ANKETA | Čeští hudebníci o mentálním zdraví. O psychice promluvili Marpo, Thom Artway a Annabelle

Českých hudebníků jsme se ptali na tyto otázky:

1. Máte vy osobně zkušenosti s tlakem ze strany sebe samotného, fanoušků, vydavatelství na vydání singlu, alba, tlačení směrem, který vám nevyhovoval? Jak podobné nátlaky zvládáte?

2. Jak si udržujete svou duševní pohodu? Co děláte proto, abyste se z toho všeho „nezbláznil“?

3. Dovedete si představit, že byste zrušil turné, pokud byste se vy, nebo někdo z kapely, necítil psychicky dobře? Je u vás v kapele psychika vůbec téma?

Marpo

1. Já si spíš vyvíjím tlak sám na sebe podle toho, jestli se mi daří, nebo nedaří. Největší tlak asi nastal, když jsem skončil v Chinaski a nevěděl jsem, jestli se tím, co dělám, uživím. Zamakal jsem a ve finále se tím uživím mnohem lépe, než když jsem hrál s klukama. Každopádně, život mě hodně naučil. Prioritou jsou pro mě moje děti, zbytek už se takzvaně neposere.

Marpo a Troublegang rozpálili Lucerna Music Bar, vrátili se v něm ke svým kořenům

2. Mojí největší terapií je Florida. Sbalím se, odjedu pryč, dám si do telefonu americkou SIMku a vesměs nikdo se mi nedovolá.
Po roce 2019 toho na mně ale bylo ze strany fanoušků i haterů dost. Od dob, co se řešil můj rozvod, zápas s Rytmusem nebo Karlosem. On je každej strašně chytrej, vzdělanej a ví, jak se má co dělat, nebo jak postupovat. A už jsem toho začal mít plný zuby. Vlastně i toho, co jsou lidé schopní si dovolit. Cituji: „Chcípni ty a tvoje rodina, doufám, že shoříš v pekle. Doufám, že se zabijete v dodávce.“ Nechápu jednu věc. Hodně lidí má předsudky. Já se ke všem chovám s úctou, jak mě to naučil táta. Nikdy jsem lidi nekastoval jako jiný muzikanti. Asi mě pak mrzej ty reakce, ale člověk si vytvoří hroší kůži. Jen někdy, když pak někdo přijde a je drzej, tak už nemám nervy bejt slušnej.

3. Naše kapela je taková párová terapie. Na koncertech je nám skvěle. Je nám skvěle spolu. Měli jsme i krizi, ale dovolím si říct, že Troublegang je zpátky v původní „základní“ síke. To „gro“, co tam bylo. Ale určitě jsme si každej prošli opravdovýma sračkama. Ať už zdravotníma, rodinejma nebo jinejma. Ale kapela nás drží nad vodou.

Thom Artway

1. Každý od vás chce a očekává něco jiného. Zavděčíte se ale vždy jen sám sobě. A když se nezavděčím ani sám sobě, musím si připomenout, kde jsem byl před pár lety já, co jsem si přál, aby se splnilo, a vytěsnit srovnávání s ostatními umělci. To je totiž hodně nebezpečné.

2. Občas se ocitnu v tlaku kvůli termínu odevzdání nahrávky. To ale patří ke každé práci. Pro mě je třeba velkým problémem, když mi někdo říká, jak to má znít a jak to mám dělat. V takovém případě je to pro mě zdvižený prst a důvod přehodnotit situaci, říct si, co vlastně očekávám a chci. 

3. Hudba je a není všechno. Nejdůležitější je zdraví, a to jak duševní, tak fyzické. Mám rodinu a ženu, které se můžu se vším svěřit, tak jako se ona svěřuje mě. Pomáhá mi získat jiný pohled na věc a taky se zklidnit, vydechnout. V ponuřejších obdobích pomáhá také transcendentální meditace a dostatek pohybu.
Jak už jsem zmínil výše - hudba je a není všechno. Představit si to dovedu, protože takové koncerty by byly jen další prohloubením problému a odnesla by to celá kapela. Nikdy se nám to nestalo a věřím, že ani nestane. Snažíme se přirozeně v kapele vytvořit prostředí, ve kterém je každému dobře.

Annabelle

1. Největší tlak na sebe vyvíjím samozřejmě já sama. To je to nejtěžší a pořád hledám způsoby, jak to mírnit. Nejvíc mi pomáhá si připomínat, že každý má svoji cestu, po které jde a nemá se moc koukat po stranách. Když jde člověk svojí cestou, tak nejdál dojde. Aspoň tak to můžu vidět u některých umělců, ke kterým vzhlížím, ale oni sami jsou určitě taky pod obrovským tlakem. Ten tlak od ostatních ani není takový z hlediska výkonu, jako spíš směřování. Jakou hudbu bych měla dělat, jak bych se měla prezentovat a každý na to má trochu jiný názor. Přiznám se, že jsem se v tom v půlce letošního roku i trochu ztratila a musela jsem si až v létě připomenout, že ve finále jsem ten umělec já a budu pod tím vždycky podepsaná. Takže je ok chybovat, když si za tím budu moct stát. Chybovat s názorem někoho vedle mě je nepříjemnější.

2. Fakt se mi osvědčilo si držet rutinu. Ale to má každý trochu jinak. Pro mě je základní začít ráno se cvičením, meditací, studenou sprchou. Samozřejmě zdravé jídlo je taky velká součást toho všeho. Jakmile si držím tady ty rituály, cítím se „in control“ a i když se mi ten den třeba nepovede něco napsat, nebo něco dodělat, tak si můžu říct „ale aspoň sis zacvičila, zameditovala, nejedla jsi junk food. Dobrá práce,“ haha. Ale samozřejmě musím dodat, že právě ne každý den se mi to povede a pak se cítím jako totální failure.

3. To se mi těžko posuzuje, protože se mi to ještě nestalo. I když se cítím před hraním mizerně, párkrát jsem měla i velikou úzkost, jakmile vylezu na stage, všechno zmizí. Jakmile stojím před lidmi a začínáme hrát, tak se do toho jen ponořím a jsem v úplně jiném světě. Otázka určitě je, jak bych na tom byla třeba během evropského turné, kdy se člověk nezastaví, skoro nespí, má nervy z přejezdů, zvukovek, technických problémů. Myslím si, že pak je v pořádku, v případě přetrvávajících psychických problému, upřednostnit svoje zdraví a turné přerušit. Nikdy nevíte, co vám tam v hlavě „přecvakne“ a už třeba nepůjde nikdy úplně vrátit. S kapelou jsme k sobě hodně upřímní, co se psychiky týče. Jednou se mnou dokonce musel bubeník dělat dechové cvičení před koncertem, protože jsem dostala takovou úzkost, že se mi motala hlava a srdce mi tlouklo úplně šíleným způsobem. Jsem ráda, že jsme si v tom oporou.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Universal Music
Témata: Marpo, Thom Artway, Annabelle, psychika