, který se mnou jako s holkou, která když byla malá, tak si na ni hrála a zpívala její písničky s ovladačem v ruce, jednala jako se stejně rovným člověkem. A přitom vyprodala celý koncert, běhala tam kolem malého a najednou byla schopná pobavit stovky lidí. Právě u takových lidí člověk vidí ten přístup, který ke všemu patří. Není to jen o muzice, ale i o osobnosti. Je to o tom, jak se člověk popere s různými věcmi. Viz třeba právě Ewa. Má svoji historii a věci, kterými si prošla, a to, jak se ke všemu staví, je taky hrozně inspirativní.

Plánujete k albu koncerty?
Chtěla bych udělat křest desky v nějakém menším, intimním klubu jen pro fanoušky a přátele. A v létě odjet nějaké festivaly.

Vystupujete s looperem. Nepřemýšlela jste nad živou kapelou?
Nenašla jsem zatím lidi. Když jsem začínala s looperem, tak mi bylo kolem dvanácti. Je asi pochopitelné, že v tom věku se kluci radši honí za balonem, než aby hráli v kapele. Na to přijdou až později, jaké to má kouzlo a výhody. Zjistila jsem, že mi looper dokáže kapelu vynahradit a jsem díky němu totálně nezávislá. Stále mě s ním baví hrát, ale přiznám se, že když jsem teď pracovala na debutové desce, začala jsem ze sebe cítit, že se pomalu kapele otevírám. Tak uvidíme, třeba za rok, za dva už budu vystupovat i s kapelou.

Spousta lidí vás nazývá „novou Lenkou Filipovou“. Co na takové srovnání říkáte?
Už když jsem byla malá a vystupovala v šesti letech před lidmi na kytaru, říkali mi: „Ty seš jako Lenka Filipová.“ A já na ně tehdy: „Kdo?“ Můj táta mě totiž odkojil na rocku. Máma ale měla kazetu Lenky Filipové, tak jsem si ji párkrát pustila. Zjistila jsem, že je mi její hudba blízká a když mě někdo přirovná k Lence Filipové, tak je to pro mě vlastně čest. Velmi mě to potěšilo.

Vy ale nepocházíte z hudební rodiny…
Nepocházím. Naši mají hudbu rádi, zajímají se o umění, ale nejsou muzikanti. Šla jsem si za tím tak nějak sama.

Aktuálně studujete prvním rokem na vysoké škole pedagogiku. Proč jste se rozhodla zrovna pro ni?
Chtěla jsem učit už odmala. Nevím proč, člověk to v sobě asi tak nějak má už od narození. Měla jsem výborného pana učitele na prvním stupni, na gymplu jsem taky měla výborné profesory, kteří mě hodně inspirovali. Ale setkala jsem se i s tou negativní stránkou, díky které mi došlo, jak je dobré, když je profesor nadšenec do toho, co učí. Když svoji práci dělá s láskou. Přijde mi hrozně hezké, že člověk může kladně ovlivnit nové generace. Nejde jen o moudra a nové informace, ale také o přístup. Já jsem měla výborný gympl, kde s námi vedli diskuze. Učitelé po nás chtěli, ať jim oponujeme, chtěli po nás vysvětlení. Nebyla to jen nalejvárna. A to mi přijde důležité. Učili nás zjišťovat si správné informace, měli jsme přednášky o tom, jak fungují média. Povolání je to strašně podceňované, ale krásné. Když je člověk do něčeho zapálený a má pro to vášeň, tím nejlíp se dá na někoho předat a ukázat dalším lidem cestu, kterou třeba ještě hledají.

A jaký studujete obor?
Hudebku. Dělám to, co je mojí vášní, abych to třeba někdy mohla předat dál. Udělat z toho někomu koníček, lásku, zábavu, nebo třeba relax.

Proč jste nešla na konzervatoř?
Přemýšlela jsem nad tím, dokonce jsem se začala připravovat na přijímačky. Jsem ale člověk, který je dost všeobecně zaměřený, dělala jsem sport, divadlo… A přišla mi škoda se nevzdělávat ve všem. Zajímaly mě věci kolem fyziky, chemie, biologie. Moje máma pracuje ve zdravotnictví, chemie je jejím koníčkem, baví ji. Táta je zase architekt. Bavilo mě to a zajímalo. A přišla mi škoda, že bych se ochudila právě o tyto informace.

Zpracovala: Andrea Štipčáková, foto: Václav Ryba, Ondřej Pýcha
Témata: Tereza Balonová, Půlnoc, album, rozhovor