ROZHOVOR | Tomáš Klus: Pochopil jsem, co je láska. Že to není jenom inspirační zdroj a zboží pro vlastní spotřebu

Nová deska nese název Cítím, takže se nabízí otázka... Jak se dnes cítíš, Tomáši?
Cítím se výborně. Ačkoliv jsem spal tři hodiny, tak se cítím výborně, protože po týdnu vidím slunce a modré nebe.

Jak to že jsi spal tak málo?
Děti, pes. Nechtělo mě to nějak pustit ke spánku.

VIDEOROZHOVOR | „Když byl Tomáš Klus malý jako jeho Alfréd, já už jsem brala ceny,“ vtipkovala Anna K.

Posledně jsme dělali rozhovor k politické desce ČauČesku. Jak jsi spokojený s výsledky voleb?
Ještě jsme je nepřeskočili, tak neříkám hop. Slavil jsem je v rámci toho, že majitel svěřeneckých fondů, které nejsou jeho, nevyhrál a nemůže říkat, že vyhrál, protože kdyby to mohl říkat, tak to říká pořád. Ale skutečně dobrý výsledek přijde s tím, když nám koalice ukáže, že umí opravdu spolupracovat.

Aktuálně se společnost štěpí na očkované a neočkované. Co si o tom myslíš?
Nevím, co je správně. Lidi, odborníci, kterým věřím, jsou na obou stranách barikády. Když něčemu nerozumím, tak o tom nemluvím a snažím se spíš poslouchat. Nejdůležitější je, aby nedocházelo, k čemu dochází, že se to politizuje a z komára se dělá velbloud. Pakliže má někdo nějaký názor, pak by neměl být nucen nebo zesměšňován za to, že ho má, neměl by být nucen k něčemu jinýmu, než chce a zároveň, když už se člověk  rozhodne, tak by si za tím rozhodnutím měl stát a nést za něj odpovědnost. Přijme všechny podmínky, které s sebou to rozhodnutí nese. Stěžovat si z jedné strany na to druhý, to nikam nevede. V době, kdy máme před sebou daleko těžší výzvy, se nedokážeme domluvit ani na tom, že se máme navzájem respektovat, je to nebezpečné. Jsou tady daleko podstatnější věci, které můžou stát život nás všechny, to jsou klimatické změny a uprchlická krize, které budou nabývat na síle a je potřeba, abychom je řešili.

Deskou Cítím se vracíš ke svým kořenům. Kde se celé roky Tomáš Klus-písničkář skrýval?
Nikam nezmizel. Vždycky jsem byl a budu písničkářem, protože využívám hudbu a písničky ke sdílení svého života formou deníkových zápisků ve verších. Jestli jsem se nějak ztratil, tak v rámci toho, že jsme experimentovali s kapelou a zkoušeli, co nám hudba a posluchač dovolí. Zároveň jsem se odcizil gesty, která nebyla úplně moudrá. Byl jsem mladý, ambiciózní revolucionář, který věřil, že zítřek je za dveřmi a je potřeba mu ty dveře pouze otevřít. Nesmlouvavě jsem hájil svoji pravdu a bez ohledu na to, jaký má kdo názor, jsem ji hlásil do mikrofonu, aniž bych ten mikrofon nabídl protistraně. Ale vše je ku prospěchu věci. Jak by se člověk mohl vyvíjet a zrát, kdyby nedělal chyby.
Hudebně jsem se nikde netoulal. Teď jsme se rozhodli, že budeme mít producenta, který tomu dá štábní kulturu, a to se stalo. Jsem rád, že to byl právě Jirka Burian. Kromě toho, že se stal dobrým producentem, se stal dobrým přítelem mně i Jirky Kučerovského. Stali jsme se hezkou trojičkou, která spolu funguje na všech úrovních.

Tlačil vás do něčeho, co vám třeba nebylo příjemné?
Občas zanaléhal a je pravda, že jsme mu ve většině případů dali za pravdu. Jirka je neuvěřitelná encyklopedie současné hudby. On ví úplně všechno, kdo si jak uprdl v jaké písničce. V tom si rozuměl s Jirkou Kučerovským, který zná zase jinou scénu a skvěle se doplňovali. Rozšířil jsem své portfolio písní. Slyšel jsem jich za tu dobu, co jsme natáčeli, asi 1 500.

Cítím je tvoje první popová deska. Vzešel impuls z tvé hlavy?
Za čtrnáct let, co jsem v mainstreamu, jsem popovou desku nenatočil. Teď bylo naším cílem udělat věci tak, aby byly současný, aby to nebyly výlety někam... Ale to, co se teď poslouchá. Baví mě experimentovat. A teď bylo experimentem něco, co je normální.

Splnil se ti sen? 
Stoprocentně. Našel jsem producenta, se kterým vím, že nedělám naposled, protože jsme se i s Jirkou Kučerovským shodli, že jsme se protnuli, že se shodujeme na daleko větším množství věcí než jen na hudbě, ale primárně zároveň na ní. Kolikrát moje myšlenkový pochody dokáže zformulovat do písničky, kterou si jsou schopny zapamatovat i moje děti a chtějí ji slyšet znova, i když je téma složitý, těžký, nepříjemný... To je pro mě splněný sen. Zpřístupnit interpreta publiku, to je pro zpěváka producentův dárek.

Věci, které tě rozčilovali, jste se snažili utlumit. O jaké přesně šlo?
Jirka pracoval s některýma mýma pěveckýma manýrama. Bazíroval na tom, abych se u zpívání nesmál, abych měl "á" a ne "é". Nikdy jsem si toho nevšiml. Poslouchal jsem producenta, byl poměrně striktní. Říkal, že to prospěje dobré věci. Mě to stálo mnoho úsilí a verzí zpěvu. Ale věřím, že to přineslo ovoce.

Deska obsahuje šestnáct písniček. Není to moc?
Neumím dělat alba s méně písničkami. Poslední mělo dvacet jedna. Pro mě je život bohatý na inspirace, neumím dávat věci do šuplíku a schovávat si je na příště. Písničky jsou zpovědí právě toho období, které prožívám.

Cíl aktuální desky je totožný s tím z předchozí, a to spojovat, mířit k sobě...
Mise dosud není splněná.

Je nekonečná?
Doufám, že ne, že další deska bude o tom "jupí, jsme spolu".

Tak to bude úplně rozjuchaná!
Bude to techno. (smích)

Příběh českého hitu: Tomáš Klus – A pak

Prý měla deska pracovní název To jsem opravdu nečekal nebo To si děláš prdel. Proč z něj sešlo?
Tyto věty říkali lidi, kteří desku slyšeli. Měla pracovní název "TOP", protože tuto větu říkal Jirka Burian vždy po tom, co jsme něco nahráli. Nasadil si sluchátka, něco tam tři čtvrtě hodiny žuchlal a vždy když se ozvalo "TOP", sundal sluchátka a pustil nám to. To se opakovalo u každý písničky desetkrát.
Nakonec se album jmenuje Cítím, protože je to pro mě stěžejní píseň desky, ze které mi nikdo nechtěl udělat singl, tak jsem na ni chtěl upozornit tímto způsobem. Myslím, že je to vypovídající, protože "cítím" je nejdůležitější věcí, kterou se musíme naučit. Protože když nebudeme cítit, tak se nebudeme ctít, a když se nebudeme ctít, tak se nám nebude dobře žít.

Slovo "ctím" mě v této souvislosti taky napadlo. Kdyby první "í" zmizelo...
Měl jsem podmínku... Nechtěl jsem tentokrát žádnou slovní hříčku.

Ta je obsažená jenom v názvu písně Tamarotti. Tamara je důležitým prvkem nejen v tvém životě, ale i na desce. Podílela se na ní tím, že s tebou nahrála duet Zázrak, v dalších písních zpívá vokály. Nebo se mýlím?
Buď Tamara, nebo já hodně vysoko. Jirka mě nutil zpívat v mnoho písničkách falzetem, to bylo něco šílenýho.

A taky slyším sbor.
Ten je v Mariích. Sbor Permoník z Karviné, se kterým jsme už udělali pár věcí. Naprosto ho miluju, je geniální. Ve světě jsou známí a úspěšní, u nás se o nich bohužel moc neví. U nás se o úspěšných lidech v zahraničí vůbec moc nemluví.

Co říkala Tamara na píseň, kterou jsi pro ni složil?
Byla potěšena, dostal jsem pusu.

Když jsme se bavili v dubnu, o tom, jaká bude tato deska, říkal jsi, že bude o mužství na základě pochopení ženství, kdy jsi pochopil, že jsi se dlouhou dobu choval jako idiot...
První půlka deska je osobní vývoj, který je skrze pochopení ženského principu a mě samotného, mužského principu, proč mám ty svaly a proč mám nosit ženy na rukou. Hodně souvisí s vnitřní transformací, k níž došlo díky tomu, že jsem pochopil, co je láska. Že to není jenom inspirační zdroj a zboží pro vlastní spotřebu. Když se člověk naučí lásce, je to každodenní práce, musíš ji opečovávat jako květinu. Když ji opečováváš, tak voní a těší svou krásou celé okolí, a pak přerůstá v to, že se zamiluješ do života a do všeho živého. Láska přesahuje osobní rovinu a zasahuje do celospolečenského dění, které se projevuje jako osobní zodpovědnost za celek. Jsme součástí vyššího celku, mozaiky existence, ke který se musíme nějak chovat a účastnit se dějů, podílet se na ději. Jinak se stáváme oběťmi.
O tom je ta druhá polovina desky, která začíná Reflexí, kterou jsem si půjčil od Františka Gellnera, pak přichází Nedělat bordel a Fí, ty jsou o klimatický změně. Pak je tam píseň o uprchlické krizi, což jsou takové těžší témata, která jsem rozsekl sebeironií. Je mi totiž jasný, že písně budou patřit do škatulky kazatele a osvícence Kluse. Proto jsem napsal Osvícen, kde si z toho dělám srandu. Ta skladba končí slovy "chápu, asi bych se taky sral, kdybych se neznal".
Nikomu neříkám, co má dělat, jen upozorňuju na věci, které mě osobně tíží a myslím si, že by bylo dobré je sdílet, protože se týkají nás všech. Kéž bude trendy sdílet věci budoucnosti, našeho přežití, páč co jinýho máme dělat než zachovat život na této planetě, zatím děláme vše pro opak. Pro mě je to důležitý nejenom kvůli tomu, že mám děti, ale protože svět je krásný, život je skvělý a nechat se o to připravit, protože nejsem ochotný přistoupit na nějaké změny v rámci systému a mých navyklých vzorců chování a užívání si světa.. To je škoda.

Název písně Fí je odvozen od nejmladší dcerky Jenovéfy?
Od nejstarší Josefíny. To ještě byla malá. To je první a vlastně jediná písnička, která vznikla jinak, než jsem zvyklý tvořit. Většinou se zavřu s počítačem, nahrávacím studiem a sluchátkama. Jamuju si a z toho vzejde písnička. Tato vznikla, když jsem byl zavřenej ve tmě. Po čtyřech dnech jsem si otevřel futrál s kytarou a začal hrát. Napadaly mě myšlenky, že budoucnost světa není v rukou našich dětí, ale že je spíš v rukou rodičů, kteří mají zodpovědnost a je nutné, aby si uvědomili, že oni jsou tou hybnou silou, nejpočetnější skupinou, která systém živí. Toto téma tam mnou proplouvalo a potřeboval jsem ho tímto způsobem zformulovat. Musel jsem si slova zapamatovat, protože ve tmě je tma a tam si nic nemůžeš nic zapsat.

Co jsi tam měl krom kytary?
Většinou nic. Když jsem byl prvně, tak vůbec nic, podruhé jsem si prosadil alespoň tu kytaru, protože jsem si to chtěl zkusit. Překvapivě jsem ale nehrál skoro vůbec, jenom tuto písničku. 

Když je písnička směřována dítěti, proč je v ní sprosté slovo? Neprotiřečíš si tím?
Za prvé mě nenapadá příznačnější slovo, v co se svět obrací… Za druhý mám tyhle kontrasty rád. Stejně jako třeba miluju na Mňáze, když smutný věci zpívaj vesele a obráceně. Taky mě baví to, že v takové něžné věci, jakou je zpověď pro tvou dceru, už jsi tak zoufalá, že použiješ vulgaritu, protože ti jiný slovo nepřijde na mysl. Situace není nepříjemná, ani varující, ale je v prdeli a je potřeba se z té prdele dostat co nejrychlejc, protože za zatáčkou je tma.

Píseň Liberté mi přijde povědomá. Mohla jsem ji už někde slyšet?
Na zvukovce.

Tam jsem nebyla. Tak čím to je?
Je dobře napsaná. Motiv jsem hrával na zvukovkách, jinak jsme ji nehráli. Motiv jsem měl načtrtlej a chtěl jsem ho na desku dát. Chtěl jsem písničku o bratrství. O nás s Jirkou. A shodou krásných okolností s dalším Jirkou. Je to hymna naší desky.

Tajemství jsem psal v době, kdy jsem přemýšlel, že skončím s hudbou

Desku avizoval singl Tajemství. Máš nějaké tajemství?
Už ne. Protože pravda osvobozuje. Není větší svobody než žít v pravdě. Nemusíš se ničeho bát. Ve výběru singlů jsem dal poprvé za pravdu lidem, kteří tomu rozuměj, byl jsem překvapen symbolikou. Tajemství je první písnička, která vznikla na desku. Psal jsem ji v době, kdy jsem přemýšlel, že skončím s hudbou. Přišel jsem na to, že písnička nezmění svět a já tou dobou svět měnit chtěl až moc.

A co bys dělal jiného? 

Copywrightera, učitele, nosiče něčeho, kamioňáka... Ale pak jsem zjistil, že svět se změnit dá, ale je to složitější a dlouhodobější proces. Nezáleží na jedinci, ale je potřeba se dát dohromady pod záštitou altruistický vize.

Manasarovar je pro píseň zvláštní název. Připomíná mi s Liberté jakousi mantru.
Manasarovar je tibetské jezero. Věřím, že když tam člověk je, dosáhne smíření v sobě i s okolím. Tam sídlí duch světa. Písnička je věnována Dalajlámovi. Člověku, který má vizi, jak můžeme žít ve šťastném světě i v rámci politicko-společenské sféry. Jen je potřeba změnit tok peněz. Přestat investovat do smrti a začít investovat do života.
Ve zbrojařském průmyslu se utopí ročně takové peníze, za které bychom směle vystavěli alternativní elektrárny a jednou provždy zatopil hladomor. Pro to je ale potřeba se globálně shodnout na tom, že naše primární cíle jsou stejné. Že chceme žít, že chceme být šťastní. Na tom se dá stavět, ale je potřeba mít představitele, kteří nejsou zahleděni nejdál do neděle a přes vlastní zájmy si nevidí na pindíky. Proto je nutné být občansky aktivní. Být schopen dávat zpětnou vazbu establishmentu. V této době vyrábět zbraně a přemýšlet o tom, kde koho jak zadupat do země, je šílené.

V Setkání s milou zpíváš, že si ústa rozkoušeš až do masa. Co si mám pod tím představit?
To dělaj lidi, když se užíraj. Člověk se pojídá zevnitř. Taky jsem to dělal, když jsem závodil v pětiboji, když jsem byl hodně nervózní a okusoval si kůžičku zevnitř pusy.

Vnímáš novou desku jako další etapu tvé kariéry?
Určitě se to celé promění. Chystáme změnit i koncertní způsob, kupovat si inýry (in-ear monitory, pozn. red.), zhutníme zvuk, budeme pouštět některé věci z pásu, budeme hrát na klik, abychom mohli dělat projekce, uděláme popové tour a chceme si to užít. Materiál a elán na to je a lidi si to zasloužej. Po dvou letech budeme puštěni z cel, doufám, že nadobro.

Album jsi nahrál jen s Jirkou Kučerovským. Co tě vedlo k tomu, že šla Cílová skupina na chvíli stranou?
Chtěl jsem Jirkovi i sobě zprostředkovat návrat do života a primárně jsem chtěl nás dva vrátit k sobě, a to se povedlo. Ne, že bychom měli krizi, ale každý vztah si občas zaslouží zbavit prachu a prosvětlit.

Budeš teď vydávat desku každý půlrok?
Klidně, proces tvorby je vysoce návykovej a já ho miluju, ale je fakt, že teď - poslední měsíc, když zkouším něco napsat, je pusto prázdno. Ale nevadí mi to, nejsem z toho nervózní. Musím múzičky nechat odpočinout, sál jsem je dost.

Za vizuálem klipu Tajemství, potažmo desky, stojí Anička Ročková. Jak se protnuly vaše cesty?
Vždycky jsem si přál mít obal desky jako koláž. Zmínil jsem to před Pavlínou Fechterovou z 2media a ona mi ukázala Aniččin Instagram Ulepená. Úplně jsem se do něj zamiloval, protože to bylo přesně to, po čem jsem toužil. Když jsme se potkali, tak to zaklaplo - stejnej humor, stejný asociace a její neuvěřitelná píle a preciznost, kdy to všechno dělala ručně, mě totálně dostala.

Spolupracoval jsi i na singlu Papírový lodě. Oč se jedná?
Českobudějovická Arpida chce rozšiřovat svůj areál a dostali se kvůli covidu do poměrně prekérní situace. Byly jim schváleny dotace, ale během covidu stouply ceny stavebnin o polovinu. Vím to dobře, protože jsme dostavovali a strejda je stavař, takže vím, že OSB desky stouply v jednu chvíli o tři sta procent. Lidi, co dostali hypotéku, jsou teď vlastně na polovině možností, a to samé potkalo Arpidu. Teď se spouští velká pomocná ruka prostřednictvím písničky, která se pokusí vybrat chybějící finance. V případě, že se to nepodaří, přijdou i o dotace. Lidé tam dělají svoji práci skvěle, proto jsem na to okamžitě kývnul a pevně věřím, že se to podaří.
Písnička vznikla v dílně Jana Lstibůrka a Robina Krále, kteří si v době covidu založili firmu na psaní písniček. Můžeš si u nich objednat písničku pro svoji kamarádku k narozeninám. Napíšeš jim, co má a nemá ráda, oni to celé udělají a pošlou ti hotové dílo.

Krom toho vyšel i další singl, který je v obdobném duchu. Jmenuje se Andělé strážní a účinkuje v něm desítka umělců. Jaký příběh se k písni váže?
Zavolala nám Terezka z Člověka v tísni, že chtějí zpropagovat jejich Skutečný dárek, což je evergreen našeho Ježíška. Když k tomu zmínila, že budem zpívat s panem Neckářem, váhali jsme setinu vteřiny. A byl to skvělý zážitek s výsledkem, který k slzám dojal i mě. A to nikdy nebrečím. Nikdy. Nikdy. Nikdy, rozumíš?!

Natočil jsi také pokračování Tajemství staré bambitky. Jak na natáčení vzpomínáš? A spolupracoval jsi na písních?
Ne, písničky psal Vašek Noid Bárta. Jsou přímočarý a podle mě je děti budou milovat. Práce na pohádce byla krásná. A i když nás několikrát vypeklo počasí a byly přesčasy, nebyl ani jednou nikdo na place jakkoliv negativní. Bylo tam brutálně příjemně a to, doufám, poznamená i plátno.

Taky jsi na jaře hovořil, že zvažuješ, jestli půjdeš přes léto točit film s Jardou Duškem a Evou Holubovou. Zároveň jsi měl ale dilema, jak bys to zkombinoval s koncerty a Cílovou skupinou. Povedlo se?
Ano, zvládlo se to. Měl jsem takovou roli, ve které prakticky nejsem vidět, ale byl jsem na natáčení furt. Bude to sranda. Hrál tam i Jarda Plesl, což je naprostý herecký génius, předváděl tam i mimo kamery neuvěřitelná herecká představení. Bylo a je mi ctí.

Text: Hana Bukáčková, foto: Barbara Matějková, Martin Kubica (Suprahon), archiv Tomáše Kluse
Témata: Tomáš Klus, Cítím, Tajemství, Jiří Kučerovský, Jiří Burian, Cílová skupina, Papírový lodě, Andělé stážní, ČauČesku, Tajemství staré bambitky