ANKETA | 40 let metalu (II.): Hrdiny Pepy Bolana, Martina Voláka a Vlasty Henycha byli Lemmy, Ozzy i Helloween

Vydáno 18.05.2021 | autor: Jarda Hudec

Začátkem osmdesátých let se zrodila spousta skvělé muziky, ale největší díru do hudebního světa udělal jednoznačně heavy metal. Pobláznil většinu teenagerů i starších fans, odkojených hardrockovou klasikou a punkrockovou živelností. Dnes už klasická elpíčka Judas Priest, Iron Maiden či Motörhead a na druhé straně Atlantiku prvotiny Metalliky nebo Van Halen se postaraly o celosvětový boom, srovnatelný snad jen s někdejším nástupem rock’n’rollu. Na čtyři dekády fenoménu METAL vzpomínáme s Pepou Bolanem (Mandrage), Martinem Volákem (Škwor) a Vlastou Henychem (Henych666, ex Törr).

ANKETA | 40 let metalu (II.): Hrdiny Pepy Bolana, Martina Voláka a Vlasty Henycha byli Lemmy, Ozzy i Helloween ANKETA | 40 let metalu (II.): Hrdiny Pepy Bolana, Martina Voláka a Vlasty Henycha byli Lemmy, Ozzy i Helloween


Pepa Bolan (Mandrage)

Jako dítě jsem měl dvě gramofonové desky: Darinku Rolincovou a Ferdu Mravence. Když jsem chodil do 5.třídy, brácha v Supraphonu koupil Europe - The Final Countdown, což byla za socialismu poměrně nevídaná věc, že to vůbec vylisovali. Bylo to takové moje první seznámení s hudbou jako takovou Jel jsem to několikrát denně stále dokola, ale pak mi jedno elpíčko přestávalo stačit. Táta někde sehnal bony, za které se pořídil v Tuzexu kazeťák a na burze v Plzni Na potravinách jsem si koupil svojí první nahranou kazetu Helloween - Keeper Of the Seven Keys, což se dá asi považovat za mojí metalovou prvotinu a miluju to dodnes. V podstatě jsem si tu kazetu mohl dovolit jenom proto, že jsem si ve škole nekoupil dva měsíce lístky na obědy.

LIVE: Mandrage pochovali ve Foru Karlín kapelu. Bez zpěváka Víti Starého, ale s kupou přátel po boku

Na metalu je strašně pozoruhodná věrnost jeho fanoušků, protože to je muzika, která když se do ní zamiluješ, tak už tě nikdy nepustí. Hudba, která vyžaduje bystré ucho posluchače a výjimečné instrumentální dovednosti muzikantů. V 80. letech měla ještě bonus navíc v podobě určité rebelie a občanské neposlušnosti proti zapšklému normalizačnímu systému.

Bezinternetová doba měla své kouzlo v tom, že si člověk mohl dělat o svých idolech iluze, protože reálná šance se o nich něco dozvědět, byla opravdu mizivá. Dnes vidíš každého v pantoflích přímo ve vlastní kuchyni a tam se už ty iluze o skutečných rockových hvězdách trochu rozplývají, takže jako dítě mě fascinoval každý, kdo držel v ruce kytaru a tvářil se u toho přísněji než František Janeček.

Martin Volák (Škwor)

Mnou první vlastněné desky byly dvě a obě od Metalliky, konkrétně Ride The Lightning a Master of Puppets. Nahrané načerno, každá na jedné straně stříbrné audiokazety SONY, zakoupené kdysi dávno na burze v Mladé Boleslavi. Vevnitř byl vložen papírek se jmény písniček napsaný na kancelářském psacím stroji. Časem jsem si tak z nějakých časopisů vystřihl a vložil i fotky obalů těch alb a fotku Hetfielda s kytarou z nějakého koncertu. Už nevím za kolik, ale vyškemral jsem si na ni peníze u mé mámy a tu kazetu mám na chalupě dodnes a občas si ji pouštím. Pořád kupodivu hraje.

ROZHOVOR | Škwor: Zpátky se neohlížíme

Na metalu mi nejvíc imponuje nutnost technické způsobilosti a sehranosti celé kapely. A potom samozřejmě energie a intenzita, která z toho pryští. Je to specifický hudební žánr, který se dá uchopit mnoha způsoby a jako ostatně vše se musí dělat velmi dobře a precizně.

Můj největší „metal hero“ je jednoznačně Ozzy Osbourne. Nikdy jsem neměl vlastního tátu, tak jsem si v dětství za svého tátu zvolil jeho. Vždycky, když slyším jeho hlas nebo jsem na jeho koncertě, je to pro mě strašně utěšující a připadám si, jako bych byl „doma“- Nehledě na to, že se vždy obklopoval absolutně excelentními hudebníky, od který jsem mnoho odkoukal a s některými měl tu čest setkat se i osobně.

Vlasta Henych (Henych666, ex Törr)

Já jsem vyrostl na sedmdesátkách, na hardrocku a artrocku. Stejně jako ti kluci v Anglii, co přišli začátkem osmdesátých let s NWOBHM (tzv. Nová vlna britského heavy metalu – pozn. red.). Ty klasický kapely se vylouply najednou. Jelikož jsem byl pravidelným návštěvníkem černých burz v Praze, měl jsem přístup k novinkám. Která byla první, už si fakt nevzpomenu. Navalilo se to na svět jako opravdová vlna.

Na metalu se mi dřív líbilo, že ta muzika byla nová a svěží. Dnes už to dávno neřeším a neškatulkuju. Zajímá mě jen hudba, která mě něčím osloví. Hudba, co má energii, emoce a sdělení. Žánr mě už dávno nezajímá. V každém se dají najit perly a průměrnosti.

Můj „metal hero“ je Lemmy. Pan rock‘n’roll. Taky neměl rád škatulky a termín heavy metal. On byl všechno. Legenda v levelu Chucka Berryho, Johnyho Cashe, Elvise Presleyho. Byl punk, metal, rock’n‘roll. Uvádím ho jen proto, že na scénu přišel právě s NWOBHM. Skvělejch kapel a hudby je jak sraček :)

Zpracoval: Jarda Hudec, foto: archiv iREPORT, Sony Music, EMI
Témata: metal, Lemmy, Ozzy Osbourne, Judas Priest, Iron Maiden, Motörhead, Pepa Bolan, Mandrage, Martin Volák, Škwor, Vlasta Henych, Henych666, Törr

zavřít